Budovanie štátu po slovensky
Před osmdesáti lety se nezávislé Slovensko přihlásilo k norimberským zákonům. Za politikou vedoucí k holokaustu slovenských Židů stál zejména Alaxander Mach (1902–1980).
Od okamžiku, kdy Slovenský sněm vyhlásil 14. března 1939 samostatný stát, neuplynul ani měsíc a do pohybu se dal byrokraticko-perzekuční systém, na jehož konci byly desítky tisíc deportovaných a posléze i zavražděných slovenských Židů. Jedním z klíčových hybatelů i hlasitých obhájců tohoto masového zločinu se stal v té době šéf Úřadu propagandy Alexander Mach. Již v únoru 1939 veřejně prohlašoval, že „so Židmi, ktorí majú zlato, šperky, bohatstvo, urobili všade poriadok, urobíme ho s nimi aj my“, a 12. dubna 1939 vyhlásil, že čerstvě založený stát bude podle nacistického vzoru aplikovat norimberské rasové zákony.
Machovu životu nevyzpytatelného radikála a obratného rétora, vášnivého antičechoslovakisty, fašisty, antisemity a také válečného zločince, jenž po válce překvapivě unikl oprátce, aby pak strávil 23 let ve vězení a byl propuštěn na amnestii prezidenta Ludvíka Svobody 9. května 1968, se věnuje čerstvá monografie slovenského historika Antona Hruboně Alexander Mach: Radikál z povolania.
Sledovat Machův duchovní i politický vývoj znamená podle Hruboně analyzovat určitý model chování a uvažování části slovenské společnosti první poloviny 20. století, v níž se protíná snaha o společenskou a národní emancipaci, pozitivní patriotismus i negativní šovinismus, ale také vědomí viny vůči základním principům křesťanské a lidské morálky. Machův životní i historický příběh odráží také sebeklamy a legendy, které si o „slovenském štátu“(oficiálně se útvar jmenoval Slovenská republika) určitá část tamní společnosti vytváří a racionalizuje si jimi spáchané zločiny ve prospěch vyšší, národní věci.
Sedm mítinků denně
Mach se narodil v roce 1902 v obci Slovenský Meder (dnes Palárikovo) a první formativní silou byla výrazně katolická výchova. Nadaný „Šaňo“studoval na římskokatolickém reálném gymnáziu v Nových Zámcích, a to – jak bylo tehdy běžné – výhradně v maďarštině. Jak podotýká Hruboň, Mach nejvíce exceloval v náboženství, a jeho další kroky proto směřovaly do bohosloveckého semináře v Ostřihomi. Knězem se sice nestal, věrným katolíkem ale zůstal až do konce života. Jeho novou „církví“se stal národ a „kostelem“politická aréna republikánského Československa. Ve Slovenské ľudové straně v čele s Andrejem Hlinkou Mach rychle prokázal řečnický a agitátorský talent – údajně dokázal podle svých slov mezi roky 1924–1929 absolvovat tisíc mítinků, před volbami až šest či sedm denně. Jako mladý romantický nacionalista snil o autonomii, případně i nezávislosti Slovenska a brojil proti Čechům, Židům i demokratům, zednářům a liberálům a jejich údajně nadměrnému vlivu na Slovensko.
Svého mentora našel v šéfredaktorovi deníku Slovák a později klíčovém ideologovi radikální frakce ľuďáků, Vojtechu Tukovi, a proměnil se v typického politického radikála 20. století. Vpřed ho hnaly jeho nesporné talenty i neuspokojené mocenské ambice. Jak podotýká Hruboň, nikdy se nestal fanouškem demokracie a „otevřeně sympatizoval s totalitními hnutími, zvláště s italským fašismem“.
Spíše než v tradiční hierarchii politické strany, která se navíc stala v roce 1927 součástí celonárodní vládní koalice, se vlivem svého temperamentu „našel“ve fašistické Rodobraně, založené v roce 1923. Jednalo se o polovojenskou organizaci, jež sloužila oficiálně jako pořádková služba na stranických shromážděních HSĽS. Uniformy a vztyčené pravice nebyly jediným znakem, který Rodobranu spojoval s jejími italskými vzory. O jejích cílech byl Mach radikálně přímý: „Cieľom Rodobrany je očista verejného života, vydobytie slobody slovenskej krajiny a zbaviť republiku červených pijavíc. Sme za zlepšenie stavu všetkých tried, ale sme nepriateľmi triedneho boja. Sme za roľníctvo, ale bojovať budeme proti jeho zástupcom, klamstvom sa mu natisnuvším. Sme za robotníctvo, práve preto zbaviť ho chceme červených tyranov pražských, moskovských a krivonosých.“
Machovi na jedné straně vyhovoval romanticko-dobrodužný styl života politického vyděděnce a pseudomučedníka, jehož pronásledují a perzekvují úřady. Svůj politický talent i charisma ale propůjčoval temné vizi, respektive ne zcela reflektovanému národnímu a ideologickému sebeklamu. Zároveň ho poháněla touha po moci a uznání. Jeho naturel mu ale bránil, aby si v „normálních podmínkách“budoval politickou kariéru, která vyžaduje nejen akci a ostré slovo, ale i jednání a kompromisy.
