Ticho po bouři ve sklenici minerálky
Knižní ceny Magnesia Litera mají za sebou další ročník. Je důkazem faktu, že se trvale zabydlely ve zdejším kulturním prostředí, i to, že začínají působit nevzrušivým, až odevzdaným dojmem? Nejsou totiž bezvýznamným, ale rozhodně ani dominantním hybatelem českého literárního života.
Na úvod několik zábavných střípků z právě skončeného ročníku, aby to nevypadalo jako v televizi, tedy že je to jen strašně zdlouhavá nuda. Tak třeba letošní překladatelská porota – složená z germanisty, rusisty, anglisty, skandinavisty a romanistky – posuzovala i kvalitu překladu děl od maďarského prozaika a jihokorejské prozaičky, které následně zařadila mezi nominované. A to nebyl mezi trojici vyvolených vpuštěn – namátkou – český překlad objemného románu Krása je stigma indonéského autora Eky Kurniawana, jenž tak asi nemá obdobnou kvalitu. Je úžasné, co všechno dokážou jazykově nadaní Češi nahlédnout…
V textu, jímž porota podpořila své rozhodnutí o nominaci knihy Kde kvete tráva
jihokorejské spisovatelky Han Kang, čteme: „Pokojné demonstrace proti autoritářskému režimu, který vyhlásil stanné právo, byly rozprášeny paradesantními jednotkami. Město povstalo, armádu vyhnalo, ale vzpoura byla po týdnu brutálně potlačena. Zůstaly jen stovky mrtvých.“Jako by nám zde nevšedně jazykově vybavená porota navíc naznačovala, že je i nevšedně krvelačná, neboť stovky mrtvých se jí zdají jaksi málo. Možná by to příště chtělo lépe formulovat – tohle vyznívá jako ne zrovna ideální překlad z maďarštiny.
Naštěstí se v dobré formě nepředstavuje pouze překladatelská porota, ostatní porotci se rovněž ne náhodou pohybují na půdě vrcholných projevů české literatury. Kupříkladu o próze Terezy Semotamové Ve skříni se tak dočteme i tuto lahodnou a jistě podnětnou větičku: „Novela umně bourá hranici mezi doslovným a symbolickým a z jednoho do druhého přechází stejně plynule, jako hrdinka přechází zevnitř skříně ven a zase zpět.“Proč se ta kniha vlastně nejmenuje Zevnitř skříně ven?
A ještě aspoň povedená situace z tiskové konference k vyhlášení nominací. Jeden z literátů se roztomile podivoval nad přítomností Radky Denemarkové s tím, že přece nemůže být nominována, když loni žádnou knihu nevydala… Připomněl tak fakt, že nikdo román Hodiny z olova nemohl číst dříve než v lednu. Ale naštěstí se v literárním světě na exaktnost tolik nehledí – je opravdu jedno, jestli román uspěl již letos, nebo by se Magnesia Litera Knihou roku stal v dalším ročníku. Literatura navíc naštěstí není soustem pro bulvár – vzpomeňme si na propírání podivného vítězství filmového Masaryka na Českých lvech.
Staročeši a mladočeši
U Českých lvů však ještě chvíli zůstaňme. Po letech, kdy bylo jejich předávání nadšeně sledováno, přišel útlum a taky velká nespokojenost. Ta nakonec vyústila ve vznik Cen české filmové kritiky. Chvíli to vypadalo, že rozdíl mezi „starým a špatným“a „novým a dobrým“bude zřetelný, ale dnes jsou z toho – zvlášť pro laiky – jen dvě filmové ceny, které často vyzdvihují stejné filmy, případně schválně jiné, Na přesvědčivosti to nepřidá. A hlavně to nic nemění na tom, že není příliš co oceňovat.
Případně se to dá nahlédnout ještě z druhé strany: teď máme víc tuzemských cen pro české filmaře, což je dobře, neboť v zahraničí se jich s tím, co produkují, jen tak nedočkají. Navíc to není tak, že by samotní filmaři odmítali „staré a špatné“České lvy a přimkli se k „novým a dobrým“Cenám české filmové kritiky. Každá cena dobrá. Nedali tady, dají třeba tam.
Zdá se tedy, že vznik nových filmových cen paradoxně situaci nepomohl, naopak nahrál stavu, kdy se tady budeme všichni oceňovat navzájem, když už nás ti škarohlídi tam venku ocenit nehodlají… Je to jako z pohádky Jak se zabednění ještě více zabednili.
