První muž kontrarozvědky
Patřil k prvním cílům komunistických intrik v osvobozeném Československu. Josef Bartík patřil ke špičkovým vojenským zpravodajcům.
PRAHA To dramatické dějství trvalo od středy 2. února 1938 už třetí den. Již dvaasedmdesát hodin, dělených pouze nepříliš dlouhým spánkem, usedala na jedné straně stolu trojice mužů v civilu. Tři páry očí hleděly na muže ve stejnokroji kapitána generálního štábu. Ocital se v sevření jejich zkoumavých pohledů, jimž neunikl ani ten nejmenší zákmit nejistoty, obav či rozrušení. Trojice zpravodajských důstojníků, plukovník František Moravec a majoři Josef Bartík a Bohumil Dítě, právě vyslýchá kapitána generálního štábu Edmunda Kalmára, člena štábu 4. divize z Hradce Králové. Ví, že hraje o život. Odolává. V sobotu 5. února o půlnoci žádá Moravce o rozhovor mezi čtyřma očima. Doznává se ke špionáži pro nacistické Německo. Bartíkova kontrarozvědka opatřila dost usvědčujících důkazů. Kalmár dostal trest smrti provazem. Rozsudek byl vykonán 29. dubna 1938.
Z adepta veteránem zpravodajství
Josef Bartík se od dětství potýkal s nepřízní osudu, jemuž se snažil od útlého dětství vnutit svou vůli, aby nebyl životem pouze pasivně vláčen. Pocházel ze Stach na Šumavě, kde se narodil 30. června 1897. Brzy přišel o otce. Matka svěřila malého Josefa a jeho dvě sestry do péče svého bratra a odjela do USA, kde se podruhé vdala. Dcery si za čas vzala opět k sobě. Chlapec ovšem projevil obdivuhodně samostatné rozhodnutí. Hodlal zůstat u strýce v Čechách. Rozhodl se bez vnějšího tlaku. V roce 1915 odmaturoval na vyšším reálném gymnáziu v Sušici.
Místo studií na Vysoké škole technické v Praze však narukoval do rakousko-uherské armády. Odveleli jej na italskou frontu, kde byl 2. listopadu 1916 zajat. V zajateckém táboře na ostrově Asinara se od počátku hlásil k protihabsburskému odboji. Motivovalo jej hluboké vlastenecké cítění a odhodlání bojovat v řadách národní armády. Náležel mezi první dobrovolníky, kteří z Asinary odjeli k československým jednotkám. Přidělili jej k rotě výzvědných hlídek 31. československého střeleckého pluku. V noci z 19. na 20. května 1918 utrpěl při průzkumné akci na Piavě těžké zranění nohy. Zanechalo trvalé následky s nutností celoživotní léčby a rehabilitace. Do vlasti se vrátil krátce před Vánoci roku 1918.
Válečné zranění jej sice fyzicky poznamenalo, ale nebránilo mu, aby na vhodném místě pokračoval ve službě. V srpnu 1919 jej přidělili na ministerstvo národní obrany (MNO), kde se tou dobou formovalo 2. (zpravodajské) oddělení Hlavního štábu. V letech 1919–1928 nasbíral zkušenosti jako analytik studijní skupiny. Nejprve jako referent pro Rumunsko a Itálii. Později zkoumal hnutí s potenciálně rizikovým vlivem na armádu.
V roce 1928 přešel k operativě do obranné sekce pátrací skupiny. Ani bohaté zkušenosti jej ale neochránily před nástrahami práce s tajnou agenturou. V červenci 1933 se stal obětí zrady mjr. Gappa, Rakušana, agenta 2. oddělení, jenž pracoval mezi rakouskými nacisty. Do Rakouska za ním vyslali Bartíka. Tam jej Gapp udal. Protinacisticky zaměřená informační činnost však nebyla v Rakousku trestná. Naděje na brzké Bartíkovo propuštění ale zhatil komplot generálmajora Rongeho, šéfa rakouské kontrarozvědky. Patrně pod vlivem Gappa padělal agentovu dokumentaci tak, aby Bartíkova aktivita směřovala vysloveně též proti Rakousku. Bartíka kvůli tomu odsoudili na 18 měsíců vězení. Na základě diplomatické aktivity československých úřadů jej posléze propustili a umožnili návrat do vlasti.
Uvedená aféra neměla vliv na Bartíkův služební postup. V hodnosti majora konceptní služby se na počátku roku 1935 stal přednostou obranné sekce. Zdaleka již nešlo jen o boj proti maďarské a rakouské špionáži. Tehdejší situaci charakterizoval takto: „Od roku 1935 začíná plánovitý nápor říšskoněmeckého výzvědného zpravodajství proti Československu. Říšskoněmecké zpravodajství nepracuje jedině mírovými zpravodajskými prostředky, nevšímá si pouze armády, ale zasahuje svými složkami do vnitřní struktury celého státu, kde provádí systematický průzkum a zjišťování všech okolností, důležitých pro potřeby vedení války.“
Mezi vojenským a politickým zpravodajstvím Na Bartíka a jeho tým se práce doslova hrnula. Od ledna 1936 do listopadu 1938 bylo ve spolupráci s ministerstvem vnitra zatčeno 2799 lidí, obviněných ze špionáže pro Německo. Z uvedeného celkového množství bylo 443 vojáků, 2030 civilistů – československých občanů a 326 cizinců. Německý abwehr, případně Sicherheitsdienst, masivně využíval služeb mnoha ochotných informátorů z řad radikalizované německé menšiny. Seskupovali se pod prapory Sudetoněmecké strany. Špionážní nápor nepolevoval ani po Mnichovu. Když zpravodajci zjistili, že české země budou okupovány 15. března 1939, rozhodl se plk. gšt. František Moravec vzít s sebou do exilu i mjr. Bartíka. Moravec věděl, že zahraniční odboj se bez kvalitně řízené kontrašpionáže rozhodně neobejde.
