O kouzelných černých dveřích
Theresa Mayová nazvala světoobčana občanem odnikud. Dilema, zda lze být spíš občanem světa než nějakého státu, přeformuloval Hamid na otázku, jestli je ve věku úzkosti z vykořenění vůbec možné někam patřit. Paniku ze zcizujícího „nejsem tady doma“vyplavila na povrch globalizace a přízrak džihádu.
Když mu byly tři roky, rodina se přestěhovala z Láhauru do Kalifornie, v devíti se vrátil do Pákistánu a v osmnácti odjel znovu do USA na studia. Ve třiceti se usadil v Londýně a dnes žije sedmačtyřicetiletý britský občan Hamid opět v Láhauru. Představitel takzvaného geopolitického románu píše „poznámky pod čarou“současných problémů – islamofobie po 11. září 2001, vzestupu Východu a migrační vlny. Poslední dvě jeho knihy jsou k dispozici i v českých překladech.
Hamid se považuje za křížence. Produktem křížení jsme ostatně všichni už tím, že jsme potomky řady předků a „mísíme“se a stěhujeme i za svého života, připomněl spisovatel v rozhovoru pro BBC. Také ve velkých dějinách převažuje mísení nad vybíjením „těch druhých“; i bílí kolonizátoři raději domorodce integrovali, než masakrovali. Neměli bychom se bránit přetlaku cizinců, chytat a „aktivně zabíjet“ty, kdo se protáhnou hraničními ploty, ani trestat místní, kteří jim pomáhají. Spisovatel věří, že demokratické režimy na to nebudou mít žaludek. Sám těžce snáší, když se mu připomíná, že i on je „jiný“. Například na letištích, kde je po 11. září 2001 automaticky považován za potenciální hrozbu – stejně jako jeho alter ego, vypravěč románu Váhavý fundamentalista, jenž si splnil svůj americký sen, avšak po zničení věží WTO je vypuzen.
Hamidovi se dostalo mezinárodní výchovy, prestižního vzdělání a lukrativního zaměstnání. Jako příslušník postkoloniální anglofonní elity si může dovolit luxus být „víc pákistánský než Pákistánci, víc americký než Američané“a přemítat o relativitě cizinectví a údělu menšiny uvnitř většiny.
Uprchlická odysea
Exit West vynesl autorovi druhou nominaci na Man Bookerovu cenu. Žánrový mnohotvar o rozměrech novely vkládá do milostné romance dokumentární popis městské války a vizi budoucnosti s prvky fantasy i thrilleru. Nadpřirozené úkazy se prolínají s praktickým smyslem pro přežití v těžkých dobách. Postmoderní próza ovšem nemá mytický rozmach magického realismu, připisovaný jí kritikou.
Univerzálnosti a uvěřitelnosti dosahuje Hamid ponorem do anonymity. Jméno nemá vlast (připomíná bývalou kolonii) ani rodiště Saída a Nadji, „skoromileneckého“páru protagonistů, jediných pojmenovaných postav knihy. Proměna modelového města ve válečnou zónu je zachycena s reportážní autenticitou. Přízrační „militanti“obsazují městské čtvrti a zajímají rukojmí. Armáda jim klade odpor, nasazena je pěchota i těžké zbraně. Hroutí se infrastruktura, rabování a špiclování jsou na denním pořádku. Čtenáři se vybaví Aleppo, Kábul nebo jakékoli místo, kde vás mohou zabít, protože jste se ocitli ve špatném čase na špatném místě. Ozbrojení rebelové se nepodobají místním lidem a domlouvají se nesrozumitelným jazykem. Šíří se konspirační teorie a útoky dronů podlamují morálku obyvatel. Zákeřné odpojení mobilních sítí nezabrání šeptandě o kouzelných černých dveřích – zázračných „východech na Západ“. Jsou průchozí obousměrně a do města se stahují nejen běženci z ještě nešťastnějších končin, ale i ozbrojení extremisté.
