Země postižená gangrénou
Nicolás Maduro si stejně jako jeho předchůdce Hugo Chávez potrpí na ceremonie plné emocionální symboliky. Vůdce například rád předává „obráncům revoluce“pozlacenou kopii šavle, s níž údajně do bitev vyrážel Simon Bolívar, věhlasný latinskoamerický bojovník za nezávislost na Španělsku.
Maduro zbraň rozdává nejrůznějším „hrdinům revoluce“. Nedávno ji obdržel třeba ministr zahraničí Jorge Arreaza, který podle prezidenta brání revoluci na mezinárodní scéně, především na půdě OSN.
Šavli ale dostali – přímo z rukou Madura (ten si při takové příležitosti navléká rudé rukavice) – i experti zodpovědní za chod elektrické sítě, jež v první polovině března zcela zkolabovala a zanechala celou zemi týden ve tmě. Maduro výpadek označil za sabotáž zorganizovanou Spojenými státy, a proto své experty odměnil poté, co dodávky elektřiny opět obnovili.
Nejčastěji ale šavli dostávají generálové a plukovníci armády. Ostatně Maduro a další představitelé režimu neustále hovoří o „vojensko-občanské alianci“. Tuší, že bez ozbrojených sil by s největší pravděpodobností již nebyli u moci. Juana Guaidóa: „Je mladý, energický a má vizi. Navíc pochází ze skromných poměrů a není běloch. Lidé se s ním prostě ztotožnili,“dodává Zubillaga. Jeho důraz na rasu je důležitý z hlediska propagandy. Chávez stejně jako Maduro opozici léta s oblibou označovali za privilegovanou sortu bělošských oligarchů.
Vzhůru do hor jako Castro
Venezuela by přesto mohla sklouznout do občanské války. Část generálů a plukovníků (těch, kteří jsou v dobré kondici) se již nechala slyšet, že by za revoluci položila život.
Diosdao Cabello opakovaně tvrdí, že zahraniční voják může do Venezuely lehce vstoupit. „Ven už se ale nedostane,“varuje. Cabello se zapsal do kanonu revoluce během převratu v roce 2002, kdy byl Chávez na pár dnů sesazen. Právě tehdy velel malé tankové divizi s loajálním cílem vrátit Cháveze zpět do prezidentského paláce Miraflores.
Vážněji než Cabellovy propagandistické projevy je ale nutné brát slova admirála Remigia Ceballose, který veřejně prohlásil, že pokud opozice získá moc, on a jemu věrní vojáci se stáhnou do hor, odkud zahájí partyzánskou válku ve stylu Fidela Castra.
„Čelíme nové formě amerického neokolonialismu, který se snaží zdiskreditovat nejvyšší velení venezuelské armády a poštvat nás proti sobě,“nechal se slyšet Ceballos ve státní televizi. A dodal, že vojáci, kteří dezertovali, jsou nyní považováni za „kontrarevolucionáře“a „nepřátele lidu“.
Měl by Juan Guaidó, pokud by opravdu dosáhl paláce Miraflores, po svém boku dost oddaných mužů ve zbrani, kteří by se nezdráhali bojovat proti vojákům, jako je Remigio Ceballos?
Sloupkař Francisco Toro považuje takový scénář za nebezpečný. „Pokud dojde na frakci uvnitř ozbrojených sil, můžeme se rychle ocitnout v občanské válce,“obává se.
Tora ale mnohem více znepokojuje představa totálního chaosu, který by zemi mohl zachvátit po americkém útoku. Novinář tvrdí, že Venezuela je dnes řízena stejně jako v 19. století. Tehdy měla federální vláda moc prakticky jen nad Caracasem, disponovala malou armádou a kontrolovala mezinárodní obchod. Vnitrozemí podle něj ovládali nejrůznější bandité.
„Problém s americkou invazí je v tom, co by nastalo den poté. Známe z historie spoustu příkladů, kdy se daná země rozpadla, jakmile se Američané stáhli. Stačí připomenout Somálsko, Irák či Libyi,“upozorňuje Francisco Toro s tím, že pokud Venezuela má mít šanci na lepší časy, „někdo musí tyto moderní bandy zlikvidovat“.
