Rozbitou vázu už také nikdy úplně neslepíte
LN Kde jste se nacházela v době, kdy vypukl požár?
Shodou okolností jsme měli na pondělní večer připravenou oslavu narozenin s kolegy, a to v Tuilerijských zahradách vedle Louvru. Měli jsme sraz v sedm večer, všichni se těšili z nádherného jarního počasí. Ve chvíli, kdy jsme se sešli, jsme s hrůzou zjistili, že za našimi zády stoupal za Louvrem kouřový sloup, což v kombinaci s dopadajícím světlem vypadalo zvláštně. Kouř byl ale stále mohutnější. Pak jsme začali všichni hned hledat na internetu, co se v naší blízkosti stalo.
V té době byly také slyšet ze všech stran sirény, takže nám už bylo jasné, že se děje něco vážného. Nikomu z nás ale v tu chvíli nedocházelo, o jak velkou katastrofu může jít.
LN Co vás napadlo jako první, když jste slyšela sirény?
Začaly se mi samozřejmě okamžitě vybavovat různé asociace související s atentáty, k nimž v minulých letech v Paříži došlo. I když policie vyloučila terorismus, na prvotním šoku to nic nezměnilo. Byl to paralyzující pocit.
LN Jak reagovalo vaše okolí? Utichla třeba konverzace u vedlejších stolů?
Ano, určitě. My jsme měli při oslavě naplánovaný nějaký program, proto jsme ještě setrvali na místě. Bylo ale vidět, jak ke katedrále směřovaly davy turistů i dalších lidí.
V té době však už byla v nejbližším okolí zastavena doprava a bylo možné se tam dostat pouze pěšky. Viděla jsem lidi, jak stáli naprosto konsternovaní na nábřeží Seiny, někteří klečeli a strnule sledovali obraz zkázy.
Policie nejbližší okolí velmi záhy vyklidila. Jak jsem se později dozvěděla, i proto, aby byl zajištěn hladký přesun cenných pokladů z nitra katedrály, který zajišťovala starostka Paříže Anne Hidalgová spolu se záchrannými četami, do prostor blízké radnice.
LN Má pro vás osobně katedrála Notre-Dame nějaký význam?
Já jsem tu noc na včerejšek špatně spala. Celou dobu jsem si v duchu promítala momenty spjaté s katedrálou, ať už chvíle, kdy jsem do ní vkročila, nebo jenom procházela kolem.
Moje první návštěva katedrály, kdy jsem si ji celou prošla, se odehrála před 30 lety. Tehdy, v létě roku 1989, jsem byla ještě jako studentka poprvé v Paříži. Přijela jsem natěšená z Prahy, protože jsem se chtěla podívat na místo, kde vystupovali zvoník od Matky Boží Quasimodo a Esmeralda, pamatuji si, jak jsem tam všechno hltala očima.
Takže pro mě to místo bylo spojeno s významnými okamžiky. Když jsem žádala o francouzské občanství, šla jsem na úřad nedaleko katedrály, kde jsem byla na posledním pohovoru. Katedrála byla odjakživa spirituálním centrem Paříže, její přítomnost jsme všichni podvědomě vnímali.
I v Praze se každým dnem pohybujeme v prostoru, kterým se prolíná historie, a možná si to ne vždy úplně uvědomujeme. Ale pak, když se něco takového stane a jsme od toho odstřiženi, najednou si uvědomíme, jak velká je prázdnota, která tam najednou zeje.
Vidět sílící kouř bylo hodně paralyzující, vzpomíná na požár katedrály Notre-Dame Markéta Hodoušková. V Paříži, kde pořádá festival českého a slovenského filmu, žije již dvě desítky let.
LN Co tato katastrofa udělá podle vás s Paříží, případně s celou zemí?
Je to ještě hodně čerstvé a nedá se to úplně odhadnout. Atmosféra v zemi je zjitřená a nebylo by asi vhodné, aby se politici vyjádřili jinak, než že katedrála bude znovu postavena.
Ale je to jako s rozbitou vázou, tu se také nepodaří nikdy úplně slepit dohromady. Ani tato rána se nikdy nezhojí. Francie zakouší v posledních letech velice těžké časy. V pondělí večer byly ulice plné lidí, kteří byli spojeni bolestí, společnost se semkla.
Co z toho ale zůstane do budoucna, si netroufám odhadnout. Možná to však povede k hlubšímu zamyšlení, jakým směrem se bude Francie ubírat.