Po noční razii se také Saíd a Nadja rozhodli město opustit. Zaplatili převaděči, prošli dveřmi a vynořili se na pláži řeckého ostrova Mykonos. V uprchlickém táboře přežili několik týdnů, než je nouze donutila projít další branou a následovat cestu svého autora západní hemisférou – do postkoloniálního Londýna a dál na západ do Ameriky. Také v Londýně se vede pouliční válka a na opuštěných pozemcích stanují statisíce migrantů. Z místních obyvatel se vydělují skupiny „nativistů“– pogromistických radikálů povzbuzovaných kampaní Británie Britům –, ale také dobrovolníci, kteří utečencům rozdávají příděly. Vyčerpání a uvadající vztah přiměly Saída a Nadju projít ještě jedněmi dveřmi. Vyhlídku na londýnský byt vyměnili za plechový přístřešek v městečku Marin v sanfranciském zálivu. V nejzazší výspě Západu, kde se už nebojuje a nikdo je nesleduje, si nakonec najdou i nové partnery.
Není ostuda se stydět
Pohádkové dveře a okna chytrých telefonů, jimiž lidé nahlížejí do budoucnosti, zkracují vzdálenosti a čas. Černé obdélníky dveří a namodralé obdélníky displejů jsou skulinami v časoprostoru na rozhraní tmy a světla. Jako z conradovského srdce temnoty se z nich „derou“jednotlivé postavy a řadí se do zástupů prchajících z krajů, které zdivočely. Dlouhou cestu migrantů do země zaslíbené nahradil autor krátkým průchodem temnotou, chladem a vlhkem.
Nabízí se srovnání magicko-reálných dveří v Exit West s podzemní železnicí ze stejnojmenného románu Colsona Whiteheada (rovněž nedávno v českém překladu vydaného, viz Orientace 2. února 2019). Podzemní dráha převážející uprchlé otroky i dveře propouštějící běžence jsou metafyzickými zkratkami na cestě ke svobodě. Líčení nebezpečného putování Hamid vynechal. Odvádělo by jen pozornost k faktu, že „někdo přeplul Středozemní moře na člunu nebo překonal ostnatý drát na mexické hranici“, a posilovalo by image jiných bytostí, než jsme my ostatní, bytostí, jež nás zahanbují svou odvahou. Po odpojení tohoto zesilovače jinakosti zůstanou lidé, kteří prostě jen odcházejí z jednoho místa na jiné. Jen málokdo dokáže být neustále na cestě, natož na útěku jako hrdinové Exit West a Podzemní železnice.
Smutek je podstatou emigrace, napsal Edward Said. Zármutek ze ztrát, jež ji provázejí, každý neunese. Nejtěžší je rozloučit se s nejbližšími. Podle Saída z Hamidova románu vraždíme ty, které opouštíme; jeho modlitby jsou žalozpěvem za osiřelým otcem. Zatímco Nadja odmítá vzpomínat na zemi, kde „kdysi bydleli“, přestává mluvit rodným jazykem a krajanům se vyhýbá, Saíd chce být „mezi svými“a na místech, kam „nepatří“, si připadá jako vetřelec. Freudovské „nejsem tady pánem“je tísnivější než fyzické bezdomovectví. Nadja považuje ohledy za pošetilé – pro vysídlence není hanba se stydět.
Autor nejprve zahustil atmosféru lakonickými odkazy na intimní prožitky války. Týmž úsporným stylem pak vyvádí čtenáře z noční můry do snu o nových začátcích v laskavějším světě. Místa, kde by se daly zapustit kořeny, ale neexistují. Všude je to stejně neutěšené a přítomnost je stejně traumatizující jako minulost. Nezbývá než zkoušet to jinde v jiném čase. Hamid nepodléhá postkoloniální nostalgii a vytváří zrcadlový protiobraz alternativních historií – utopickou budoucnost, která není jen opakováním toho, co už bylo.
