Šedesát písní Boba Dylana
Češi od neděle do úterka zažili tři velmi osobní doteky s mužem, který patří k nejzásadnějším postavám celé historie populární hudby, ale, od udělení Nobelovy ceny, i literatury. Tři koncerty Boba Dylana ve velkém sále pražské Lucerny nezůstaly ani trochu za vysokými očekáváními.
Média týdny spekulovala, jak Bob Dylan pražské angažmá pojme repertoárově. V poslední době už není pravda, že by měnil sestavu písní štaci od štace, lze snadno dohledat, že dvacetipísňový setlist koncertů aktuální evropské části Dylanova „Nekonečného turné“byl hodně podobný podzimní americké šňůře.
Praha nebyla výjimkou. Všechna vystoupení jela prakticky podle stejného itineráře, což ale neznamenalo, že by se majitel tří vstupenek byť jen minutu nudil.
Setlist byl z části namíchán z několika starých hitů, které Dylan rozdělil do průběhu celého koncertu. Po již tradičním úvodu Things Have Changed to byly It Ain't me, Babe, Highway 61 Revisited a Simple Twist of Fate, uprostřed Like A Rolling Stone a Don't Think Twice, It's All Right , na závěr základního setu Gotta Serve Somebody v ostré rock'n'rollové podobě. A v přídavcích další dvě „vykopávky“, ikonická Blowin' in the Wind v až rozmarném country podání a poněkud přehlížená It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry.
Mezi ně Dylan rozesel písně naopak relativně nové, tedy ze svých velmi silných posledních autorských alb. V první řadě z Tempest (Scarlet Town, Pay in Blood, Early Roman Kings, Soon After Midnight), „Love and
Theft“(Cry a While, Honest With Me) resp. Time Out of Mind (Tryin' to Get to Heaven, Make You Feel My Love, Love Sick). Z tohoto ranku bylo jen album Modern Times zastoupeno pouhou jednou písní: Thunder on the Mountain.
Bez falešných tónů
V kongeniálním propojení se zavedenou kapelou, jejíž páteří je tradičně basista a dlouholetý kapelník Tony Garnier s bubeníkem Georgem Recelim, kytarový tah jí dodává profesionál Charlie Sexton a zvuk dobarvuje různými instrumenty (pedálová steel kytara, banjo, housle ad.) Donnie Herron, přistupoval Dylan, jak jsme zvyklí, ke svým písním jako k volnému materiálu, s nímž je možno nakládat různými způsoby.
Možnost zhlédnout tři Dylanovy koncerty po sobě zbořila mýtus, že tyto verze písní, odlišné od známých studiových nahrávek, jsou jakýmisi výtrysky momentální inspirace. Naopak, vše je do důsledku připraveno a nazkoušeno, nic se neponechává náhodě. Což potvrzuje jen pár výjimek, kterými se některé písně lišily. Například ve značně zpomalené Don't Think Twice, It's All Right se v úterý pod závěrečným harmonikovým sólem kapela shufflově rozpohybovala, až se písnička tempově přiblížila studiové verzi.
Interpretace písní byla ale pozoruhodná i z hlediska toho, co samotný Bob Dylan předváděl. S výjimkou písně Scarlet Town, která měla silně waitsovskou atmosféru (velkou syrovost jí dávalo banjo v rukou Donnieho Herrona) a Dylan při ní stál uprostřed pódia a máchal stojanem s mikrofonem, celou dobu seděl nebo stál za piánem. A hrál, vlastně nečekaně, velmi dobře. Samozřejmě ne v modu koncertního klavíristy. Ale jako písničkář, doprovázející se na nástroj, obstál se vším všudy. Jeho klavír byl oproti předchozím halovým koncertům dobře slyšitelný, rozhodně nebyl jen rekvizitou na okrasu nebo nějakým „lepším“stojanem na texty (ty měl Dylan skutečně položené na horní desce a nasvícené malými lampičkami).
Některé písně na jeho klavírním partu přímo stály, zejména
When I Paint My Masterpiece
a perla celého setu, baladická
Don't Think Twice, It's All Right,
ve které kapela skutečně jen potichounku dobarvovala zvuk a základní doprovod lehce barovým způsobem obstarával Dylan sám. Několikrát se ale pustil i do klavírních minisól anebo se výrazně podílel na instrumentálních pasážích některých čísel – když si třeba v rock'n'rollové Thunder on the Mountain přehazoval motivky s kytaristou Charliem Sextonem.
Specialitou byla samozřejmě i Dylanova značně svérázná hra na foukací harmoniku. Doplňovala jeho zpěv, který po tři dny usvědčoval z omylu posměváčky, tvrdící, že Bob Dylan „neumí zpívat“a „jen falešně skřehotá“.
Ano, jeho přístup k vokálu je podobně jako k harmonice originální. Dylan se pochopitelně nedrží žádných závazných melodických pravidel. Ale i při všech nejneobvyklejších melodických skocích a podivných harmonických intervalech mezi vokálem a doprovodem vlastně nikdy nezazní falešný tón. Nehledě k tomu, že na některých místech třeba jen jednu sloku dává Dylan k lepšímu v „předpisové“verzi a slyšíme, že zazpívat klasicky pro něj není žádný problém.
Pražský fór
Už v pondělí znejistěli znalce dylanovských koncertních programů členové bandu, když po druhém přídavku rozjeli ještě třetí. Na něj už ale zpěvák ze zákulisí nepřišel, hudebníci si odehráli svá krátká sóla a jeden po druhém se odebrali do šaten. Připomínalo to slavnou Haydnovu symfonii Na odchodnou, ve které podobným stylem odcházejí jeden za druhým členové orchestru, až zůstanou poslední dva houslisté. Jejich roli v Dylanově kapele plnil bubeník.
Totéž se opakovalo i v úterý. Vzhledem k tomu, že doposud nikdy skladbu Just Like Tom Thumb's Blues (o jejíž instrumentální podobě mluvíme) v této poloze Dylan do přídavku nezařadil, je dost pravděpodobné, že ten nápad musel vzniknout v pondělí někdy během dne. Do hudebních dějin by tedy mohl vstoupit třeba pod názvem Pražský fór.
Důvod této neobvyklosti, kterou nám patrně budou závidět i návštěvníci následujících koncertů „Nekonečného turné“, byl v architektonickém řešení Lucerny. Z ní se totiž nelze dostat jinak než běžným východem do pasáže. Jak je díky jakémusi pohotovému „paparazzimu“s mobilem vidět na internetu, ve chvílích, kdy byli návštěvníci ještě zaměstnáni poslechem preludující kapely a marným vytleskáváním hvězdy, jejich idol už v doprovodu ochranky a maskován kapucí procházel pasáží a nasedal do připraveného auta ve Vodičkově ulici. Velmi delikátní řešení problému, jak být hvězdou a zachovat si zdravý rozum.
Bob Dylan And His Band
Praha, velký sál Lucerny, 7. – 9. 4. Pořádala agentura Live Nation