Normální? Slovo kluzké jako had
Zde je potřeba už mít vypracovanou teorii „normálnosti“, opírající se o znalost variability mezi jedinci stejného druhu (například jakou jsem prezentoval v Orientaci LN z 30. 7. 2016). Zde se pokusím o nástin aplikace představy „normálnosti“na homosexualitu.
Slovo „normální“je kluzké jako had. Na první pohled vypadá jako něco samozřejmého, když se ale pokusíme o přesnější definici, dostáváme se rychle do potíží. Znamená to běžný, obvyklý? Nebo spíš fungující, zdravý, a tedy žádoucí? Nebo něco, co je utvořeno podle nějakého ideálního měřítka, tedy odpovídající ideji, ideální? Je přece jasné, že jde o různé významy, který je tedy ten pravý?
Evidentně žádný, poněvadž se všemi významy slova „normální“je možné se v běžné řeči setkat, a dokonce nejen v běžné řeči, ale bohužel často i v odborných textech. Kdyby byl náš svět tím nejlepším ze všech možných světů, jak se domníval filozof Leibniz, bylo by snad možné očekávat, že všechno v něm dobře funguje, a že tedy co je zdravé, to je časté, a co je časté, to je zdravé. Jedinou výjimkou by mohlo být, kdyby ideální stav organismů byl porušen něčím zvenčí – úrazem, otravou nebo infekcí.
Svět nikoli nejlepší
Náš svět ale není, jak se můžeme na každém kroku přesvědčit, nejlepší ze všech možných světů. Není to pravda už jen z hlediska biomedicínského: naše populace má v průměru nadváhu, má vyšší průměrnou koncentraci tuků v krvi, má průměrně vyšší krevní tlak, než by bylo optimální, spotřebovává zbytečně velké množství soli atd. „Zdravý“nemůže tedy být totéž co nejčastější a také „ideální zdraví“je výsadou jen několika vyvolených – a ještě ani u těch takový stav obvykle netrvá až do smrti. Dalo by se namítnout, že kvantitativní znaky (tělesná výška, hmotnost, koncentrace cukru v krvi, inteligence atd.) typicky vytvářejí zvonovité křivky, kde to, co je nejčastější, je nejvíc vzdálené od obou konců, ve kterých se mohou skrývat nefunkční varianty. Není tedy přece jenom dobře fungující to, co je průměrné a zároveň nejčastější? Bohužel to neplatí, poněvadž statistika nevystihuje individuální zvláštnosti.
Ve skutečnosti existují plně funkční extrémy a nefunkční průměrné hodnoty. Znaky nemůžeme vyhodnocovat nezávisle na ostatních: někdy rozhodují vzájemné vztahy mezi znaky víc než jejich absolutní hodnoty. Statistická hodnota znaku tedy nemusí říct všechno o jeho vztahu k funkci u konkrétního individua. (Chceme-li, můžeme mluvit o normě jedince, ale tu zatím nemůžeme znát jinak, než když ho sledujeme od mládí, a i pak platí jen pro něho.) Situace obecného pojmu „normálnosti“je skutečně beznadějná, a co platí pro kvantitativní znaky, platí s určitou obměnou i pro znaky kvalitativní. „Normálnost“je vcelku nedefinovatelný pojem. Nemá tedy smysl posuzovat z hlediska „normálnosti“občany, voliče nebo homosexuály, prostě nikoho.
Jedinec coby ploditel
Sexualita je ovšem poněkud zvláštní znak: nevztahuje se k funkčnosti jedince jako jedince, ale k jeho funkčnosti jako ploditele, rodiče. Sexuální rozmnožování je u savců a ptáků naprostým pravidlem. U nižších obratlovců a u rostlin aspoň převládá – na rozdíl od vegetativního množení, například neoplozenými vajíčky nebo pučením. V evoluci vznikla sexualita mj. proto, že zaručuje větší „zamíchání“genů a s tím související větší genetickou pružnost, což se hodí zvlášť při změně podmínek prostředí.
Podstatou sexuality je existence dvou pohlavních typů: samičího, produkujícího v omezeném množství velká vajíčka, a samčího, produkujícího malé, ale velmi početné pohlavní buňky – spermie. Neexistuje žádná jiná obecně přijímaná klasifikace pohlaví, než je systém pohlavních genů X a Y. Celý reprodukční systém savce je strukturován tak, aby mohl svou úlohu plnit. Vědecká definice biologického pohlaví je téměř pro všechny lidské bytosti jasná, binární a stabilní a odráží v hloubi ležící biologickou realitu – rozdíl mezi genomem XX a XY.
Rozdíl mezi ženami a muži není pro svou důležitost a komplexnost přenechán na starost jedinému genu (například často připomínanému genu SRY), ale celému samčímu chromozomu (Y). Ten, ačkoliv je malý, obsahuje některé geny, které u žen chybějí. Důležitost rozdílu mezi chromozomem X a Y je podtržena tím, že tyto chromozomy spolu nekomunikují, nejsou schopny si navzájem pomáhat, když se v některém z nich něco „zkazí“; mužské geny se drží na chromozomu Y, ženské na X.
Když už tu pohlavnost je, dostává zásadní funkci pro přežití druhu. Zde se nedá mnoho experimentovat: jestli má druh evolučně přežít, musí být reprodukčně schopných jedinců velká většina. Homosexualita je, jak známo, menšinovým jevem – v jednotkách procent.
Viděli jsme, že v biologii menšinovost sama o sobě ještě nemusí znamenat sníženou funkci či zdatnost. Vyřazení homosexuálů z reprodukční funkce není biologicky nežádoucí proto, že by to byla početně okrajová varianta, ale pro nefunkčnost samotnou, která jde proti přežití druhu. Víceznačný pojem „normálního“můžeme nechat při posuzování homosexuality úplně stranou. (Zrovna tak zavádějící úvahy o etalonech typu „normálního metru“.)
V LN z 28. března v článku Co a kdo je normální? se Ivan Špingl pokouší rozplést zapeklitou otázku normálnosti, zvlášť ve vztahu k homosexualitě (přesněji k LGBT). Podle Jiřího Váchy se však nedostává dál než ke kladení otázek.
Biologická dysfunkčnost
Byly vědecky prokázány určité predispozice pro homosexualitu, genetické, nitroděložní a z prostředí – sociálního i biologického; zbývá však ještě dost místa pro svobodné rozhodnutí člověka. Jak se homosexualita shoduje nebo neshoduje s přirozeností člověka, je těžká otázka, už jen proto, že lidskou „přirozenost“je v detailu velmi obtížné definovat. Tyto problémy spadají do filozofické antropologie, která nám – pro svou roztříštěnost – uspokojivou odpověď zatím nedává. Zůstaneme-li skromně u pohledu biomedicíny, je homosexualita z reprodukčního hlediska poruchou, ať už vznikla jakkoliv.
Špinglův závěr je potřeba přeformulovat: najde se už konečně nějaký homosexuál, který veřejně prohlásí, že si je vědom své biologické dysfunkčnosti z důvodu, že je homosexuál? A najde se kandidát na českého prezidenta, který už nebude lákat voliče na slib, že zde bude pro „normálního“občana?
Vyřazení homosexuálů z reprodukční funkce není biologicky nežádoucí proto, že by to byla početně okrajová varianta, ale pro nefunkčnost samotnou, která jde proti přežití druhu