Honba za hanbou
V logice věci by tak bylo, kdyby v dohledné době vznikly i nějaké „nové a dobré“knižní nebo literární ceny. Magnesii Liteře se totiž děje totéž, co se stalo kdysi Českým lvům. Zevšedněla – kolik autorů již bylo nominováno a kolik jich bylo oceněno. Každý druhý literát je, abychom parafrázovali svět ženské krásy, minimálně druhou vicemiss z roku 2012. Jenže kdo se v tom má vyznat a kdo si to má pamatovat…
Zkuste jen některému z literárně nezasvěcených příbuzných vysvětlit, proč je v knižních cenách Magnesia Litera tolik kategorií a jak se dospěje ke Knize roku – včetně toho, že Knihou roku se může stát i titul, který nezvítězil ve své kategorii. A to už vůbec před těmito laiky není radno pronést, že se nám to, co bylo vyvoleno jako Kniha roku, nezdá dobré. Neboť tím je zmateme totálně.
S přibývajícími léty tak roste divácká lhostejnost – to si mám jít zítra koupit deset knížek, proč nevyberou jednu? Nicméně roste též nespokojenost samotných literátů. Je tu přece jen pořád ještě pár takových, kteří nebyli nikdy ani nominováni – a mezi nimi ti, kteří už kvůli tomu vydávají i několik děl ročně. Přičemž se tak mimochodem dostávají do pekelného kolečka, neboť jejich tvorba se rozrůstá, ale zároveň řídne a šance, že bude někdo takového grafomana napříště brát vážně, se s vršícími tituly jen snižuje.
Je tu však i řada těch, kteří byli pouze nominováni a chtěli by zvítězit. Je tu dále rovněž řada těch, kteří zvítězili jen v některé z kategorií a chtěli by vyhrát Knihu roku. A stejně tak je tu spousta těch, kteří byli nominováni, zvítězili v některé z kategorií či vyhráli Knihu roku, ale už je to dávno a oni by to chtěli zopakovat.
Navíc si musíme uvědomit, jak probíhá takový ročník Magnesie Litery. Nejdříve se řada autorů, kteří si dělali naděje, dozví, že ani letos nominováni nebyli. O něco později se zas většina nominovaných dozví, že nezvítězili. Zatímco pro diváky – čtenáře je tak vítězů příliš, z hlediska literátů z každého ročníku vzejde jen hrstka oceněných – a vedle toho dlouhá řada zklamaných. Spisovatelův postoj k takovým cenám je tak značně těkavý, nepevný. Funguje to většinou na jednoduchém principu zduřelého ega: Vybrali mě, jsem důležitý. Nevybrali mě, jsou to zamindrákovaní hňupové.
V pasáži o filmových oceněních bylo naznačeno, že nemá smysl dělat proti Magnesii Liteře jakoukoliv revoltu, zakládat trucpodnik, neboť by to české literatuře nijak neprospělo. Jistě, prospělo by to literátům, kteří by tak měli větší možnost nějaké ocenění získat.
Což je podstatný detail. Co bylo původně určeno laikům-čtenářům k jejich zorientování a k nalákání do knižního světa, se pokaždé brzy sveze do modu „hlavně, aby se to líbilo samotným lidem od literatury“. Proto se brána ghetta zavře – nutno zdůraznit, že je však přibouchnuta rukama těch, kteří v ghettu dlí. Potom ani nemá cenu se rozčilovat, že to nikoho „kromě nás“nezajímá. A jelikož i českým literátům se významná ocenění typu mezinárodní Man Bookerovy ceny, Prix Médicis étranger, International Dublin Literary Award či Nobelovy ceny vyhýbají, nezbývá, než aby si ceny rozdávali v klidu a pohodlí domova.
Na tomto místě můžeme přičinit ještě jednu milou anekdotu z literárního života. Bianca Bellová, jejíž novela Jezero získala v roce 2017 titul Magnesia Litera Kniha roku, nedávno v jednom sloupku napsala: „Z českých autorů/autorek jsem v loňském roce měla patrně nejvíc zahraničních výjezdů.“Není to pěkné? Kdyby Vladislav Vančura nebyl v odboji a nepopravili ho, mohl též po válce ještě udělat nějaké ty zahraniční výjezdy. Protože čím víc zahraničních výjezdů, tím větší je český spisovatel, to dá rozum.
Zpět k tématu. Co se týče nového konkurenta vzniklého z nespokojenosti, může být Magnesia Litera pravděpodobně v klidu. Většina jedinců z literárního prostředí začíná a končí právě u slov, ovšem když je čas konat, je ticho a skoro nic se nestane. Navíc by byl třeba nějaký sponzor.