Migrace není krizový jev ani lidské právo, nýbrž samovolný proces, domnívá se autor. Migrační pud vrací člověka do přirozeného stavu „prvotní zbloudilosti“, píše sociolog nomádismu Michel Maffesoli. Napětí mezi „zde“a „tam“vyjádřil pojmem „dynamická zakořeněnost“: aby místo, z něhož pocházíme, a vztahy v něm navázané nabyly smyslu, musíme je „překročit“. „[U] základů veškeré sociální strukturace stojí napětí mezi místem a ne-místem.“Migrace je vykročením do takového ne-místa (u-topos). Jde ale o to, jak ona nemísta vypadají. Zygmunt Bauman je ztotožnil s azylovými tábory lidí, pro které není místo v jejich zemi. (Ponižující zkušenost z takového „nemísta“v australském detenčním centru na ostrově Manus vylíčil novinář uprchlík íránsko-kurdského původu Behrouz Boochani. Ze zpráv odesílaných z tábora vzniklo dílo, za které autor již dostal první literární ocenění.)
Také Hamidův svět je jedním utečeneckým táborem, kde nikdo „není doma“.
Spisovatel nenasazuje lidskou tvář zástupům běženců, nýbrž uprchlickou tvář celému lidstvu, poznamenala recenzentka časopisu The Atlantic. Na různých místech „od Austrálie po Marrákeš“se z masy migrantů vydělují bezejmenné postavy, jejichž mikrodramata inscenuje autor synchronně s linií ústřední dvojice. Území není podstatné – hranice vede mezi těmi, kdo respektují právo na průchod dveřmi, od těch, kteří jim v tom brání.
Z dystopie do utopie
Hamid patří k novým nomádům, světoběžníkům, kteří (na rozdíl od exulantů) netrpí vypovězením, ale nemají zaručené místo ve starém národním modelu. Kosmopolitní „kříženci“jsou doma všude a nikde. „Čistokrevná“domácí většina ale trvá na něčem, co patří jen jí. Nemůže se vzdát národa, andersonovského „společenství v představách“, kulturní fikce, která založila velmi reálné kolektivní sobectví. Zpětný ráz deglobalizace mezitím odtrhuje regiony od státu a města od regionů; i Británie se v románu Exit West už možná rozpadla. Národní svorník spojující lokální se světovým spisovatel nemilosrdně odstranil.
Iluzi, že západní demokracie nemá alternativu, nahradil Hamid jinou utopií – výbušný multinacionalismus střídá vizionářským internacionalismem. Západ není definován jen světoobčanstvím a etnocentrismem „nás liberálů“, nýbrž étosem snášenlivého spoluobčanství, jež má
Mohsin Hamid formovat přijatelnou sdílenou budoucnost. (Rozuměl by si dobře s rakouským Robertem Menassem, který tak rozzuřil tuzemské národovce.)
Hamid je přesvědčen, že mnohočetná totožnost občana světa v přirozeně multikulturním prostředí nevylučuje prožitek celistvosti. Veřejná sféra je však roztříštěná a ve směsi s propojenými digitálními sítěmi vzniká třaskavá směs extremismu. (Periodická ohrožení terorismem zažil spisovatel při pobytech v New Yorku, Londýně i Láhauru.) Společenskou soudržnost oslabuje i samotná víra ve „společné lidství“, což tolik nevadí v dobách blahobytu, ale končí špatně v časech zlých. S tímto anachronismem si autor neví rady. Naznačuje, že tmelem společenství (při vyřazení národního mezistupně) by mohlo být náboženství.
