O písmu a lidech
Zdá se, a patrně oprávněně, že s vyjadřováním to mají současníci hodně jednoduché. Přesněji, vyjadřují se s čím dál užším slovním rejstříkem, volí stále jednodušší formy řeči, ať už vyřčené, či napsané. Ale není to dáno tím, že by možnosti vyjadřování byly omezené, to jen my jsme pohodlnější. Nestojíme si asi navzájem za namáhavé a časově náročnější vymýšlení barevné mluvy a nesnažíme se většinou ani o zajímavější grafickou podobu svých sdělení. Přitom je dnes díky počítačové technologii k dispozici nepřeberný výběr písmových fontů, které mohou snadno vyjádřit účel našeho psaní, citové zabarvení posílaných zpráv, rozpoložení, v jakém je formulujeme, i předpokládané naladění adresátů.
Jak to, že po více než pěti a půl století tisku pohyblivými literami je na světě přesto pořád tolik lidí, kteří se snaží vytvářet a pojmenovávat různé nové abecedy? Tak zní jedna z mnoha otázek, jež klade britský publicista a spisovatel Simon Garfield ve své knize Ten můj font, která je jakýmsi průvodcem po dějinách typografie. Odpověď je prostá: svět a jeho uspořádání se neustále mění a člověk se potřebuje vyjadřovat novými způsoby. Dodejme, že člověk přemýšlivý a tvořivý.
Historii vzniku a používání písmen, raznic, písmolijen i leckdy dramatické osudy jejich tvůrců, zlepšovatelů, typografů během staletí od vynálezu knihtisku (Johannes Gutenberg jej obhájil v letech 1447 a 1448) Garfield mapuje v poutavých svižných esejích. A dochází až k možnostem současných computerů. Nejde jen o funkčnost a vzhled různých abeced, ale také o jejich využití ve světě, rozmanité varianty, jimiž lze ovlivnit účinnost tištěných a posílaných textů, o výtvarnou nápaditost.
Eseje Simona Garfielda (vydal Filip Tomáš – Akropolis) představují nejtypičtější fonty, připomínají osobnosti, jež se na proměnách používaného písma podílely, ukazují filozofické i provozní impulzy ke změnám obliby a užívání určitých typů písma a hlavně dokládají, jak člověka písmo provází životem a jak ho (jakož i naopak) denně ovlivňuje. I když to autor neříká, je jasné, jaká by byla škoda omezit náš budoucí písemný projev jen na esemesky.