Já, člen Pomocné stráže VB
Výstavy ke 100. výročí republiky obsáhly širokou škálu témat. Zajímavá je i ta v policejním muzeu. Jen se v záplavě uniforem musíte soustředit na to, jakému režimu ta či ona sloužila.
Hlavní expozice, kterou nabízí Muzeum Policie ČR na pražském Karlově, se jmenuje Sto let bezpečnostních sborů. A i když funguje už od loňska, potrvá ještě až do konce školního roku a stojí za návštěvu. Ta návštěva si ovšem žádá jisté vědomostní zázemí. Ačkoliv policejní téma i sama instituce policejního muzea vzbuzují dojem, že přitáhne jen muže, ba muže jistého ražení, výstava má až překvapivě rodinný charakter. Je to dáno i tím, že vyváženě nabízí faktografii – různé předměty, historické, právní či služební přehledy či dokumenty, fotografie – a uniformy aranžované na figurínách, navíc často v konkrétních situacích. Lze říci, že na vystavených četnických či policejních uniformách bazíruje, což je pro publikum plus.
Stačí si připomenout, nakolik jsou představy běžného občana formovány televizními pořady a seriály typu Četnické humoresky, Třicet případů majora Zemana až po nové detektivky ze světa policajtů. Proto i uniformy, jež defilují ve vitrínách a ilustrují vývoj od roku 1918 po dnešek, odpovídají tomu, co lidé znají z¬televize, aniž by byli experty či pamětníky. A nejen uniformy – patří sem i širší výbavy, výzbroj a výstroj.
S americkou košilí a čepicí Afrikakorpsu
Vývoj uniforem ilustruje i různé etapy politického vývoje. První republiku od četnictva přes uniformovanou stráž bezpečnosti (státní policii) po stráž obrany státu hájící hranice v roce 1938. Protektorátní policejní prapory. Třetí republiku včetně Pohotovostního pluku národní bezpečnosti bojujícího s banderovci. Komunistickou éru podle etap – stalinistickou s tmavě modrými uniformami zvanými „švestky“, reformní komunismus 60. let se světle modrými „pastelkami“, normalizaci s temněji zelenými „olivami“.
Puntičkáře zaujmou ukázky z přechodných období, kdy se improvizovalo. Vznikly tak dnes neuvěřitelné kombinace – po válce třeba upravený stejnokroj wehrmachtu, košile americké armády, čepice německého Afrikakorpsu, sovětský samopal a brašna na mapy.
Expozice míří i do speciálnějších oblastí. Ale čím přesnější je v detailech starých téměř sto let, tím ležérnější u jednotek, jimž se hovorově říkalo „bicí komanda“. Vitrína ukazuje čtyři figuríny – četník s opakovací puškou z 30. let, příslušník pořádkové jednotky z roku 1969, „bílá helma“z roku 1989 a současný člen speciální jednotky policie působící jako z akčního filmu. Tyto jednotky si pořizuje každý režim, ale mělo by se připomínat, že 21. srpna 1969 právě tito českoslovenští policisté, ne sovětští vojáci, bili demonstranty na výročí sovětské okupace. Popiska k 17. listopadu 1989 o potlačení „protispolečenského vystoupení“působí už vysloveně bizarně.
Totalita se neměří velikostí obušků, ale všudypřítomností dohledu. Lépe ji ilustruje vitrína o Pomocné stráži Veřejné bezpečnosti, založené v roce 1952 a až do Listopadu sdružující ty, kteří rádi dávali ostatním pocítit svou moc. Pro fajnšmekry je tu i formulář slibu: „Já, člen Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, slavnostně slibuji, že budu chránit Československou socialistickou republiku, zájmy dělnické třídy, všeho pracujícího lidu...“
Sto let bezpečnostních sborů aneb Od četnictva k policii, Muzeum Policie ČR, Praha, do 30. 6.