Zóny míru
Caracas může posloužit jako příklad „kontrolovaného bezvládí“. Maduro nechal v určitých částech města, jež označil jako „zóny míru“, úřadovat takzvané motorizados, členy polovojenských jednotek, již tyto čtvrti objíždějí na motocyklech. A spolujezdci mají často pušku v ruce.
Colectivos, jak jsou paramilitaristé také nazýváni, nahánějí takovou hrůzu, že se kriminalita v zónách skutečně snížila. Výměnou za „zaručení bezpečnosti“jim ale Maduro poskytl neomezenou moc a garantovanou beztrestnost.
„Colectivos kontrolují v těchto zónách vše, od distribuce jídla a vody až po obchod se zbraněmi, prostitutkami a drogami,“popisuje situaci historik Elías Iturrieta. „Nikdo se v těchto zónách neodvažuje protestovat, protože se nikdo nechce dostat do střetu s Alem Caponem,“dodává Iturrieta v narážce na legendárního chicagského mafiánského bosse z 20. let minulého století.
Venezuelu ovšem terorizují i mnohem početnější gangy s širokým arzenálem zbraní a propracovanou mocenskou hierarchií.
Phil Gunson z mezinárodní organizace International Crisis Group (ICG), která monitoruje násilí v zemi, tvrdí, že tyto mafiánské skupiny by z oblastí, jež ovládají, dokázala dostat jen profesionální armáda. A to po zahájení masivní pozemní a letecké ofenzivy.
Že by se toho zhostila domácí armáda pod velením Madura, je téměř vyloučené, míní Phil Gunson, který ve Venezuele žije a pracuje přes dvě dekády. „Po případné americké invazi by se samotná armáda zřejmě snažila v nastalém zmatku urvat pro sebe vlastní teritorium,“domnívá se Gunson, který právě z těchto důvodů americkou intervenci odmítá.
Boj by patrně nastal o podíl z drogových obchodů či výnosů z nelegální těžby zlata, diamantů a kobaltu, z nichž mafiánské skupiny už léta tyjí. Podle Gunsona ve Venezuele již existují partyzánské jednotky, které ovládají tento lukrativní obchod s přírodními zdroji. „Není potřeba zakládat guerrily. Ty už tady dávno jsou, od FLB až po ELN a rebely, kteří se odtrhli od demobilizované FARC,“zmiňuje analytik bolivijské a kolumbijské partyzánské skupiny.
Posvátný oltář revoluce
Nabízí se tak další otázka – zda by Američané byli ochotni strávit v zemi více času a utratit desítky, ne-li stovky milionů dolarů, aby ve Venezuele pomohli nastolit trvalejší systém práva a pořádku. Historie amerických intervencí v Latinské Americe nedává v této souvislosti příliš důvodů k optimismu. „Příkladem může být Kuba, kde intervence proticastrovských Kubánců vedla k posílení režimu na dlouhá desetiletí. Trochu jiný obraz nabízí Guatemala, i tam ale na zdánlivý úspěch navázala faktická občanská válka,“upozorňuje renomovaný profesor Josef Opatrný z katedry iberoamerických studií na pražské Karlově Univerzitě.
Opomenout nelze ani obyčejné chávistas, kteří dávají najevo, že by je případný útok zahraniční armády spíše semkl. „Situace je dnes špatná, ale pořád může být hůř. Můžeme se tu navzájem pozabíjet,“míní celoživotní chávistka Valeria Palaciová – pětatřicetiletá žena, jež má ve svém obývacím pokoji jakýsi „posvátný revoluční oltář“, kde má vystavenou malou sochu Huga Cháveze, kopii jeho pověstného rudého baretu a některé z jeho knih. Naopak jeho nástupce Madura v oblibě příliš nemá. „Udělal řadu chyb, ale dnešní krizi si musíme vyřešit sami. Američané musí dát prostě od Venezuely ruce pryč,“říká rozhodně Valerie v souladu se státní propagandou, jež nedávno přišla s novým sloganem: Manos fuera de Venezuela! (Ruce pryč od Venezuely!)
