Muž s talentem vítězit
a činu. Svému cíli musí podřídit vše. Netanjahuovo základní nastavení je právě takové, zatímco jeho soupeři tuto vlastnost postrádají.
Naposledy to byl Benny Gantz, respektovaný bývalý generál, za nímž se shromáždilo velké množství vlivných lidí, podpory i peněz. Tato aliance byla stejně neprůstřelná jako třeba u nás koalice shromážděná kolem prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše – byla silná a úctyhodná, ale bez hlubších kořenů, což mnoho voličů odradilo. Proti politikovi Netanjahuova (Zemanova, Klausova – doplňte si sami) ražení to však nestačí. Takto Netanjahu za posledních mnoho let nejen porazil všechny vůdce z řad opozice, ale úspěšně vytlačil i vyzývatele uvnitř vlastní strany Likud, přičemž o některých z těch (prý) nejnadějnějších už dnes není ani slyšet.
Elitní masy
Bratři Jonatan, Benjamin a Ido Netanjahuovi pocházejí z rodiny jakési neformální občanské aristokracie. Viditelnou roli hrál dědeček i otec, strýc byl přední matematik. Nejmladší bratr Ido je lékař a spisovatel, Joni byl považován za vůbec nejnadanějšího z bratrů. Tato „dynastie“se však vlastním rozhodnutím ocitla na vedlejší koleji. Benjaminův otec Bencion patřil k menšinovému proudu revizionistického, národně-pravicového proudu židovské politiky v předválečné i poválečné Palestině.
Příslušníci této skupiny zůstávali dlouho mimo mocenské i akademické instituce, na okraji je udržovala levicová elita, která od počátku hrála rozhodující roli ve veřejném životě. Revizionisté si vypěstovali pocit obětí perzekuce, který přetrval i poté, co se – ještě pod předsednictvím Menachema Begina – dostali v roce 1977 k moci, a od té doby se podíleli na většině vlád. Mentalitu utlačovaného si uchoval i Netanjahu a stále čerpá energii z přesvědčení, že teprve získává, co mu po právu patří.
Na pocitu křivdy stojí i velká část voličské věrnosti Likudu. Už obrýlený intelektuál Begin dokázal Likud prodat jako „pravicovou“sílu pro odstrčené a chudé voliče, často obyvatele periferních měst nebo Židy orientálního původu, kteří se v Izraeli, vybudovaném úspěšnějšími aškenázskými (zjednodušeně: středoevropskými a východoevropskými) příbuznými, necítili úplně doma. Ještě dnes je možné na volební mapě pozorovat, jak blahobytný Tel Aviv volí střed a levici, zatímco města s vysokým podílem manuálních pracovníků zůstávají na straně pravice.
Tuto paradoxní tradici dokázal Netanjahu, sám příslušník vzdělané a zámožné vrstvy, navíc podle všeho korupčník se zálibou v luxusu, dál rozvíjet. Soustředí se na to, aby pěstoval emocionální vazbu mezi voliči a stranou a nabídl jim spolehlivý politický domov. Takže nakonec nezáleží ani tak na programu a konkrétní politice jako spíše na pocitu důvěry a věrnosti.
Naopak dlouho dominantní sociálnědemokratická Strana práce tuto vazbu ztratila a potácí se na pokraji volitelnosti, Gantzova formace se mimo vládu pravděpodobně nakonec rozpadne. Nemají totiž Netanjahuovo pochopení pro emocionální stránku politiky ani jeho odhodlání vytrvat co nejdéle.
Netanjahu naopak svůj rejstřík obohatil o další prvky – třeba populismus podobného druhu, jaký slaví úspěch ve velké části západního světa. Například mobilizoval proti „levici“, která prý Izrael ponechá bez ochrany, přičemž za nebezpečné levičáky označoval i své centristické rivaly Lapida a Gantze.
Jeho manželka Sara pak za levičáky označila i přední představitele strany Nová pravice Ajelet Šakedovou a Naftali Bennetta, kteří ve skutečnosti Netanjahua ohrožovali zprava. V politice prostě platí, že důležité je zdání, nikoli pravda.
