Slovensko, země steampunku
Juraj Jánošík proti Dračímu řádu – tak se jmenuje román slovenského spisovatele Svetozára Olovranta (* 1975), který právě vydali v Argu. Je to postmoderně střižená detektivka ve steampunkových kulisách, zasazená na kraj čtyřicátých let osmnáctého století. Nesmírně zábavné čtení, parodie na brak všeho druhu. A nehraje roli, jestli je Olovrant reálná figura, anebo mystifikace.
LN Kde se vzal nápad prohnat legendárního Juraje Jánošíka slovenskou verzí steampunku?
Nejdřív mě napadla postava barona von Kempelena. Byl to vědecký génius ve stylu gotických románů: sestrojil třeba automaton v podobě Turka, který v šachu porazil Napoleona Bonaparteho, nebo Sprechmaschine čili mechanický generátor lidské řeči. A když mu královna Marie Terezie dala za úkol potlačit zločinnost v Banátu, vyřešil to vskutku originálně: osídlil to území Němci a ti pak loupežníky vyhubili. Kempelen byl tedy jasný, ale potřeboval jsem k němu nějakou akční figuru. Prostě zbojníka. Je to sice hrozný anachronismus – když se Kempelen narodil, Jánošík byl už dvacet let po smrti –, ale každý ho zná, a navíc má přesah do celého Visegrádu. Loupil totiž na Slovensku, stejně jako v Uhrách, na Moravě i v Polsku.
LN Má steampunk, potažmo vědecká fantastika na Slovensku nějakou tradici? Inspiruje vás třeba Bondyho Cybercomics?
Slovensko je země steampunku zaslíbená. Jak možná víte, první parní stroj v kontinentální Evropě postavil v letech 1722 až 1724 anglický mechanik Izák Potter v Nové Bani na Slovensku. Jen tak na okraj: byl to praprapradědeček Harryho Pottera. Jinak slovenská fantastika moc slavnou tradici nemá, pokud nepočítáme Cestopis obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou, kde Ján Kollár mimo jiné odhalil zakuklené Slovany v Etruscích. Kollár ho ovšem napsal česky, neboť spisovnou slovenštinu vynalezl Štúr až v roce 1846, jen pár let před esperantem. Dnes už ale na Slovensku pár dobrých autorů máme, hlavně Jozefa Kariku v hororu a Juraje Červenáka ve fantasy. LN A ten Bondyho Cybercomics?
Cybercomics samozřejmě znám, Bondy ho napsal v době, kdy se už přestěhoval na Slovensko. Geniálně tu propojil kyberpunk s trockismem. Kdežto v mém Jánošíkovi proti Dračímu řádu žádnou politiku nenajdete. Spíš magii. Mimochodem, když jsem byl malý kluk, potkal jsem Bondyho v Bratislavě u Kachní fontány. Měl na sobě zelinkavé sako, pod ním červený pulovr a daroval mi půlku rohlíku.
LN Zmínil jste barona von Kempelena. Jánošík a jeho kumpán pádí příběhem na mašině zvané právě kempelen. To je váš výmysl?
Šlapací lokomotivu zvanou
Parní oř sestrojil v roce 1813 britský inženýr William Brunton. A Jules Verne si v románu Zemí šelem vymyslel dokonce parního slona. Jenže můj kempelen není žádné mechanické zvíře, nýbrž parní turbína i s kotlem zabudovaná uvnitř otočné železné koule, na které se jezdí obkročmo jako na koni. Myslím, že je to docela originální konstrukce, i když se přiznávám, že mě maličko inspiroval japonský animovaný film
Steamboy. LN Jánošík zvládá na výbornou všechny nástrahy, jež mu příběh nachystá: vždycky vítězně popije, pojí, pomiluje, pobije. Patří do rodiny superhrdinů?
