Byty nejsou. Nebo vlastně jsou

Přítelkyně Hedvika se musí stěhovat, z čehož je dost rozhozená. Není nejmladší a tak nějak doufala, že v té sotva třicetimetrové garsonce, kolem níž si už vyšlapala důležité cestičky, v klidu dožije. Byla ochotná platit i nedávno zvýšenou činži jedenáct tisíc měsíčně, jenže majitel zjistil, že když bude garsonku pronajímat krátkodobě zahraničním turistům, může je vydělat za týden. Nakonec to tak dělá i většina ostatních vlastníků bytů a bytečků v tom panelovém domě, co ho před lety rozprodali za pár šupů nájemníkům. Tedy někdejším nájemníkům, nynějším domácím. Pánům domácím. Hedvika totiž nikdy nemluví o domácím, ale vždycky jen o panu domácím.

Pokaždé, když na tohle slovní spojení narazím, vzpomenu si na Zdeňka. Zdeněk byl taky pan domácí. Měl činžák, a to nikoliv ledajaký,

nýbrž velký, solidní a se skvělou adresou na pomezí Malé Strany a Smíchova. Přišel k němu docela zajímavě tak, že ho majitelka jako malého adoptovala. Neměla totiž žádné děti a chlapečka, co se těsně před válkou batolil v domovníkovic domácnosti, si oblíbila. Vlastně přesně nevím, jak k tomu došlo, ale představuju si, že se rodiče adopci moc nebránili. Kluka měli pořád na očích, de facto doma, a co na tom, že bude mít dvě příjmení, když k tomu druhému jednou zdědí barák. Že bude dědit brzy, napovídal věk paní domácí. Těsně po válce už vypadala, že dlouho nevydrží. No vydržela Zdeňkovi ještě dlouho, na rozdíl od baráku. Když umřela, měl její adoptivní syn nárok jen na jednu místnost administrativně rozděleného bytu, přičemž i o tu časem přišel. Naštěstí mu dali náhradu, jinou místnost kdesi v Břevnově. Právě tam jsem ho někdy v devadesátých letech náhodou potkala. Pořád svobodného a trochu nejistého. Nikdy úplně nevěděl, čí vlastně je.

Copak tys nedostal dům zpátky? Zajímala jsem se.

„Jo, dostal.“

„A proč tam nejsi?“

„No, přece nebudu nikoho stěhovat... Ale chodím tam. Hlavně v zimě.“

„Proč v zimě?“

„Zametám sníh. Nikdo to nechce dělat a kdyby si někdo zlomil nohu…“

Zkrátím to. Zdeněk, majitel inženýrského diplomu, jezdil zametat chodník před svým domem několik let. Pak umřel. Slyšela jsem, že náhle. Nikoho neměl.

Nevím, komu jeho dům potom připadl, ale nájemníkům ne, ti jsou všichni dávno pryč a podle toho, že se v oknech skoro nesvítí, noví se nenastěhovali.

Byty v Praze nejsou. Nebo vlastně jsou. Pokud vím, na radnici se zrovna rozhodují, co z toho je pravda. Hedvika každopádně sháněla nové bydlení v přijatelné ceně těžko. Přijatelná cena je pro ni ta, co jí zachová z důchodu aspoň tři tisíce na jídlo a další nezbytnosti. Nakonec vzala za vděk erárem, přesněji levnou obecní minigarsonkou, což původně nechtěla, protože erár si spojuje s politiky a proti politikům ona ráda protestuje, když to jde, tak na náměstích. Ale když je nejhůř... RADKA KVAČKOVÁ