Nový stavební zákon? Výzva pro památkáře
Poslední dobou sílí kritika právního stavu a zejména praxe, kdy stavební úřady rozhodují podle početného souboru závazných stanovisek od tzv. dotčených orgánů státní správy. Tato kritika je zčásti důvodná. Nejde jen o průtahy a nehospodárnost v územním nebo stavebním řízení. Stavebníka zkrátka obtěžuje, když si např. musí sám složitě obstarávat závazná stanoviska, která nepotřebuje pro sebe, ale pouze pro stavební úřad, aby rozhodl.
To a další problémy by měl řešit nový stavební zákon. Obsah a způsob přípravy budoucí normy vzbuzuje ale velké obavy památkářů.
Stavební právo má pro památkovou péči podstatný význam. Nemovitých památek, tedy staveb a pozemků a jejich souborů, chráníme v ČR přibližně 41 000. Máme také 600 památkových území – rezervací a zón městského, vesnického a krajinného typu a archeologických rezervací.
Některé nemovité památky a památková území různé velikosti jsou navíc jakoby obaleny ochrannými pásmy. Např. Pražská památková rezervace zahrnuje celé historické jádro města na ploše 8,5 km2 a její ochranné pásmo má rozlohu 90 km2. Pečovat o toto bohatství podle zákona o státní památkové péči z roku 1987, který stále platí, je čím dál těžší. Prosadit nový a lepší památkový zákon je ještě obtížnější. Zatím poslední zadání od vlády zní, aby ministr kultury předložil památkový zákon letos v září. Má to být paragrafované znění, zpracované podle věcného záměru z let 2011–2012. Asi se už zapomnělo, že slabiny v koncepci tohoto záměru přispěly k zamítnutí návrhu památkového zákona Poslaneckou sněmovnou v létě 2017.
Inspirace ze Slovenska Památkovou péči u nás vykonává v prvním stupni 205 úřadů obcí s tzv. rozšířenou přenesenou působností. Jimi vydávaná závazná stanoviska k záměrům obnovy památek nebo úprav nemovitostí, které nejsou památkami, ale leží v památkovém území, slouží jako podklad do územního a stavebního řízení. Každému závaznému stanovisku ještě předchází posudek od Národního památkového ústavu (NPÚ). Důvodem této podvojnosti a z ní často plynoucích průtahů je, že obecní úřady nedisponují všemi nezbytnými poznatky o památkách, a NPÚ, který je má, zase není správním úřadem.
Obdobný systém měli na Slovensku. Uznali, že nevyhovuje, a našli odvahu ho odstranit. Od roku 2002 tam existuje Pamiatkový úrad SR. Spadá pod resort kultury, má celostátní působnost a spolupracuje přímo jak se stavebními úřady, tak i vlastníky památkově chráněných věcí. Byrokracie je méně. Veřejný zájem na zachování památek nijak neutrpěl, spíš naopak.
Aktuální věcný záměr nového stavebního zákona z dílny ministerstva pro místní rozvoj se památkové péče týká v mnoha podstatných směrech. Podle toho, jak zatím vypadá, jsou některé obavy památkářů namístě. Sporný je např. zvažovaný princip, podle kterého by stavební úřad mohl fakticky revidovat stanovisko orgánu památkové péče nebo posoudit tu kterou věc památkové péče za něho. V takovém případě by se ale stavební úředníci museli vyznat v památkové péči. Je to vůbec reálné a žádoucí? Naproti tomu jako dobrý nápad se jeví fikce souhlasu dotčeného orgánu veřejné správy, pokud své stanovisko nedoručí ve lhůtě. Pro posuzování složitějších případů by ale měla platit možnost prodloužení této lhůty.
Ministerstvo kultury má příležitost, aby letos v září předložilo návrh památkového zákona, kterým podpoří obecně správný trend racionalizace veřejné správy. Nově je třeba se zamyslet nad institucionální základnou oboru včetně NPÚ (dva tisíce kmenových zaměstnanců, roční hospodaření 1,5–2 mld. Kč), tak aby byla efektivní a přiměřeně kompetentní. Slovenský model není samospasitelný, určitě ale stojí za úvahu. Souběžnost rekodifikace stavebního práva a památkového práva se může nakonec obrátit ve prospěch památek. Podmínkou je spolupráce resortů kultury a pro místní rozvoj a také vnitra, do jehož gesce patří veřejná správa.