Zvoňte, zvony!
Jakmile se čas nachýlí k oslavám Velikonoc, začnou četné obce na severozápad od Budyšína v saské Horní Lužici intenzivně žít rituálem příprav. Spektakulární podívanou k oslavě Božího hodu velikonočního představují zdejší velikonoční jízdy – procesí, jejic
Není pochyb o tom, že velikonoční procesí jsou atraktivní a velkolepá. Ač přitahují tisíce návštěvníků z Německa i ciziny, nejde o atrakci. Jízdy v sobě nesou mystickou krásu dávných zvyků a Lužičtí Srbové stále vnímají zejména jejich spiritualitu.
Tradice a jazyk
Při velikonočních jízdách, německy Osterreiten, v jazyce místních lužickosrbských obyvatel jutrowne jěchanje, nesou jezdci na koních do sousední farnosti poselství vzkříšení: Kristus vstal z mrtvých – aleluja! Objíždějí polnosti, jimž se tak má požehnat a zajistit budoucí úroda. Dnes je i na lužickosrbském venkově méně koní, než bývalo v minulosti. A tak sem směřují i koně zapůjčení z jiných koutů Německa. Potřebují jich tu stovky.
Zvyk se zachoval už jen v některých farnostech ve vesnicích severozápadně od Budyšína (Bautzen). Na rozdíl od luteránského německojazyčného okolí mají jejich obyvatelé víru římskokatolickou – a také díky tomu si podnes zachovali kromě víry i hornolužický jazyk a z valné části i svoji kulturu a folklor.
Velikonoční jízdy jsem viděl párkrát, pokaždé v jiné hornolužické vesnici. Jsou stále ještě s výrazným slovanským prvkem (byť mnozí jezdci sami už srbsky neumějí a zpívají slovanský text z papíru). Všechny jsou velkolepé. Přehled tras a časů procesí naleznete v boxu na této straně.
Dvě místa ale stojí za zvláštní pozornost. V obcích Pančicy-Kukow (Panschwitz-Kuckau) je velký zážitek pozorovat jezdce, když vyjíždějí z tamního ženského cisterciáckého kláštera Marijina Hwězda (Marienstern) anebo když se kvečeru navracejí.
Podobně v několik kilometrů vzdálené obci Chrósćicy (Crostwitz), kde v počtu obyvatel představují Lužičtí Srbové přes tři čtvrtiny. V hornolužické srbštině jsou nejen usnesení zastupitelstva na vývěsce, ale také mše v kostele a tento jazyk tu najdete i na vývěsních štítech místních živností – na hospodě, pekařství anebo řeznictví. Hornolužická srbština je západoslovanský jazyk, trochu připomíná středověkou češtinu. A jakmile uvyknete hrdelní výslovnosti, ovlivněné saskou němčinou, je to jazyk Čechům dobře srozumitelný. Právě v popisované oblasti žije stále ještě mnoho lidí, kteří v něm, navzdory asimilaci, v soukromí běžně komunikují.
Spletené hřívy a květiny Mimořádně vysoká péče patří úpravě koní – musejí se lesknout, splétají se jim hřívy a naleštěné jsou i postroje, mnohé umělecky zpracované se dědí z generace na generaci.
Často se koně zdobí květinami,
Cestou jedné z nejoblíbenějších velikonočních jízd ohon pak mají podvázaný šátkem s květinovými ornamenty. Bude-li však tento šátek s motivy v černé a bílé barvě, znamená to, že v rodině někdo umřel.
Tradičně budí velkou pozornost oděv jezdců – slavnostní, s bílou košilí, černým motýlkem nebo kravatou, jezdeckými holínkami. Na rukou mají bílé rukavice a vše doplňuje černý jezdecký kabátec připomínající frak. I tento oděv je velmi tradiční a vyjadřuje velikou vážnost, s níž tu k jízdám přistupují. Na hlavách mají jezdci – všichni bez výjimky – černý cylindr.
Všimněte si věnečků, které zdobí buď čelo koně, anebo je má jezdec na prsou: pokud je zelený, nese kůň jezdce při jeho vůbec první jízdě. Stříbrný věnec prozrazuje, že jezdec jede svoji 25. jízdu, a kdo jede po padesáté, ozdobí čelo koně nebo sebe věncem zlatým.
Poselství Krista
Když koně vycházejí ze dvora na shromaždiště, žehná hospodyně jezdcům svěcenou vodou a tradičním přáním, které Čechům není třeba překládat: „Bože žohnowanje a dobry nawrót.“
Jezdci se řadí u kostela do dvojic. V čele procesí jsou neseny tradiční korouhve, jezdcům je předá farář se slovy: „Neste poselství Krista, který vstal z mrtvých, do sousední obce!“– Njesće poselstwo zrowastanjeneho Chrystusa do susodneje wosady! A procesí se vydá na cestu, za zpěvu tradičních liturgických zpěvů a volání: „Kristus vstal z mrtvých.“Zpívá se v hornolužické srbštině.
Poté, co procesí nejprve třikrát objelo kostel, vydává se, modlíc se a zpívajíc, na cestu do sousední farnosti. Až na jedinou, z Budyšína do Radworu (Radibor), probíhají všechny jízdy párově – ze sousedních farností proti sobě vyrazí zhruba v tutéž dobu dvojice jízd. Podle staré tradice se však protijedoucí procesí navzájem nesmějí potkat. V cíli pohostí jezdce kávou a zákusky, u delších procesí případně i obědem. Odpoledne nebo vpodvečer se pak procesí navracejí do svých farností.
Autor je spolupracovník LN