Mach podle Hruboně nevyspěl v plnokrevného politika. I když později stanul na vrcholu mocenské pyramidy slovenského štátu, zůstal ve funkci všemocného ministra vnitra těkavým radikálem a emotivním řečníkem milujícím potlesk davů, mužem gesta a ostré fráze, „duší stále spíše idealistický bohém než realistický pragmatik“. V tomto kontextu Hruboň cituje dalšího pohlavára slovenského štátu – Karola Murgaše, jenž se na účet svého střídavě spojence i protivníka vyjádřil takto: „Šaňo Mach je doslovne veľké decko so všetkými dobrými i zlými vlastnosťami tohto slova. Jeho opája dav, šťastný je, keď mu dav tlieska, ale nezáleží mu na tom, prečo tlieska.“Ještě v meziválečném období se Mach dostal do konfliktu s hlavním konzervativním proudem HSĽS a po kritice jejího vstupu do vlády upadl v nemilost i u samotného Andreje Hlinky.
Nejšťastnější den
Situace se změnila po Mnichově, rozpadu Československa a novém státoprávním uspořádání druhé republiky, v němž Slovensko získalo autonomii a Mach funkci šéfa Úřadu propagandy. Když přišel 14. březen 1939, byl to podle Machových vlastních slov „nejšťastnější den jeho života“. To ale neznamenalo, že by byl Mach, podle Hruboně „ubíjený syndromem odstaveného a nedoceněného politika“, se svým mocenským postavením spokojený. Měl navíc zpočátku smůlu, že si ho informátoři německé Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst, SD), kteří o dění v německém satelitu podrobně referovali v Berlíně, zařadili jako osobu roztržitou, nevypočitatelnou, která „nezvládá nároky, jež jsou na ni kladené“. Jednou z možností, jak se v bedlivých nacistických očích očistit a zvýraznit, bylo radikální vymezení se vůči konzervativním nacionalistům v HSĽS v čele s Tisem. Mach proto dával veřejně najevo souhlas s německou zahraniční politikou, včetně například napadení Polska v září 1939, a také výrazně akcentoval protižidovskou rétoriku a prosazoval aplikaci rasových opatření.
Již šest dní po Machově dubnovém vyjádření přišlo první protižidovské nařízení, jež podle historika Ivana Kamence kodifikovalo definici židovského obyvatelstva a omezovalo jeho účast na některých svobodných povoláních. Čtyřiadvacátého dubna byli za účelem „očisty a ozdravění veřejného života“vyloučeni slovenští Židé i z veřejných státních služeb. Zde ovšem ideologie narazila na realitu – nebyl zkrátka dostatek „správných“Slováků, kteří by ty „nesprávné“v jejich funkcích nahradili.
Ještě absurdnější problém nastal u lékařů. Z celkového počtu 1414 jich spadalo do kategorie „židovský obyvatel“621 a čtyřprocentní numerus clausus, podle něhož poměr židovských lékařů měl odpovídat celkovému poměru Židů k majoritní populaci, byl zcela nesmyslný. Když byla Židům zakázána 21. července 1939 vojenská prezenční služba a byla nahrazena pracovní povinností, část veřejnosti to vnímala spíše jako privilegium než trest. Nový stát povzbuzoval i židovskou emigraci. I když ji podmiňoval složitou byrokracií a vysokými finančními kompenzacemi, podařilo se do léta 1940 odejít ze země 6000 lidem. Začala i slovenskou veřejností netrpělivě očekávaná arizace a zabavování židovského majetku. Slovensko přijalo nevratnou logiku holokaustu.
Podle historičky Hany Klamkové po fázi autorizace, kdy genocidu začínají schvalovat a podporovat politici a tím ji v očích veřejnosti ospravedlňují a legitimizují, následuje fáze rutinizace, při níž se perzekuce zautomatizuje a stává se součástí každodenního života. Konečně přichází fáze dehumanizace v podobě cílených dehonestačních a stigmatizačních veřejných a mediálních kampaní. Všemi těmito fázemi si podle Hruboně stát v čele s Tisem, Machem a Tukou prošel.
Jak podotkl historik Valerián Bystrický, ambiciózní a autoritativní Mach se nezaměřoval jen na Židy, ale cílil i na jiné, údajné nepřátele nového režimu a svévolně je posílal na týdny či měsíce do nechvalně proslulé ilavské věznice. V ní režim věznil pronásledované Židy, Romy i politické odpůrce režimu. Součástí bylo i oddělení pro ženy, kde musela několik měsíců v roce 1939 strávit i Mária Janšáková.
