Kolem baráku

mezi domovními dveřmi a brankou zůstala průchozí a zbytek pozemku nechávají být.

Nicméně u stále většího množství jedinců sleduji, jak jejich perimetr přijaté zodpovědnosti zdaleka překračuje prostor, na který mají legální nárok. Znám člověka, který si osázel obecní pozemek dvě stě metrů od svého plotu kvetoucími keři a za ně zasadil stromořadí ovocných stromů, chodí tam každý týden nelegálně sekat trávu a – když ho při tom obecní strážníci vyhmátli – přišel mu domů vytýkací dopis od obecní rady.

V chatové osadě Pod Hladkou skálou žije sedmdesátiletý důchodce, který rutinně přelézá plot do vedlejší zahrady, aby nepořádným sousedům posbíral padančata a dal je do košíku za dveře (nikdy neodcizil ani jablko), mně zas soused v jiném baráku, kde jsem – přiznávám – jeden rok nechal spadané listí pod stromy, skrz plot vysál alespoň to, které se dostalo do sací moci jeho vysavače. Ten čistý metr trávy těsně u plotu se změnil v pruh mé hanby, který mě popouzel celou zimu. Další zimu jsem listí uklidil, ale neřekl ani slovo.

Je to takový ten typ lidí, kteří vyplní každý prostor, který jim necháte volný. A netázají se vás, zda ho náhodou nechcete takový, jaký právě je. Jsou to jedinci, kteří se slétnou uklidit vám v životě, když mají pocit, že v něm máte nepořádek. Využívají slabosti či nedostatku času nebo prostě toho, že máte zrovna jiné priority, a nějaký kus vašeho kolembaráčí zametou podle svého gusta.

Máme takové matky, kamarádky, sourozence. Cítí se po tom dobře, vyprávějí všem, jak vám pomohli, zachránili vás ve chvílích nouze, protože nechápou, že podstata každého dělání kolem svého baráku je v tom, že to děláte sami. A že když to neuděláte, i špatný pocit z toho nepořádku je něco důležitého, co potřebujete, abyste se pohnuli dál.

Abyste si dobře zapamatovali, že když necháte padančata na trávníku, začnou hnít a dostaví se sršni. Že pod listím z ořechu tráva neporoste. Nebo že když v tuto chvíli nepřestanete psát a nepůjdete zalít jahody, dozajista uschnou. TOMÁŠ BALDÝNSKÝ