Scénář pro neposlušné
Aliance je pojistkou před divokými způsoby ruského válčení
Češi by měli vystoupit z Aliance, která rozvrátila část současného světa a uměle vytváří konflikt s Ruskem – to je hlavní myšlenka článku molekulárního imunologa Václava Hořejšího ve středečních Lidových novinách (Přestaňme strašit „říší zla“, LN 10. 4). Hořejší přitom předkládá argumenty typické pro „protiproud“českého veřejného mínění a stojí za to se nad nimi pozastavit. Konkrétně nad tvrzením, že podpora donbaských separatistů a anexe Krymu nebyla ničím jiným než reakcí na „majdanský puč“.
Vezměme si časovou osu – protesty na kyjevském náměstí Nezávislosti začaly už v listopadu 2013, k „majdanskému puči“, tedy sesazení prezidenta parlamentem, došlo 22. února 2014. Už týden poté, 27. února, se na Krymu objevili neoznačení příslušníci speciálních komand GRU, kteří obsadili klíčová strategická místa – přístupy na poloostrov, letiště, parlament, nádraží... Pomáhala jim přitom místní domobrana, která v tu chvíli už měla svoji strukturu, velení a jasně dané úkoly.
Anexe Krymu o tři týdny později skončila uspořádáním referenda, 96 procenty hlasů pro připojení k Rusku v Moskvě argumentují dodnes. Z vojenského hlediska šlo o geniálně vymyšlenou a provedenou operaci, kde Rusko předvedlo, že umí propojit vojenské a politické aspekty, aspekty krize a vytěžit ze situace maximum. Něco takového nelze připravit během týdne, vyžaduje to minimálně měsíce tvrdé štábní práce a následného organizování přesunů vojsk. Příznačné je, že strůjci anexe, velitel GRU Igor Sergun († 58), považovaný za autora konceptu hybridní války, a Alexandr Šušukin († 52), který vojenské obsazení Krymu řídil, zemřeli dva roky poté krátce po sobě na infarkt.
Jako podle šablony
Například v Oděse podle zdrojů ukrajinské tajné služby SBU začala příprava proruského povstání už v létě 2013, zhruba deset měsíců předtím, než měla být ustavena Besarábská lidová republika. Ruští agenti prý nešetřili penězi, financovali „vlastenecky“zaměřené akce, dávali peníze žurnalistům, kteří měli připravit „informační půdu“. Počítalo se s kozáckými spolky, které měly zajistit domobranu, byl už určen i velitel s přezdívkou Žirafa. Myšlenku měli podpořit i policisté ze zásahové jednotky Berkut. Druhého května 2014 se ale situace vymkla z rukou a při trestní výpravě fotbalových fanoušků a ukrajinských radikálů na proruské aktivisty v Domě odborů zemřelo 48 lidí. Tato událost město natolik šokovala, že k žádnému povstání už nedošlo.
Informacím SBU je možné nevěřit, faktem ale zůstává, že události staré pět let mají společné scénáře v podobě obsazování budov, místních domobran a intenzivních propagandistických kampaní. V Charkově proruští aktivisté obsadili budovu místní administrativy, policie proti nim zasáhla s rozhodností, která tehdy jinde chyběla. Úspěch nakonec slavili povstalci v nejvíce proruských regionech – Doněcku a Luhansku.
Zřejmě tu mělo jít o předem připravený širší plán vzít Ukrajině Krym a rozkouskováním na separatistické regiony ji přivést k rozpadu, předem připravený pro případ, že přestane být poslušná.
Rusko anexí Krymu a přes nepříliš velký úspěch i vytvořením separatistických enkláv na Ukrajině prokázalo nápaditost, která armádám NATO včetně té naší chybí
Dobrá společnost?
Pokud bychom z NATO vystoupili, „ocitli bychom se v dobré společnosti států EU jako Rakousko, Švédsko či Irsko“, píše Hořejší. Stejně se vyjadřuje i třeba šéf SPD Tomio Okamura: „Ani Rakousko, ani Švýcarsko nejsou v NATO,“cituje ho iDNES.cz.
Tady ale jde o země, s nimiž se srovnávat nemůžeme. Takřka všechny mají dlouholetou tradici neutrality, Irsko je daleko a Rakousko Moskvě otevřeně nadbíhá. Česko je oproti tomu přímo ve středu ruských zájmů a bez opory v Alianci by tady byla situace úplně jiná.
Třeba už jen rozdíl mezi skutečnou a virtuální podporou vystoupení z NATO. SPD a KSČM, jediné dvě parlamentní strany, které takový scénář připouštějí, volilo dohromady 18 procent lidí. Podle průzkumu slovenské agentury Globsec je pro odchod z Aliance v Česku jen šest procent populace. Alternativních názorů je ale plný internet. Kde se berou? Není už toto součástí informační války?
Rusko anexí Krymu a přes nepříliš velký úspěch i vytvořením separatistických enkláv na Ukrajině prokázalo nápaditost, která armádám NATO včetně té naší chybí. Ambicemi ovládnout země bývalého SSSR a státy východního bloku se v Moskvě netají a můžeme jen napjatě čekat, co vymyslí příště. Zda třeba geniální předvolební kampaň ukrajinského prezidentského kandidáta Volodymyra Zelenského, který hraje v televizním seriálu Sluha lidu hlavu státu, není promyšlený ruský tah. U nás stále máme jednu jistotu – Rusko dobře ví, že NATO je stále silnější, a na nás experimenty zkoušet nebude.