Chudák Jánošík se zasekl v jediné poloze: bohatým bral a chudým dával, když jste si mě upekli, tak si mě i snězte, kouzelný opasek, hrách na podlaze, hák v boku... Je strašně zakonzervovaný, asi jako ten jeho milovaný trenčiansky jemný párok s fazuľou. Stačí si v Terchové stoupnout pod osmimetrovou kubistickou sochu Jánošíka, svařenou z nerezových plechů, a začnete umírat nudou. Takže je to přesně naopak: chtěl jsem superhrdinu předělat na opravdového chlapa z masa, kostí a spermatu. Zkrátka vyšroubovat ho z mýtu. Můj Jánošík umí i zakopnout v posteli, říznout se o papír, uprdnout si před královnou. Nakonec sice vždycky zvítězí, jenže my Malofatranci to ani neumíme dělat jinak.
LN Nakonec se Jánošík utká se sadistickou hraběnkou Nádašdyovou, takřečenou Čachtickou paní. Máte to k té legendě na Slovensku blíž. Je na ní něco pravdy?
Stalo se módou dělat z Nádašdyové oběť genderových stereotypů a div ne pozdně středověkou bojovnici za rovnost pohlaví. Tu legendu začal budovat už skoro před sto lety Jožo Nižnánsky v románu Čachtická paní a korunu mu nedávno nasadil Juraj Jakubisko filmem Bathory. Ve skutečnosti byla Alžběta Nádašdyová sprostá bosorka, ujetá sadomasochistka, posedlá sexem a černou magií. Nerad bych jí padl do spárů.
LN S kým by se mohl Jánošík rovnat v českém kontextu?
Napadá mě můj oblíbený hrdina trilogie Vladimíra Neffa – alchymistův syn Petr Kukaň z Kukaně, který se vlastními schopnostmi několikrát vyšvihne do nejvyšších sfér, ale nakonec pokaždé ztroskotá jen proto, že neumí říkat lži. Nebo neviditelný detektiv Petr Brok z Domu o tisíci patrech Jana Weisse.
LN Sledujete českou kulturu?
Jen z rychlíku Bratislava–Praha. Jako milovník opery obdivuji divy českých div – Magdalény Kožené, Kateřiny Kněžíkové či Ivany Rusko. Taky mám rád neglobalizované české pivo a hospodskou kulturu, statečně odolávající běsnění čtvrté průmyslové revoluce. V současné české fantastice mě zajímají Michal Ajvaz, Jiří Kulhánek, Pavel Renčín nebo Hanuš Seiner.
LN Pamatujete ještě nerozdělené Československo. Bylo v jednom státě líp než teď ve dvou?
Slováci a Češi jsou si příliš podobní na to, aby mohli žít v jednom státu. Ale stýská se mi po schizofrenické rozdvojenosti československé hymny. Bez té vaší sladkobolné předehry zní to naše „Nad Tatrou sa blýska“moc rozjuchaně.
LN Vaše psaní je hodně vizuální, filmové, člověku se při četbě vybaví třeba Tajemství hradu v Karpatech, které natočili Lipský s Brdečkou – máte tam „na vrcholu opuštěného vodojemu kdesi v pustinách Turčianské kotliny“, kde prý žijete, televizi, internet?
Pustil jsem si domů oba tajné agenty globalizace, internet i televizi, ale dávám si na ně pozor. Televizoru jsem amputoval anténu a používám jej výhradně na přehrávání svých oblíbených filmů. Internet používám jako zdroj informací, a ne k plkání nesmyslů a vystavování selfies s čímkoli, co včas neuteklo. A očičko kamery, zabudované nad obrazovkou laptopu, jsem zalepil neprůhlednou páskou. Ne že bych byl paranoidní, ale pročpak se asi nikde na světě nedá koupit laptop bez kamery?
LN Proč vlastně poustevničíte? Lidé vás omrzeli, svět je vám malý, štvou vás očička kamer?
Mám rád skaliska, protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tady pod Malou Fatrou si v klidu přerovnávám své sbírky samorostů a kovových odznaků na turistické hole. A taky se v divočině učím kácet stromy, lovit zvěř a obdělávat půdu, prostě trénuji na postapokalypsu. Dřív jsem žil nějaký čas v Bratislavě, ale přestala mě bavit. Komunisté to město strašlivě zohyzdili a kapitalisté mu dali poslední ránu z milosti. I když pár věcí tam za prohlédnutí stojí. Třeba čestná stráž prezidenta Slovenské republiky v uniformách napůl Jánošík a napůl Fanfán Tulipán.
Autor je literární a výtvarný kritik