Text, který je můj, novin, ale i váš

Jmenují se Kapaukové. Jsou to Papuánci z Nové Guineje, jejichž společnost mívala velikou úctu k individualitě, velmi si vážili osobních svobod. Autoritou v horských komunitách býval pohlavár (headman), po kapaucku tonowi, jenž dokázal svými dovednostmi včetně výřečnosti nastřádat „kapitál“– v prasatech, mušlích i sociálních vztazích. Kromě toho nesměl být lakomým škudlilem, nýbrž štědrým člověkem... Přestože bývali Kapaukové spoře oděni a zahradničili v divočině, nebyli to žádní hlupáci – ani komunisté.

Kdepak! „Kapaucí“, jak jim říká olomoucký rodák a vlivný antropolog Leopold Pospíšil (též držitel ceny Neuron za celoživotní přínos vědě), ctí vlastnická práva. Protože je to vždy ego, kdo ,něco potřebuje‘ a kdo to získává, není překvapivé, že jsou všechny komodity individuálně vlastněny, což takřka neponechává prostor společnému majetku. Movité věci, kánoe, domy, vepři i půda mají jediného vlastníka. Dokonce i úseky panenských pralesů si nárokují jednotlivé osoby, psal Pospíšil v etnografii The Kapauku Papuans (1963), přičemž osobně přidával historky, jak si tito domorodí kapitalisté

přesně pamatovali, kdo a kam věnoval kus dřeva na veřejné stavby – třeba jednotlivých klád do mostní lávky.

Totéž platilo i pro společně postavený dům dvou rodin; určeného majitele měly i kusy jídla. Výjimkou pro společné vlastnictví byly jen vršky kopců, cesty, skály, bažiny anebo potoky a tůně, na něž uplatňovaly nárok rodové linie. Kapaukové, tito domnělí „prosťáčci“z džungle, nejenže byli výtečnými počtáři, nýbrž v okolním prostředí uznávali čtrnáct odlišných právních kategorií – od opečovávaných zahrad (bugi) a ladem ležící půdy (geiga) až po nevyužitelné skály (bago) či tekoucí vodu (onee). Pozemky prvních šesti tříd půdy jsou vždy ve vlastnictví Kapauka – jedince, zatímco pozemské a vodní oblasti ostatních osmi tříd vlastní skupina lidí (podlinie, linie nebo celá veřejnost). Kapaukové konceptualizují vlastnictví podle právní moci, jakou má ipuwe, vlastník, píše profesor Pospíšil v Etnologii práva (1978, česky 1997). S radostí fakty cupoval zažité teorie – zejména ty kabinetní a (neo)marxistické.

Komanč: cennější kůň nežli žena

Žádný prakomunismus ušlechtilých divochů totiž neexistoval, rozhodně ne univerzálně jako nějaké vývojové stadium lidstva, z nějž se teprve se vznikem státu vyvinul institut privátního vlastnictví, jak dumal L. H. Morgan či jím inspirovaný Bedřich Engels. Ten si všímal Solónovy ústavy v Řecku kolem roku 594 před Kristem, kdy došlo k rozdělení obyvatelstva dle majetku a udělení souvisejících práv. Všechny revoluce byly revolucemi na ochranu jednoho druhu vlastnictví proti jinému druhu vlastnictví. Nemohou chránit jedno, aniž porušují druhé. Ve Velké francouzské revoluci bylo obětováno feudální vlastnictví, aby bylo zachráněno vlastnictví měšťácké; v solónské revoluci muselo vlastnictví věřitelů utrpět ve prospěch vlastníků,“psal Engels v Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu

(1884). Konfiskace nazýval „krádeží“, aniž by tušil, co přinese 20. století.

Majetkem ovšem nejsou jen statky, polnosti či nápady. Především jde o sociální vztah, kdy jiní lidé uznávají práva někoho na vlastnictví něčeho. Jedna z antropologických definic, ta Hallowellova z roku 1943, spojuje akt vlastnictví „s právní entitou, jež vykonává práva a povinnosti nad nějakým objektem (zájmu) oproti jiným entitám“. K těm patří jiné osoby, kmeny, firmy či národy, jež uznávají nároky vlastníka na danou „věc“.

A tou může být ledacos. Zůstaneme-li ještě u přírodních národů, své majitele měly nejen luky, hrnce, vrše, stáda, otroci či chaty, ale též písně, tance, rodové erby i tetování s osobitým copyrightem – třeba u indiánů Haida – anebo získané vize prérijních kolegů. Polynéští Tikopijci si dělali i vlastnické značky (W, =, V) na desky sága, než ho pekli k jídlu.

Vlastnictví běžně vznikalo z potu; tradičně si výrobky osobovali ti, kdo je vytvořili, dále vznikalo směnou. Dokonce i Tiwiové, nazí lovci a sběrači ze severu Austrálie, si pořizovali drahé věci coby statusové odznaky. Šlo o dlouhá, malováním zdobená kopí, bez nichž na rameni by tam žádný důležitý muž nevyrazil na jednání. Ovšem: ... pokud při cestě buší spatřil klokana, shodil malovaná kopí a stopoval zvíře jen s obyčejným oštěpem anebo kopí přenechal mladíkovi z doprovodu. Zdobená kopí představovala bohatství i status, přičemž tak odpovídala košili s vázankou a frakem v naší kultuře, tvrdili C. W. Hart s A. R. Pillingem, kteří mezi Tiwii žili. Některé kmeny sdílely i svá loviště či území (právě v Austrálii je doložen případ, kdy se na štědré sklizni ovoce bunya-bunya sešli příslušníci dvaceti kmenů!), ale jiné si teritorium ostražitě hlídaly – algonkinští indiáni si dělili své „katastry“i mezi rodinami.