Dále, Netanjahu dosud je intelektuálním dědicem svého otce a dalších tvůrců revizionistického sionismu. Bencion Netanjahu nikdy neodpustil hlavnímu proudu sionistů, že – podle jeho názoru – nechali evropské Židy napospas Hitlerovi. A sám byl jako historik fascinován dalšími katastrofami, jež se nepodařilo odvrátit.
Cesta dolů
Je ale také nutno říci, že Netanjahu za sebou nechává veřejný život značně pošramocený. Atmosféra je otrávená vyhrocenými stanovisky a osočováním oponentů ze zrady. Netanjahu pravděpodobně obchodoval s vlivem na média a zneužíval při tom svůj politický vliv. V posledních letech zesílil tlak na nezávislé instituce, jako je Nejvyšší soud (jenž působí i jako ústavní), nebo na rozdělování peněz v kulturní oblasti – i když i v tomto případě šlo o iniciativu spíše jeho rivalů mimo stranu (Šakedová a Bennett v roli ministrů spravedlnosti a školství) nebo jeho vlastní ministryně kultury Miri Regevové. Netanjahu také pravděpodobně bude ustupovat ultraortodoxním stranám a jejich ohlodávání obecně platných pravidel. Pokud je pro jeho styl něco charakteristické, pak je to paradoxně nerozhodnost a naprostá převaha taktiky nad strategií – umí přežívat a vítězit, ale nikoli dosahovat vlastních cílů.
Je tu ještě jedna skutečnost, kterou Netanjahuovi vznešení kritikové v Evropě a Americe neradi vnímají: je velmi úspěšný premiér, i když k některým úspěchům přišel lacino. Když se dnešní Izraelci ohlédnou za uplynulou dekádou, uvidí, jak Izrael jako jedna z mála průmyslových zemí prošel ekonomickou krizí bez poklesu HDP, ocení nízkou nezaměstnanost a vývoj nových odvětví. Dobře si také vzpomínají, jak v minulém desetiletí vybuchovaly autobusy a kavárny – a dnes už ne. Vidí, že Izrael mohl snadno být zatažen do syrské občanské války, do bojů s Islámským státem nebo se dostat do kolize s Ruskem. Místo toho pozorují, jak Netanjahu jezdí několikrát ročně do Moskvy, kde se s Putinem plácá po ramenou, nyní dokázal navázat efektivní vztah i s Trumpem.
Netanjahuovi se také podařilo přesvědčit veřejnost, že úspěšně chrání Izrael před íránskými jadernými ambicemi a současně navazuje dříve nemyslitelné kontakty s arabskými zeměmi. Palestinská otázka, která je u ledu Abbásovou vinou přinejmenším stejně jako Netanjahuovou, ztratila na aktuálnosti. A o tom, že posílily šance na získání Jeruzaléma nebo Golan, ani nemluvě. Izraelci vědí, že žijí na sopce, a jejich volební dilema znělo jasně: Máme ohrozit, co teď máme, s vyhlídkou na nejisté zlepšení nebo také nárůst rizika?
Volební výsledek je také třeba vidět v reálných proporcích. Netanjahu dostal sotva čtvrtinu hlasů, zhruba stejně jako jeho vyzývatel Gantz; ten navíc vstoupil do politiky teprve nedávno. Podstatná část společnosti hlasovala doslova proti Netanjahuovi a podle průzkumů si jasná většina přeje, aby odstoupil, pokud by byl v některé ze svých kauz obžalován. A v neposlední řadě: Likud získal dosud nejvíc hlasů v Netanjahuově éře, ale jeho předchůdci – Menachem Begin, Jicchak Šamir i Ariel Šaron – měli výsledky lepší.
Politika je však hra o dobývání moci – a v tom Netanjahu opět uspěl, přinejmenším do prvního rozsudku o některém z jeho skandálů. A jestli ten nepřijde do července, bude Benjamin Netanjahu nejdéle sloužícím izraelským premiérem. Překoná i otce zakladatele Davida Ben Guriona.
Rod Netanjahuových vidí svět jako nebezpečné místo, kde jsou Židé stále na pokraji záhuby. Benjamin dokázal přetavit tuto víru do praktické a úspěšné politiky.