Pro úplnost si můžeme říct, jak to dopadlo, když literáti přece jen něco založili. Třeba po listopadu 1989 Obec spisovatelů, aby se tak odstřihli od komunistických struktur. Obec se však poměrně brzy stala stejně tak organizací podivných dinosaurů. A tak vznikla Asociace spisovatelů, aby se literáti odstřihli od Obce spisovatelů. Uspořádala bombastický sjezd spisovatelů, vydala z něj sborníček – a teď asi bude léta vyhnívat a čekat, až si mladí literáti založí zase něco nového, protože s těmi dinosaury nebudou chtít mít nic společného.
Tady se taky dostáváme k Achillově patě Magnesie Litery. Pavel Mandys, ten, kdo knižní ceny Magnesia Litera vymyslel a od té doby je řídí, se totiž na začátku logicky opřel o podporu těchto profesních organizací – čímž si chtěl zajistit, aby byl jeho podnik v literárním ghettu přijat. A právě lidé z Obce spisovatelů, Obce překladatelů, Českého centra PEN klubu či Asociace spisovatelů jsou dodnes členy pořadatelského sdružení, a navíc nominují lidi do porot jednotlivých kategorií.
Jistě, poroty nakonec mohou vybrat pouze z toho, co vyšlo. Přičemž fakt, že se nějaký titul stane Knihou roku, taky ještě neznamená, že porotci říkají, že se jedná o mimořádnou literární událost – může to znamenat třeba jen to, že jde podle nich o nejlepší dílo z loňské knižní žně. Přičemž nejlepší se ještě automaticky nerovná dobrý, může to být taky jen ten nejméně špatný počin.
Obdobné je to se samotnými porotami – rovněž je lze stavět pouze z lidí, kteří jsou v literárním provozu k mání. I když v tomto případě profesní organizace někdy přesto překvapí a vytáhnou z klobouku „odborníka“, o němž dosud nikdy nikdo neslyšel. A rozhodně se nejedná o pověstný svěží vítr, spíše o spisovatele šesté jakosti.
Již podle úvodních citátů ze zdůvodnění nominací je totiž patrné, že některé poroty by si za své výkony zasloužily minimálně na týden zavřít do literárního domku v Broumovském klášteře – kde se nyní uskutečňují tvůrčí pobyty pro spisovatele a překladatele. Přičemž by tam členové porot museli nepřetržitě poslouchat své vlastní brilantní texty načtené kupříkladu Janem Přeučilem.
Spisovatelův postoj k cenám je tak značně těkavý. Funguje většinou na principu zduřelého ega: vybrali mě, jsem důležitý. Nevybrali mě, jsou to zamindrákovaní hňupové.
Průměrná genialita
Literatura – umění obecně – by mělo být doménou lidí výjimečných, nebojme se to říct: géniů. Ale i kdyby tu takoví lidé dnes byli a vydávali, je velmi malá pravděpodobnost, že budou oceněni, neboť ortely literárních cen jsou odrazem doby, a jsou navíc zprůměrované tím, že se poroty musí na někom shodnout. Znamená to tedy, že jen málokdy laureáti literárních cen vypovídají o něčem jiném než o dobové průměrnosti? Či věříme tomu, že současné poroty umějí vyhmátnout nadčasovou genialitu, pokud se vůbec v nějakém současném díle vyskytuje?
Když zůstaneme u Magnesie Litery, v posledních letech o Knize roku již hlasuje širší voličstvo z literárního provozu, a to tajně. Možná by bylo aspoň dobré hlasovat veřejně, aby se předešlo výtkám, že nějak nápadně často vyhrávají tituly z větších nakladatelství, neboť takový nakladatelský dům má kolem sebe logicky i víc lidí z literárního provozu, to jest hlasujících.
V prvních ročnících těchto knižních cen organizátoři velmi řešili a přetřásali vítěze – jak může zaujmout laické publikum či jak může do budoucna přitažlivosti a autoritě Magnesie Litery ublížit. Počáteční nervozita již dávno odezněla a v tomto směru je dnes už úplně jedno, kdo vyhraje. Otázkou však je, jestli to, kdo uspěje v klání zvaném Magnesia Litera, není už taky lhostejné těm, kterým byly knižní ceny původně určeny především – čtenářům. A zda to není příčina pocitu, že jsme se ocitli v podivném bezvětří: všeho je (už) tak nějak dost a všechno je (už) tak nějak jedno.
Autor, spisovatel a literární kritik, byl v roce 2018 nominován v kategorii Próza za novelu Nebožtík