Podle historičky Maríny Zavacké, která nahlédla každodenní represe slovenského režimu v pozoruhodné mikrosondě Ľudácka prevýchova: Mária Janšáková v Ilave roku 1939 a jej Cela č. 20, měla Janšáková přímo vzorový životopis Slovenky, katoličky, starostlivé matky a obětující se manželky. Přesto ji režim zatkl a v pro ni hrozných podmínkách věznil na Ilavě bez soudu a možnosti se hájit. Pravděpodobnou příčinou „zajištění“byla snaha vydírat jejího manžela, vysokého úředníka ministerstva dopravy. Režim ho podezíral z kontaktů na československý odboj, ale z obavy ze skandálu nechtěl zakročit přímo proti němu, a podle Zavacké navíc nemusel na jeho post mít ani adekvátní odbornou náhradu.
Vzestup i pád
Mach nakonec dokázal Berlín přesvědčit, že je na něj spolehnutí. V roce 1940 se s německou pomocí vrátil na post velitele mocné Hlinkovy gardy a zároveň se stal i ministrem vnitra. Dočasně tak zatlačil do pozadí dosavadního prezidenta Tisa. Za tuto nečekanou německou přízeň ale bylo nutné zaplatit hlubším vazalstvím a radikálnější rasovou perzekucí. Machův mocenský vzestup se, nepřekvapivě vzhledem k jeho vyostřenému antisemitismu, kryl s tragickým vyvrcholením osudu slovenských Židů.
Mach se podle Hruboně obklopil kohortou aktivních „manažerů holokaustu“, s nimiž se snažil prosadit svou vizi „Judenfrei“Slovenska, vrcholící deportací 57 000 slovenských Židů na východ vstříc utrpení a smrti. Nebyl sice bytostným národním socialistou, ale pronacistická radikalizace prostřednictvím protižidovské politiky Slovensko z ľuďáckého režimu směrem k národněsocialistickému státu rychle posunula. Klíčovými milníky se stalo přijetí židovského kodexu v září 1941 a schválení vystěhování slovenských Židů v květnu 1942. Mach se ocitl blízko svého životního cíle – zbavit zemi lidí, v nichž viděl jedno z hlavních nebezpečí pro zdravý „vývoj a přežití“národa.
O tom, že si Mach nedokázal, na rozdíl od Tisa, vybudovat stálou mocenskou pozici, svědčí jeho další odstavení od moci, respektive vítězství Tisova okruhu ve vnitropolitickém boji o německou přízeň v polovině roku 1942. Jak podotýká Kamenec, prezident porazil radikály, které si proti němu Němci cíleně „pěstovali“, jejich vlastními zbraněmi – ještě více zintenzivnil kolaboraci s Německem, přijal za svůj vůdcovský princip a konečně souhlasil s deportací Židů. Machova hvězda začala nezadržitelně klesat. Z pohledu domácích fašistů i německých nacistů selhal jako ministr vnitra i jako velitel Hlinkových gard, což podtrhl i počáteční úspěch Slovenského národního povstání v srpnu 1944 a rychlý rozpad politicko-bezpečnostních struktur válečného slovenského štátu.
Paradoxem, a dlužno dodat, že pro Macha osobně šťastným bylo, že ač se netajil svým antisemitským přesvědčením, jež mělo blíže k nacistickému rasismu (na rozdíl od Tisa, jehož antisemitismus byl spíše původu sociálně-náboženského), a ač konzistentně volal po zúčtování s Židy (nechvalně proslulé heslo „Šaňo Mach – Židov strach“s ním nebylo spojováno náhodou), nakonec odešel od poválečného Národního soudu „jen“s třicetiletým žalářem. Na rozdíl od Tisa, který byl popraven.
Podobně jako Tiso byl přitom Mach obviněn z rozbíjení republiky, kolaborace, potlačení povstání a nehumánního zacházení s odpůrci režimu a Židy. Dokonce i sám Mach, stejně jako většina společnosti, údajně očekával, že trestu smrti neunikne. Podle Bystrického Mach unikl oprátce proto, že byl kooperativní, některé věci přiznával, a dokonce u nich vyjádřil i lítost. Na rozdíl od tvrdohlavého Tisa. Po svém propuštění v roce 1968 se Mach soustředil, pod bedlivým dohledem StB, hlavně na své paměti a občasné kontakty se starými známými, kam patřili, typicky pro Slovensko 20. století, jak komunista Laco Novomeský, tak i člen HSĽS Pavol Čarnogurský. Alexander Mach zemřel 15. října 1980.
Mach unikl oprátce proto, že byl více kooperativní, některé věci přiznával, a dokonce u nich vyjádřil lítost. Na rozdíl od tvrdohlavého Tisa.