Profesor Opatrný se domnívá, že chávistas jako Valeria Palaciová jsou názorným příkladem slabé podpory, které se Madurovi po letech těžké ekonomické krize u lidí dostává.
„Maduro ale lidovou podporu ani nepotřebuje. Stačí mu armáda, policie a colectivos,“dodává profesor Opatrný s tím, že s jejich pomocí se může u moci udržet celá léta.
Podle Opatrného by jej mohl odstavit snad jen armádní puč. Každopádně i kdyby ho provedli generálové naklonění opozici, Venezuela by nebyla ani zdaleka z nejhoršího venku. „Trvalo by desetiletí, než by taková vláda Venezuelu vyvedla z tragédie, kam ji přivedl Chávezův socialismus 21. století,“uzavírá profesor.
Maduro si, stejně jako Chávez, potrpí na ceremonie. Například rád předává „obráncům revoluce“pozlacenou kopii šavle, s níž údajně do bitev vyrážel Simon Bolívar. Paramilitární jednotky nahánějí takovou hrůzu, že se kriminalita skutečně snížila. Výměnou za „zaručení bezpečnosti“jim ale Maduro garantoval moc a beztrestnost.
Socha v La Guaira
Jestliže Maduro bojuje s mizivou podporou veřejnosti, opozicí kontrolované Národní shromáždění, jemuž režim v létě 2016 odebral veškeré pravomoce, na tom není o moc líp. I proto opoziční poslankyně Manuela Bolívarová letos v únoru zvolila během setkání s voliči v caracaské čtvrti Chacao poměrně neobvyklý přístup. Konfrontovala je přímo s tématem popularity opozičních poslanců, které mnozí označovali za impotentní, některé dokonce za vládní komplice.
„Jak jste se cítili v prosinci?“zeptala se na loňský letopočet, jemuž řada Venezuelanů přezdívá „rok medvědího spánku“– neodehrála se totiž během něj žádná masová rebelie. Byl to taky rok, kdy Maduro vyhrál – podle opozice a Západu zfalšované – prezidentské volby na dalších šest let. Účastníci setkání s poslankyní jeden po druhém přiznávali, že se v roce 2018 cítili mizerně, sklesle, odevzdaně a opuštěně.
„A dnes?“pokračovala Bolívarová. Dav nabídl odlišnou paletu emocí: mám radost, jsem nadšený, opět věřím, jsem plný naděje. Podle Bolívarové má nyní řada z těchto lidí obavy, že revolta Juana Guaidóa „uvadla“a brzy nastane moment, kdy by na pomoc měli přijít Američané. „Spousta lidí se mě ptá, kdy se už mariňáci skutečně vylodí na plážích La Guaira,“říká poslankyně.
„Chápu, že americká invaze může přinést hotovu spoušť. Mám ale pocit, že Venezuela je jako pacient s gangrénou. Lepší uříznout nohu než pomalu ale jistě zemřít,“mínil například jeden z účastníků mítinku – muž ve středních letech, který se představil jako Rolando Nuňéz.
Jeho soused, které se představil jako Armando, mu lehce odporoval. „Deset členů delta force a je to vyřízeno. V noci ho oddělají nebo ho vezmou s sebou a zavřou do vězení. Ani o tom nebudeme muset vědět,“dumal v narážce na americké speciální komando.
Oba muži se ještě chvíli dohadovali, jak by americká invaze mohla vypadat. Byla to pozoruhodná scéna. Na ulici Caracasu se dnes lidé vášnivě baví o možném vojenském úderu americké armády. Mnozí v ní vidí toho jediného a posledního spasitele.
„Postavil bych Donaldu Trumpovi v La Guaira sochu, pokud by se pro invazi rozhodl,“sliboval Rolando Nuňéz.