Děti v dluhových pastech
Predátoři si vybírají ty slabší kusy. A dluhy rostou rychleji než zadlužené děti
Je poměrně rozšířené tvrzení, že fungující společnost se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o své slabší členy, pouze jakýsi učebnicový ideál, nebo ho máme brát vážně? Bohužel se nám až příliš často dostává příkladů situací, kdy platí to první, a někdy to vypadá, jako kdybychom se proti své vůli vypravili proti toku času o dvě století zpátky do dickensovských dob, kdy ochrana slabých a zranitelných byla teprve cílem, nikoli normou.
Těžko by někoho v roce 1990 napadlo, že se k té normě budeme pracně dobírat až ve druhé dekádě jedenadvacátého století. Že třicet let společenské i hospodářské transformace, kromě zcela zásadních a nikdy nedocenitelných věcí, jako je individuální svoboda, zároveň tolik uvolní ruce predátorům, kteří si stejně jako v nižších patrech živočišné říše vybírají ty slabší kusy. Jistě lze říct, že takové věci jsou nezbytnou daní za svobodu a že k ní patří i zodpovědnost jednotlivce za vlastní osud. Jenže občas se pak nestačíme divit, co vyplave na hladinu.
Po „šmejdech“, kteří před pár lety chytali seniory do pastí nehorázných kupních smluv na divotvorné hrnce a zlatem prošívané deky (alespoň podle cen to tak vypadalo), se tak na hladinu veřejného zájmu nyní vynořil příběh dluhových pastí, v nichž pro změnu uvízly tisíce dětí.
Definitivní hráč exekutor
Většinou jsou to příběhy jak přes kopírák. Dítě ze slabšího sociálního prostředí, na počátku drobný dluh, nejčastěji jízda na černo, ale taky překročení půjčovní doby v knihovně (!), případně rodiči nezaplacený měsíční paušál mobilnímu operátorovi. Jsou však i dluhy mnohem bizarnější a dítě je zadlužené dřív, než se naučí číst, jen proto, že na „místě dluhu“, třeba za komunální odpad, má trvalou adresu.
Dluh následují pokuty, ty, opět nezaplacené, narůstají o penále a zároveň zarůstají mechem zapomnění. Není přece povinností věřitele připomínat dluh, zní obecné pravidlo, je povinností dlužníka platit. Čas běží, k úrokům přibývají náklady na ošetřování dluhu, nejrůznější poloautomatické právní úkony. Ale i prodej pohledávek: je to regulérní obchodní artikl. Dluh utěšeně roste, ke všemu rychleji než ty děti.
Když má malý dlužník štěstí a rodiče schopné (a ochotné) dluh narostlý o náklady splatit v době, kdy jsou ještě odpovídající, možná se to obejde jen výpraskem a ponaučením do života. Jenže tohle je až příliš často teorie a praktický život je drsnější.
Nezletilec nakonec už dávno není dlužníkem dopravního podniku nebo obecní knihovny, ale společnosti papírově sídlící na jakýchsi ostrovech, o nichž nemá ani tušení, skrytě však vlastněné možná člověkem z vedlejší lepší čtvrti, který má, což je nejdůležitější, čas. Když nastane ta pravá chvíle, malý dlužník vyroste a začne vydělávat, nastoupí definitivní hráč – exekutor. I on má nárok na výdělek podle sazebníku, cestovné a další částky, které někdo, bez ohledu na věk, musí zaplatit.
Ne, opravdu se nepíše rok 1819, ale 2019. Dětských a mladistvých dlužníků, na které byla uvalena exekuce a o jejichž osudech se konečně začíná mluvit, je u nás podle jedněch údajů šest tisíc, podle jiných o dva tisíce méně, každopádně exekutoři mají spadeno na 2200 dětí do 15 let. A i když případy těch nejmladších vyvolávají nejvíc emocí, jsou však neméně důležité příběhy dlužníků, kteří dospěli a s první výplatou je čeká i první exekuce, často s vyhlídkou, že budou mít plat obstavený řadu let.
Kdo by čekal, že jich je nejvíc v severním pásu chudoby, mýlil by se: nejvíc jich je ve středních a západních Čechách, tedy krajích hospodářsky nejsilnějších; svádí to k to úvaze, nakolik významný podíl na této neutěšené statistice má lokální „dobré podnikatelské prostředí v segmentu byznysu s dluhy“.
Dítě bývá zadlužené dřív, než se naučí číst, jen proto, že na „místě dluhu“, třeba za komunální odpad, má trvalou adresu
Česká varianta práva šaría
S tím souvisí i další úvaha: jak se stalo, že tvrzení, s nímž souhlasí každý, totiž že dluhy se musí platit, se za nezájmu společnosti fakticky proměnilo v tvrzení, že dluhy se musí platit, i kdyby z dlužníka bylo nutno sedřít kůži zaživa a pak ji s přiměřenou marží prodat.
Absolutně nepřiměřené sankce právě v případech těch nejzranitelnějších dlužníků jsou víc než nemravné. Leda že bychom u nás neformálně vyznávali jakousi exekuční variantu práva šaría, v němž ajatolláhy, imámy a useknutí ruky nahrazují advokáti, inkasní agentury a exekuce.
Last but not least: nedílnou součástí veřejné debaty se v poslední době stalo plísnění neziskovek coby vší v kožiše prosperující společnosti s připouštěnou výjimkou medicínských nadací a hospiců. Mezi ty plísněné patří i nadace Člověk v tísni, prý příliš politická, strkající nos, kam nemá. Jenže byla to právě ona a konkrétně Daniel Hůle, kdo dokázal připoutat pozornost médií i veřejnosti k problému a trknout i čtveřici poslanců (Kateřina Valachová, Patrik Nacher, Jan Bartošek, Lukáš Kolářík), aby napravili chybu svých legislativních předchůdců a předložili novelu zákona, jenž má ostudný příběh českých dětských dlužníků napravit.