Peníze pro velké a bohaté
Proč se při rozdělování unijních stovek miliard chováme spíš jako hokynáři než hospodáři
Nedávno jsem byl u diskuse se zástupci naší vlády, kteří vyjednávají o kohezních miliardách, které naše země od dalších členů Unie v dalších letech dostane. Některé postoje našich ministrů jsou hodné zaznamenání.
Zatímco Evropská komise navrhuje omezený přístup velkých firem k unijním dotacím s odkazem na jejich nepopiratelné zvýhodnění na dnešních trzích, naše vláda chce opak. Pozoruhodné je vysvětlení, kterého se mi dostalo. Naše země prý má strukturu, ve které nejsou menší firmy s to o dotace žádat a jsou natolik napojené na firmy velké, že cesta i k jejich podpoře vede přes poskytnutí dotací firmám velkým.
Takže, třeba v asi nejpozoruhodnějším případu posledních let, stomilionové dotaci pro pekárnu Zelená louka (Agrofert), jsme vlastně podpořili malé pekaře! A situaci, kdy v naší zemi hrají nezdravě velkou roli firmy velké, což má důsledky na stabilitu země, změníme tím, že budeme dotovat ty velké. A pro jistotu udržíme pravidla, kdy jsou pro malé firmy dotace příliš složité na získání…
Druhý bod je také zajímavý. Naše země razantně prosazuje „kvótu“na to, kolik peněz dostaneme. Tedy to, aby pro nás byly vyhrazeny peníze, na které ostatní nesáhnou a nad kterými poté, co je dostaneme, požadujeme co největší kontrolu. Jedním
z důvodů je, že v případě, kdyby o větší část peněz byla více „evropská soutěž“, naše projekty by prý neuspěly. Větší kontrolu potřebujeme pak asi i proto, že čekáme, že to, co si naplánujeme, nebudeme s to dodržet.
Silné volání po „české kvótě“na penězích, které bohaté země do rozpočtu ze solidarity s chudšími dají, je racionální, ale kontrastuje s pojetím solidarity, které ukazujeme jinde (a máme štěstí, že zde solidaritu a kvóty nikdo nezpochybňuje). Špatné také je, že kvalita našich projektů na to, jak unijními penězi pomoci naší zemi k rozvoji, zjevně zaostává za tím, jak kvalitní věci předkládají ostatní.
Stejně tak je nešťastné, že se naše země, v rozporu s požadavky Komise, není schopna odpoutat od často absurdně velkorysých dotací, které mají tendenci poškozovat soutěž na trhu. Opakované volání po tom, aby více peněz šlo přes finanční nástroje (garance, kapitálové vstupy, hybridní nástroje atd.), které vytvářejí vyšší tlak na kvalitu projektů a méně poškozují soutěž, u nás vyznívá naprázdno.
Je to smutný pohled. Nejen, že nám unijní miliardy nepomohly stavět dálnice vyšším než hlemýždím tempem a dostali jsme se jen k jedné trati, kde lze, aspoň občas, cestovat důstojnou rychlostí. Ale při rozdělování stovek miliard korun se chováme spíš jako hokynáři než hospodáři a místo toho, abychom pomáhali naší zemi, často proti zájmům naší země pokračujeme v uspokojování zájmů jednotlivců či dobře zorganizovaných zájmových skupin. Je to cesta k tomu, aby naše země vyspělou Evropu nedoháněla. Ale třeba o to jde, aby takto pokřivený penězovod pokračoval. Jen nevím, zda na to jeho plátci budou mít trpělivost.
Kvalita našich projektů na to, jak unijními penězi pomoci naší zemi k rozvoji, zjevně zaostává za tím, jak kvalitní věci předkládají ostatní