Když středověk potká reality show
Frankfurtská opera uvedla nové nastudování Dalibora. Ten se už nevěnuje houslím, ale bojuje proti establishmentu
Demonstranti sprejují na železná vrata televizního studia, kde právě v přímém přenosu vrcholí proces s Daliborem, heslo Fuck the System!.
Železnými pajsry vrata vyvracejí. Pod vedením punkerky Jitky, která má tvář ukrytou pod anarchistickou kuklou a pod šaty na těle po vzoru aktivistek Pussy Riot nápis Free Dalibor, se hrnou Dalibora osvobodit. Ale couvají před explozemi nálože, kterou do vězení propašovala Milada a Dalibor odpálil.
Tolik pro základní představu o režijní koncepci Florentine Klepperové, která pro Frankfurtskou operu na scéně Borise Kudličky, s dirigentem Stefanem Solteszem a Alešem Brisceinem v titulní roli připravila Dalibora
Bedřicha Smetany.
Transparenty na jevišti Dalibor, v pořadí třetí Smetanova opera, měl premiéru v den položení základního kamene k Národnímu divadlu v květnu 1868 – a veden touto symbolikou Smetana volil námět národního bojovníka za svobodu. O to víc byl zaskočen vlažným, až kritickým přijetím, kdy mu bylo vyčítáno cizácké „wagneriánství“. Libreto Josefa Wenziga v českém přebásnění Ervína Špindlera vychází z pověstí, které se nabalily na historicky doloženou postavu Dalibora z Kozojed, českého šlechtice a rytíře, v době kralování Vladislava Jagellonského odsouzeného a v roce 1498 pro výstrahu sťatého za konfiskaci cizího majetku po vzpouře poddaných.
Inscenační tradice opery Dalibor se ustálila ve Smetanově romantizujícím pojetí statečného reka, který pomstil smrt svého nejlepšího přítele hudebníka Zdeňka, a obětavé Milady, která se z nesmiřitelné žalobkyně Dalibora změní v jeho zapřisáhlou ctitelku. Pokusy o jiné režijní pojetí než zakonzervovanou kašírovanou „rytírnu“u nás zatím neuspěly (Formanova koncepce byla ND odmítnuta už v zárodku, ta Pitínského vybučena).
Německá režisérka Florentine Klepperová břemenem této naší tradice zatížena rozhodně není. Její inscenační přístup můžeme rozklíčovat jako neodbytnou analogii středověkých rebelií s těmi dnešními, které zmítají (nejen) současným Německem. A je v podstatě jedno, jestli vzbouřenci mají v rukou meče, sekyry, palcáty, nebo házejí dlažebními kostkami, zapalují auta a rabují obchody před (často) bezradnými šiky policejních těžkooděnců s bílými přilbami za plexisklovými štíty. A demonstrují v kuklách nebo černých ocvokovaných bundách pod hesly Fuck the System, Wir sind 99 % , Free Dalibor nebo jen s transparenty bez sloganů.
Téma protestů proti establishmentu včetně jejich kontroverzí a zvratů režisérka zkombinovala s novodobým fenoménem mediálních manipulací a televizních reality show s jejich dopady na skutečnost. Na scéně renomovaného slovenského scénografa Borise Kudličky se soud s Daliborem odehrává v televizním studiu, ve kterém mají o trestu rozhodnout hlasováním podle pokynů režiséra přenosu anonymizovaní komparzisté, za peníze rekrutovaní z dřívějších demonstrantů. Proces je vysílán „on air“a k hashtagům s palcem nahoru nebo dolů se mohou připojit i lidé prostřednictvím sociálních sítí.
