Vstaň a choď!

Stalo se to už před pár měsíci, možná i před půl rokem. Je to vlastně drobnost, ale nevím proč, pořád si ji pamatuju docela dobře. Byl tenkrát celkem hezký slunný den. Na tramvajové zastávce čekalo několik slušně vyhlížejících lidí, mezi nimi se proplétal žebrák na vozíku.

Občas se u někoho zastavil, poprosil víceméně uctivě o nějaké ty mince na jídlo (nebo na pití), ty buď dostal, nebo taky ne. Když je nedostal, byl dotěrný, ale vydržet se to dalo snadno.

Já mu peníze nedal a víc si ho nevšímal. Najednou ale začala pár kroků ode mne křičet nějaká žena. Táhni pryč, nebo ti rozbiju hubu – něco takového to bylo, už nevím přesně, co to vlastně ta žena křičela, a svůj křik ještě doprovodila několika peprnějšími nadávkami. Žebrák, jemuž byla – jak jsem rychle pochopil – ženina rázná řeč určena, odvětil něco jako: Ale no tak, madam, přece se nebudeme mezi sebou…

Jenže to, co chtěl říci, už nedořekl. Žena, kterou, právě nazval madam, totiž proti němu vykročila a začala mohutně napřahovat k úderu. Žebrák rychle zhodnotil ženino odhodlání a evidentně uznal, že je značné, neboť všech uctivostí zanechal, překvapením na chvíli zmlkl a začal neobratně couvat.

Žena však s tak snadným vítězstvím

spokojena nebyla a vydala se jej pronásledovat. Nadávala mu stále víc. Žebrák sice už z prvotního překvapení procitl a ve vulgaritách se zahanbit nenechal, neboť na slovo „madam“zapomněl a přešel k pozoruhodnějším způsobům, jimiž někteří z nás neváhají oslovovat ženy, ale přece jenom v tomto tak náhle se vynořivším důvěrném vztahu těch dvou tahal za kratší konec – bál se a couval na svém vozíku stále rychleji, jenže ženě neunikal, spíše si byli stále blíž a blíž.

Najednou, když shledal, že všechny ústupové možnosti jsou vyčerpány a že by mohl dopadnout dost špatně, se stal zázrak. Žebrák se uzdravil – vyskočil na nohy, jenže nezvolal: Haleluja! Raději nechal vozík vozíkem a rozběhl se pryč. Až teď byla žena s výsledkem svého jednání spokojena a své vítězství oslavila tím, že žebrákovi ještě něco nadala (verbálně) na cestu a vozík, který tu po uzdraveném utečenci zůstal, nakopla.

Lidé na zastávce (někteří z nich) začali ukončenou událost hodnotit. Ženino chování schvalovali a chválili její přístup. Tak se na ně musí a hlavně mu tady nenechte ten vozík! – tak nějak to říkali (nebo to alespoň byl smysl jejich vět).

Pak přijela tramvaj, na kterou jsem čekal, a já odjel.

Těžko říct, co si o chování lidí v popsané situaci myslet. Možná, že bychom si na tomto místě mohli připomenout Ježíšův výrok „pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů“, akorát že v této (tak typicky moderní) situaci nabývají Ježíšova slova sekulárnějších rysů.

Žena proti němu vykročila a začala mohutně napřahovat k úderu. Žebrák rychle zhodnotil ženino odhodlání a evidentně uznal, že je značné, neboť všech uctivostí zanechal, překvapením na chvíli zmlkl a začal neobratně couvat.