Spisovatel spekuluje o době, v níž nebudou existovat přijímající a vysílající (národní) státy, nýbrž jen mobilní kultury pokryté komunikačními sítěmi. Ústředním traumatem Západu je strach, že nebude kde dobít chytré telefony. Elektrobaterie, „do níž se daly zapojit zástrčky z celého světa“, je proto součástí udržitelného života. Jeho laboratoří bude podle Hamidovy vize Amerika. Postasimilacionistická země, jak ji na vzorku zpustlého kalifornského okresu autor zachytil, nemusí už řešit integraci přistěhovalců, protože hostitelská společnost už neexistuje – tvoří ji samé „náplavy“, původní obyvatele totiž „dávno vyhladily“. Trpce sarkasticky se spisovatel loučí se zemí, která mu tolik dala, avšak z utopie jeho vlastního života ho poslala zpět do reality.
Hemžení lidí na Zemi se v souhrnu jeví jako pohyb v severozápadním kurzu. Cílové destinace se před invazí „zvěře“z vylidňujících se „pr..lí světa“opevňují v duchu hesla moje země na prvním místě. Příkop mezi Západem a zbytkem světa považoval za „záludný a nespravedlivý“už teoretik postkolonialismu Edward Said. V románu Exit West jej radikálně přemostil spisovatel pákistánského původu Mohsin Hamid.
Za slovo mocnější
Geopolitický román je produktem globalizace a mísení postkoloniálních literatur, které dokončují obrat od diasporické fáze k nové světové literatuře. Ta není jen součtem národních kánonů na klasickém euroamerickém půdorysu, nýbrž místem („domem“) transnacionálního přenosu kultury a příběhů těch, „kdo tu nejsou doma“– cizích, tajemných hraničářů, napsal literární teoretik Homi Bhabha v eseji Svět a domov. Postnárodní migrační příběhy nejsou už jen sněním o jednosměrné společenské mobilitě, příznačným pro přistěhovaleckou literaturu. Kontra-vyprávění nově příchozích soupeří s místními narativy a odstředivé síly přemáhají gravitaci pevných středů v prvním, přijímajícím (často spíš odmítajícím) i ve třetím, vysílajícím světě.
Román Exit West má jak aktuální, tak předvídavě nadčasový přesah. Varuje, jak rychle se může společnost pod tlakem strachu a hrubosti zhroutit. Připomíná kvazižurnalistickou zprávu o hybridní kmenové válce. Nejde o identitní ani politický konflikt, násilí je samoplodivé, neideologické – jako v počítačové hře, kde není důležité, ve jménu jakých ideálů strany bojují. Stát nestíhá ani přikládat pod asimilační kotel, v němž se taví menšiny. Rozmanitost už není zdrojem sebevědomí, ale naopak pramenem frustrace.
Obrazotvornost spisovatele překonává fantazii politiků a může si dovolit proti kolektivní skepsi a netečnosti postavit smělejší představu budoucnosti. Hamid naplnil kosmopolitně agitační formu étosem „individuální lidskosti“. Věří v polidšťující sílu literatury i s rizikem, že se zařadí mezi kavárenské světské humanisty. Patos ovšem nepřekryje skutečnost, že literatura osvobozuje spíš autora než lidi chycené v mocenském matrixu dozorujícího kapitalismu. Vymyšlené postavy jsou na tom lépe. Alespoň v „glokálním“měřítku něco podnikají (a tím možná inspirují i nás, nefiktivní), jako románová Nadja, která se angažuje v budování nového regionálního establishmentu na zdecimovaném americkém západě.
V epilogu románu se Saíd a Nadja setkávají po 50 letech v rodném městě, kde boje dávno ustaly. Starý pár pozoruje mladé lidi, kteří netuší, jak zlé to kdysi bylo. Jsou světoběžníky a zároveň „přespolními“outsidery, jako jejich autor. Všichni tři museli hodně cestovat, učit se a tvrdě pracovat. Jsou zkušenými tlumočníky mezi postkoloniálním Jihovýchodem a globalizovaným Západem. O Mohsinu Hamidovi si navíc můžeme být stoprocentně jistí, že se vrátil z vandru, aby své zemi pomohl smýt „make-up darebáka“a udělat alespoň ji – když ne celý svět – lepším místem k životu.