Země postižená gangrénou

Jihoamerická Venezuela vyhlíží svou budoucnost. A volí mezi dvěma temnými vyhlídkami

Americká invaze do Venezuely podle některých představuje jedinou cestu, jak pomoci zbídačené zemi, podle jiných by ale byla jen zkratkou ke zkáze. Přírodním bohatstvím obdařená země by se totiž mohla ještě více rozdrobit na panství gangů, generálů, polovojenských jednotek a drogových kartelů.

Vúzké ulici plné demonstrantů za okamžik nebylo k hnutí. Především ti, kdo stáli v čele protestního pochodu, se náhle ocitli v pasti. Neměli kam couvnout a před nimi se tyčila živá bariéra sestavená ze štítů policistů a gardistů.

Za ozbrojeným kordonem již začínalo „provládní území“, kam se protestující dostanou jen málokdy. Policie a gardisté je většinou rychle rozpráší, a to i za cenu zabíjení.

Onu sobotu zkraje března se ale událo cosi nečekaného, policejní kordon se nečekaně rozestoupil. Dav se v euforii začal rozlévat i do těchto politicky „nepřístupných“ulic.

Na sloupech veřejného osvětlení tu visely plakáty s usměvavým prezidentem Nicolásem Madurem, zdem dominovala

revoluční hesla jako Chávez žije! či protiamerická provolání typu Yankee go home!.

Východní část venezuelské metropole Caracasu, v níž převládá opozice a odkud se pochod přivalil, nabízí dramatický vizuální kontrast. Tam pouliční graffiti Madura označují za uzurpátora, překupníka drog a vraha.

Demonstranti se nakonec zastavili až na bulváru Victoria. Na jeho vzdáleném konci, již jen kousek od centrály tajné policie Sebin, číhal daleko mohutnější policejní kordon včetně „nosorožců“, jak se zde říká obrněným vozidlům s vodními děly.

Byl to ale Juan Guaidó, kdo pochod nakonec včas zastavil. Populární opoziční vůdce, jenž se 23. ledna prohlásil dočasným prezidentem kvůli zjevnému zfalšování prezidentských voleb a který v uplynulých týdnech nabyl bezmála mesiášské podoby, se náhle objevil na kapotě automobilu a spustil improvizovaný projev.

Bujarý dav ho ihned obstoupil a v úmorném vedru hltal každé jeho slovo. Guaidó chvílemi jen těžko krotil vášnivá skandování svého jména v rytmu populárního ooolé, olé, olé, olééé.

Ohlušujícím rámusem se ale začaly prodírat i méně spokojené hlasy. „Guaidó, nemáme světlo,“vykřikl kdosi. Vzápětí se přidal další, tentokrát ženský hlas: „Ani vodu, ani plyn!“„Děti nám umírají v nemocnicích...,“zašeptala vedle mě stojící zhruba dvacetiletá dívka.

Poté venezuelská ulice zažila něco nevídaného. Lidé jako by zareagovali na hmatatelnou frustraci a srdceryvné prosby a začali zcela nečekaně sborově burácet: „Intervenci, intervenci!“V davu se dokonce objevily vlajky Spojených států.

V zajetí bídy a zločinu

Americký vojenský úder se pro mnohé Venezuelany stal jedinou možnou cestou, jak odstranit socialistického vůdce Nicoláse Madura a jeho mocenskou kliku.

Mnozí Venezuelané jsou přesvědčeni, že všechny ostatní způsoby selhaly. Diktátor zůstal, uvrhl svůj lid do hladu a žízně, obral ho o veškeré úspory, které vymazala hyperinflace, a nechává ho žít v zemi, kde řádí kriminální bandy, gangy a polovojenské jednotky.

Další požadují vylodění amerických mariňáků, protože se chtějí Madurovi pomstít za jeho krutovládu. Jeho odpůrci jej viní ze smrti tisíců, ne-li desetitisíců lidí.

Ona dívka z pochodu, který se dostal až na ulici Victoria, jež se mi později představila jako Adriana, Madura činí zodpovědným za smrt tisíců pacientů s ledvinovým onemocněním. Venezuela totiž nemá dostatek dialyzačních přístrojů.

Adriana se potýká se stejnou komplikací, na dialýze by během jedné nemocniční návštěvy měla trávit v průměru čtyři hodiny. „Jsem ale ráda, když mě tam nechají alespoň polovinu toho času, i když se moje krev samozřejmě nestihne celá vyčistit,“popisuje své utrpení.

Úvahy o intervenci se ve zbídačené zemi objevují často. Sám Juan Guaidó uvedl, že by o ni Spojené státy v krizovém okamžiku požádal. Takovou strategii před časem nastínil harvardský profesor Ricardo Hausmann, kterého Guaidó zmiňuje jako vhodného ministra hospodářství ve své potenciální přechodné vládě.

Hausmann, původem Venezuelan, se domnívá, že dočasný prezident a jeho vláda by měli o intervenci požádat z humanitárních důvodů a „zachránit tak bezpočet životů“.

Americká invaze má ale i tvrdé odpůrce. Intervenci například jednomyslně odmítá opozici nakloněné uskupení států Lima Group, jež tvoří Kanada a třináct latinskoamerických zemí včetně Brazílie a Argentiny.

Proti je i velká část protimadurovské opozice. Argumentem mnoha analytiků je obava, že by americké bomby mohly chávismo – revoluční ideologii vytvořenou zesnulým lídrem Hugem Chávezem – jen posílit.

Chávistas prakticky od začátku revoluce v roce 1999 tvrdí, že existenci jejich politického a sociálního hnutí ohrožují „imperialistické choutky“USA a Západu. Gringos nám nikdy nezapomněli, že jsme je vyhnali a vzali si zpět svou ropu, argumentují chávistas jako Diosdao Cabello, druhý muž režimu. Stoupenci revoluce by tak po případném úderu získali „důkaz“pro svá tvrzení.

A pak je tu další pádný důvod, jenž od vojenského úderu Spojené státy zrazuje. Venezuelu dnes ovládají nejrůznější mafiánské bandy a drogové kartely, které si díky přírodním zdrojům, jimiž země oplývá, vytvořily svá malá království, jež léta rabují a pohádkově se tak obohacují.

Americký prezident Donald Trump by tak nemohl počítat jen s „chirurgickým“jednorázově provedeným raketovým úderem či útokem malého speciálního komanda. Musel by zřejmě svolit k pozemní invazi a následné okupaci.

„Dostat Madura je jedna věc. Daleko složitější je ale vyčistit Venezuelu od všech kriminálních gangů a band, jež zemi terorizují. Pokud by nedošlo k něčemu takovému, Venezuela by se propadla do totálního chaosu,“řekl LN respektovaný analytik a sloupkař Francisco Toro, jehož elektronické médium Caracas Chronicles sídlí ve venezuelské metropoli.

venezuelská ulice zažila něco nevídaného. Lidé zareagovali na frustraci i srdceryvné prosby a začali sborově burácet: „Intervenci, intervenci!“