Politické gruntování AKK
Šéfka německých křesťanských demokratů zatím hlavně smiřuje vlastní stranu
Jsou to již čtyři měsíce, co si němečtí křesťanští demokraté (CDU) zvolili novou předsedkyni, Annegret Krampovou-Karrenbauerovou. Její dosavadní bilanci by šlo rozdělit do tří fází. Na počátku byly patrné určitá zvědavost a nejistota, jakým směrem politička s těžko vyslovitelným příjmením největší vládní stranu v Německu povede. Zkratka AKK, která se pro ni hned vžila, se za tu dobu už stihla stát její charakteristickou značkou. Druhá etapa jejího působení byla spojena s uznáním, jak rychle dokázala přetáhnout na svou stranu největší skeptiky v rámci CDU, kteří podporovali její protikandidáty.
Nakonec se ale dostavilo i vystřízlivění. Když se například ukázalo, že straně se pod novým vedením výrazněji nepovedlo odlepit se od třicetiprocentního základu voličské podpory. Především ale vyšlo najevo, že nová stranická šéfka nebude pouhou pokračovatelkou své předchůdkyně, kancléřky Angely Merkelové.
AKK sice zatím našlapuje v politice potichu, ale i tak už je zřetelné, že se vydala vlastní cestou. Potvrzuje to i v zásadě nevinný šprým, jehož se dopustila během karnevalového vystoupení na účet osob s nevyjasněnou sexuální orientací. Co se ale ukázalo být balzámem pro duši řadových členů strany, již zoufají už řadu let nad nevyhraněností CDU, vyneslo Krampové-Karrenbauerové z levé části politického spektra téměř reflexivní a hlavně nesmyslné obvinění z homofobie. Dokonce se v prvotním návalu emocí objevily u některých sociálních demokratů a Zelených názory, že „s touto dámou nebude možné vytvořit společnou vládu“.
Významné signály
I když je AKK zatím „pouze“předsedkyní strany, navíc bez poslaneckého mandátu, a reálná výkonná moc leží stále u kancléřky Merkelové, stihla už vyslat dvě důležitá poselství. První se týkalo migrační otázky, která zanechala po událostech let 2015 a 2016 hluboké rány nejenom v kolektivním vědomí německé veřejnosti, ale zejména široké členské základny křesťanských demokratů. Desítky let definovala CDU sebe samu coby stranu práva.
Právě v situaci, kdy do Německa přicházely tisíce běženců denně, se ukázaly být státní instituce bezradné v tom, jak tomu všemu čelit. Avšak klíčová politická instrukce, která by dokázala situaci ještě zachránit – rozhodnutí o uzavření hranic –, z Berlína nepřicházela. Kancléřka naproti tomu neustále zdůrazňovala nutnost hledat širší evropské řešení, které ovšem nebylo možné dohodnout přes noc. Merkelové se to nakonec díky její neúnavnosti podařilo, i za cenu kompromisů s autokraty typu Recepa Tayyipa Erdogana. Politická cena, kterou za to ale zaplatila, byla vysoká.
Krampová-Karrenbauerová, která mimochodem během migrační krize Merkelovou obhajovala, se z toho poučila. Když proto v únoru její strana diskutovala o migračním tématu, oznámila AKK, že poslední možností, jak čelit migraci, může být uzavření hranic. Co se mohlo jevit jako slovíčkaření, bylo ale významným signálem směrem dovnitř strany i navenek.
Druhé poselství, s kterým zatím Krampová-Karrenbauerová přišla, se týkalo jejího pohledu na další vývoj evropské integrace. Byla to právě šéfka CDU, a nikoli kancléřka, kdo zareagoval na otevřený dopis francouzského prezidenta Emmanuela Macrona adresovaný národům Evropské unie a vyzývající k ještě těsnější spolupráci v některých oblastech.
Ač pochází AKK ze Sárska, které je v blízkém sousedství s Francií, Macronovy představy nepodpořila. Naopak, dalo by se dokonce říct, že šéfka CDU odkázala prezidenta do patřičných mezí. Odmítla třeba jeho představu jednotné evropské minimální mzdy, stejně tak jako možnost poevropštit dluhy či sociální systémy.
Krampová-Karrenbauerová sice zatím našlapuje v politice potichu, ale i tak už je zřetelné, že se vydala vlastní cestou
Konsenzová omáčka nikomu nechutná
Z jejího pohledu to byla sázka na jistotu. I v Německu totiž v posledních letech slábne podpora pro neustále se prohlubující integraci. Především ale klesá ochota posílat peníze institucím, které nepodléhají výlučnému dohledu německých národních orgánů. Na rozdíl od Macrona nepovažuje Krampová-Karrenbauerová národní stát za přežitek, ale naopak za zdroj demokratické legitimity.
Skutečnost, že se v německé společnosti cosi zásadního mění, a to nejenom v pohledu na Evropu, dokazuje i další trend posledních měsíců. Ti, kdo prosazují politické kompromisy, jsou najednou považováni za slabochy, pro takovouto politiku se vžilo pejorativní označení „konsenzová omáčka“(„Konsens-Soße“).
Naopak, doba jakoby přeje těm, kdo slibují radikální řešení, bez ohledu na to, jestli jsou realistická. Ukazuje to i aktuální diskuse, jestli je, nebo není přípustné řešit nedostatek dostupného bydlení i cestou vyvlastňování firem, které mají dominantní postavení na trhu. Třeba v Berlíně nepodporují podobné návrhy zdaleka pouze levicoví voliči. Odezvu nacházejí i u té části společnosti, kterou je možné označit jako středostavovskou a o jejíž podporu se pravidelně uchází i CDU. To musí vzít v úvahu i Annegret Krampová-Karrenbauerová.
Šéfka německých křesťanských demokratů, která vystupuje při karnevalových sezeních často v roli uklízečky, tak nemá o důvody pro politické gruntování nouzi.