Vladislav (v opeře český král) je současný populistický politik, hezounek ve stříbřitém elegantním obleku a kolobotách, kterého zajímá hlavně to, zda vypadá dobře před kamerami – jako Pilát přenechává rozhodnutí o vině na zmanipulovaných komparzistech na tribunkách. Svědectví Milady je z jejího mobilu přenášeno na obrazovku (vidíme jejího bratra zabitého na schodech, se zkrvavenou hlavou), najíždí na ni kamera a režisér přikazuje, kdy má nebo nemá vstát. Z Daliborova mobilu se dozvíme, jak mu před dveřmi jakéhosi domu někdo předá krabici – je v ní uťatá Zdeňkova hlava. Dalibor je policejními experty vyslýchán, ale i týrán na detektoru lži s helmou plnou elektrod.
Sluchátka místo houslí Režisérka si nenechala ujít homosexuální motiv: nikoli ovšem ten prvoplánově se nabízející mezi Daliborem a Zdeňkem, ale naznačila ho vztahem Beneše (v opeře žalářníka, v inscenaci pracovníka velína s obrazovkami přenášejícími dění z objektu) k Miladě coby chlapci. Housle jsou nahrazeny sluchátky, která pak Daliborovi do cely propašuje Milada spolu s balíčkem dynamitových patron. Dalibor je položí v TV studiu a přetrženou strunu houslí nahradí exploze. Režisérka přidala i další podstatné změny oproti původnímu libretu: Beneš je po výslechu sekuriťáky ve žlutých bundách uškrcen (předtím ho omráčila Milada, aby Dalibor mohl uprchnout), o převrat se pokusí velitel stráže Budivoj a z Vítka před kamerami dělá vraha Vladislava, Miladu těžce zraní výbuch. Zemře sice tradičně v Daliborově náruči, ale na konci nad mrtvolami povstane zkrvavený Dalibor a kordon těžkooděnců, kteří mu míří na hlavu, se rozestoupí. V německém překladu odchází do protisvětla na horizontu vstříc „svobodě v nové zemi“(zatímco v první verzi partitury na konci už vůbec nevystoupí a v druhé padá s vidinou sladkého skonání za Zdeňkem a Miladou).
Ocenění zaslouží pečlivé a výrazově bohaté hudební nastudování Stefana Soltesze a výkony sólistů i sboru. Dominoval skvělý výkon Aleše Brisceina, který i jako Dalibor přesvědčil, že právem patří mezi evropskou tenorovou špičku. Vedle pevné pěvecké jistoty dodal Daliborovi nejen charisma nebojácné srdnatosti a vzdoru, ale i jímavou vroucnost jak ve vztahu k příteli Zdeňkovi, tak v milostném duetu s Miladou.
Tu ztvárnila polská sopranistka Izabela Matułová sice menším hlasem, než známe od Marie Podvalové nebo Evy Urbanové, dokázala s ním ale hospodařit tak, že přesvědčila o věrohodnosti proměny nenávisti k Daliborovi jako vrahovi bratra v horoucí lásku. Krále Vladislava kanadský basbarytonista Gordon Bintner (oproti našim zvyklostem na tuto roli dosti mladý) v této inscenaci výstižně pojal jako populistického politika a televizního baviče v jednom. I další role dokázala Frankfurtská opera obsadit ze svého ansámblu skvělými sólisty – po pěvecké i herecké stránce.
Jedenáct premiér za sezonu Frankfurtské publikum bylo spokojeno, ostatně Frankfurtská opera s jedenácti (!) premiérami za sezonu má vysoký kredit a v prestižní anketě časopisu Opernwelt získala loni už popáté cenu divadla roku. A v Německu nejen toto divadlo hledá současné inscenační výklady i na „jejich“Wagnerovi. U nás by patrně takto inscenovaný Dalibor byl považován za skandální blasfemii, ale v kontextu soudobé německé inscenační praxe nešlo o nijak extrémní výklad – je užitečné vidět Dalibora jinak a frankfurtská inscenace ukázala, že v této Smetanově opeře ještě lze odkrývat vrstvy a souvislosti, které nám unikají. Nápis Free Dalibor na Jitčině hrudi tak může implikovat význam Osvoboďte Dalibora šířeji – i ve smyslu osvobození této skvělé Smetanovy opery od její letité podoby, v níž je dnes už uvězněna.
Autorka je operní kritička