Neexistuje důkaz, že by kdy jaká společnost důsledně provozovala primitivní komunismus, kde mají všichni ve všem tatáž (vlastnická) práva. Podstatné jsou dvě věci. Za prvé: obyčejně nemívají práva na věci exkluzivně jen jednotlivci, jako to bývá v západních společnostech, ale častěji jde o určené skupiny osob, často spřízněných. A za druhé: tato práva mají často i svá omezení a podmínky, nejsou absolutní,“varuje John Beattie v knize Other Cultures (1968) před lichým dojmem, že náš vlastní koncept „vlastnictví“je všudypřítomný a jediný.

Třeba kalifornští Jurokové jasně uznávali výsadní práva majitele kánoe na jeho loď, dále pak právo na plavení se ve společných vodách, ale také mu ukládali „obecní povinnost“převézt bližní na druhý břeh vodní plochy; za neuposlechnutí musel zaplatit ze svého váčku, nikoli kapsy, pokutu: podlouhlou mušli.

Na Fidži, jak zaznamenal již R. H. Codrington, patřil vysazený ovocný strom i s úrodou tomu, kdo jej zasadil (a dědicům), byť by už třeba rostl na cizím pozemku. A Komanč – tedy ten indiánský, ne levicový – měl vlastnický nárok na svůj vlastní úlovek, nicméně kdokoliv, kdo byl přítomen jeho skolení, byť jen jako divák, si mohl položením ruky na kořist přisvojit čtvrtinový podíl! Jak připomíná právní antropolog E. A. Hoebel (1966), pakliže měl lovec tu smůlu, že ruce přiložili hned čtyři přihlížející, přišel o vše – vyjma kůže. Tentýž autor, jenž studoval komančské vlastnické právo, s gustem připomínal výrok dávného informátora z roku 1850: „Někteří muži milují své koně víc než manželky...“

Knihou, která se důkladně zabývá historií vlastnictví, je práce Richarda Pipese Vlastnictví a svoboda (1999), jež vyšla roku 2008 i česky překladatelskou péčí kolegy z LN. „Skutečnost, že všechny společnosti odsuzují a trestají krádež – rozhodně ve svém vlastním společenství –, svědčí o jejich úctě k vlastnictví,“tvrdí Pipes. A dokládá to nejen zprávami etnologů, ale i nejstarších starověkých zákoníků, včetně Chammurapiho kodexu z éry před 3800 lety, v nichž se řada paragrafů týká držby půdy, dobytka, ovcí, dluhů i trestů za porušování práv.

Napříč Evropou se zase množí nápady, jak naložit s něčím majetkem, který leží „nevyužit“– jako prázdné byty. Roku 1920 vydal kritik kapitalismu Richard Tawney knihu, v níž varoval před „hrabivou společností“i „tyranií vlastnictví“a vybízel ke zvláštní reorganizaci vlastnických práv, jinak však univerzálního jevu. Neexistuje důkaz, že by kdy jaká společnost důsledně provozovala primitivní komunismus, kde mají všichni ve všem tatáž (vlastnická) práva John Beattie

Od majetku k hrabivosti i vraždám

O vysněném jmění se lidem v antice doslova i zdálo. Víme to totiž z Artemidórova Snáře z 2. století, kde stojí k prožitým snům toto: Nabývat majetku a mít přiměřeně lepší, dražší nebo i ozdobné a cennější zařízení, než je nynější, je příznivé, ale být bohat až příliš je nemístné a bývá to znamením ztráty... Římské právo na vlastnictví (dominium, proprietas) precizně pamatovalo, bralo je za „právní panství osoby nad věcí“a rozlišovalo i jemné nuance různých typů.

Nový věk šlechty i buržoazie pak přinesl přemítání o smyslu vlastnictví. Machiavelli si všiml, že vladař, jenž živí vojsko z kořistěného majetku, má být k vojákům štědrý („Utrácet z cizího ti neubere na dobré pověsti, spíše přidá.“), Hobbes odlišoval vlastnictví poddaných od „panství suveréna“čili státu, Rousseau měl za příčiny nerovnosti mezi lidmi soukromé vlastnictví a Morelly vybízel v Zákoníku přírody (1755) k činům: Neustanu opakovat – odstraňte vlastnictví a zničíte tím navždy tisíce nahodilostí přivádějících člověka do beznadějného stavu nejvyšší nouze. Není možno připustit, že by člověk, až se osvobodí od tohoto tyrana, mohl se dopouštět zločinů, že by mohl být zlodějem, vrahem, dobyvatelem... Četné experimenty minulého věku ukázaly, jak strašně se mýlil. Pozor na další vize.

Autor je etnolog a historik kultury