První exilový rok Bartík prožil ve velkém nasazení. Moravec jej v květnu a pak ještě v červnu až srpnu 1939 vyslal do Polska. Jednal se zpravodajci polského hlavního štábu o vzájemné spolupráci. Podílel se též na přesunu rodin důstojníků Moravcovy skupiny přes Polsko na Západ.
Mimořádně závažné období v Bartíkově zpravodajské činnosti nastalo počátkem listopadu 1939. Na základě příkazu generála Sergěje Ingra byl vyslán do Paříže. Zde se stal přednostou zpravodajského oddělení Ingrem vedené vojenské správy Československého národního výboru (ČSNV) v Paříži. Se svým týmem vykonával primárně a oficiálně kontrašpionážní obranu československé armády ve Francii. Zaměřoval se na pokusy německé špionáže i rozkladné komunistické agitace o průnik do vojenských jednotek.
V podtextu, ovšem oficiálně nepřiznaném, se projevil zásadní, bez nadsázky revoluční posun vojenského zpravodajství, který jej odlišil od role, jakou mělo do března 1939. Nadále bylo sice standardním vojenským zpravodajstvím jako dosud, ale zvláštnosti exilových poměrů do něho vnesly též závažnou a dříve nepředstavitelnou politizaci jeho práce. V rukou politického směru Edvarda Beneše a ČSNV se stalo objektivně nástrojem v soupeření s politickou opozicí. Tu od roku 1940 reprezentovala především takzvaná Česko slovenská národní rada a vedle ní řada dalších různě orientovaných politických oponentů Benešova směru. Bartíkem vedené obranné zpravodajství proti nim pracovalo konspirativně a s nasazením agenturních prostředků. Tento pozoruhodný jev pokračoval též ve Velké Británii. Bartík byl počátkem února 1942 ustanoven již v hodnosti podplukovníka přednostou IV. odboru (pro politické zpravodajství) exilového ministerstva vnitra v Londýně. V této funkci setrval do března 1945, kdy se skupinou vojáků a úředníků odjel přes Sovětský svaz na osvobozená území Československa. Do Prahy se vrátil 16. května 1945. Pro úplnost dodejme, že v roce 1941 působil jako přednosta obranné skupiny II. (zpravodajského) odboru MNO. Náležel k nejužšímu okolí plukovníka Moravce, v němž se na podzim 1941 připravovala operace Anthropoid, smrtící útok na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha.
Nechtěné prvenství
Plukovník Bartík byl povýšen do hodnosti brigádního generála 1. srpna 1945. Jako první muž kontrarozvědky byl mimořádně exponovaným činitelem. Již koncem května vznikl na novém ministerstvu vnitra odbor pro politické zpravodajství. Byl ustanoven jeho přednostou. Kromě výstavby nové zpravodajské soustavy a bezpečnostního aparátu se zásadním způsobem podílel na stíhání nacistických válečných zločinců. Předsedal zvláštní komisi, jež vyšetřovala případ Karla Hermanna Franka. V čele odboru měl zřejmě tvořit jakousi pojistnou protiváhu vůči Václavu Noskovi, ministrovi vnitra a členovi KSČ. Jako zpravodajec Benešova londýnského odboje byl Bartík doslova trnem v oku komunistů. Stal se jedním z prvních cílů jejich intrik na cestě k moci. Na počátku roku 1946 se jim podařilo dosáhnout Bartíkova odvolání z funkce. Připravili komplot, na jehož základě jej Nosek zbavil funkce pro ztrátu důvěry. Strategicky významný úsek ministerstva komunisté tímto krokem dokonale ovládli, což vytvořilo jeden z důležitých předpokladů pro pozdější mocenské změny.
Následně působil nejprve jako zpravodaj a později jako předseda odvolacího kárného výboru MNO. V této funkci byl 9. března 1948 zatčen jako jedna z prvních obětí násilí komunistické moci. Následující scénář byl obdobný jako u řady jeho kolegů. Po vykonstruovaném obvinění následoval rozsudek: pět let vězení. Vše provázela perzekuce jeho rodiny, jež musela opustit původní domov a nastěhovat se do nevyhovujících bytových prostor. Z vězení byl propuštěn v říjnu 1953. Jeho špatný zdravotní stav a dávné zranění vyžadovalo soustavnou péči. Ta mu však byla záměrně odpírána, což jej několikrát přímo ohrozilo na životě. Komunističtí věznitelé z něho učinili padesátiprocentního invalidu. Přesto dokázal nezatrpknout. Ještě čtyři léta poté pracoval s mimořádnými výsledky jako nákupní referent Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí.
Dožil se své soudní rehabilitace. V roce 1965 jej Vyšší vojenský soud zprostil žaloby. Generálmajor ve výslužbě Josef Bartík zemřel 18. května 1968. Plná morální rehabilitace se v jeho případě uskutečnila 28. října 1998, kdy mu Václav Havel, prezident České republiky, propůjčil Řád bílého lva III. třídy vojenské skupiny in memoriam za vynikající velitelskou a bojovou činnost.