Šok nad Seinou
Požár pařížské katedrály Notre-Dame musel otřást snad každým kulturním člověkem. Chrám je výrazný kus zhmotnělé historie Francie
Nejkrásnější pohled na Notre-Dame se nabízí ze střechy pařížského Arabského institutu, zvykl jsem si říkat svým přátelům a návštěvníkům francouzské metropole. Gotická stavba na vás nepadá, jako při pohledu zdola, z výšky nabývá ladnosti, podobna korábu na vlnách řeky, která ji svými dvěma rameny obtéká.
Paradoxně přidalo centrum poznávání arabské kultury, s bohatou knihovnou a muzejními sály, ale i s restaurací na střešní terase, křesťanskému monumentu novým rozměr krásy a půvabu. Vzniklo v rámci projektu pařížských velkých staveb, realizovaných za prezidenta Mitterranda a socialistů u moci v 80. letech minulého století a kupodivu zde kultury nevešly ani do sporu, natož do střetu. Po více než tři desítky let jim to pospolu docela slušelo.
Nechce se dnes přiznat, že je tomu konec. Požár, který zachvátil staletý chrám a jeden ze symbolů Paříže, musel otřást nejen věřícím, ale každým, kdo vnímá kulturní statky jako opory a orientační body své pozemské existence. Při pondělním pravidelném zkoušení našeho pěveckého sboru vběhla do farního sálu pařížské Americké katedrály rozčílená paní: „Hoří Notre-Dame!“hlásila. „Hasiči bojují s plameny, ale je to hrozné neštěstí. Dovolte mi se ve vašem společenství pomodlit.“Vyjeveni ze šokující zprávy nasloucháme pohnuti osobnímu vyznání. Modlitba mění kamení stavby v trýzněné tělo na způsob Kristova velikonočního martyria.
Úkol pro Sisyfa
Jedno dějství končí, s novým dnem začíná jiné. Reakce domácí francouzská a navíc i světová je obdivuhodná. Každý jako kdyby chtěl, aby Notre-Dame neskončila v ohořelých troskách a přeje jí nové budoucí dny. A nejen přeje, nabízí pomoc. Bude však třeba hlavně vytrvalců. Kdo více sleduje francouzské katedrály, dobře ví, že vidět je bez lešení tu či onde je téměř nemožné. I Notre-Dame prošla letitou renovací a očistou vstupního portálu lemovaného typickým dvouvěžím. A vypadá to, že nějaká nedbalost spojená s právě probíhající opravou šípové věžičky uprostřed centrální střešní plochy je patrně viníkem zkázy. Jinak řečeno, úkol pro Sisyfa. Asi jako Eiffelovka. Nátěr celé věže trvá osm let a když se skončí, je třeba začít znova.
„Notre-Dame est notre drame.“Asi trefná zkratka události. Požár pařížské katedrály vpadl do doby až příliš dramatické. Mohl by se brát jako škleb sarkastika, co se hodlá pást na faktu, že plameny vyšlehly ve chvíli, kdy se prezident Macron chystal pronést dlouho avizovaný projev. Měl shrnout závěry z dvouměsíční veřejné debaty, jakéhosi občanského brainstormingu, konaného po celé zemi, a naznačit cestu, jak dál. Od vandalského ničení Vítězného oblouku k požáru Notre-Dame se táhne snaha najít srozumitelný a vyvážený kompromis v otázkách, které postavila část populace oblékající po sobotách žluté vesty. Pondělní neštěstí přimělo prezidenta plánované vystoupení zrušit. Je-li někdo, koho to potěšilo, nemůže mít Francii opravdu rád.
A Notre-Dame, to je výrazný kus zhmotnělé historie Francie. Kupodivu nikoliv jen té minulosti středověké, nýbrž dokonce snad i více té novověké či té nám nejbližší. Císařská korunovace Napoleona sem obrátila ohnisko francouzské tradice, když dala sbohem katedrále v Remeši, v místě, kde se od křestu Chlodvíka odbývaly korunovace francouzských králů, a rovněž postavila stranou aktuálnost katedrály v Saint-Denis, kde bývaly ukládány ostatky francouzských monarchů. Polohou Notre-Dame se dodnes určuje kilometráž do Paříže. Za obnovu katedrály se v 19. století silně zasazoval Victor Hugo a jeho Quasimoda, spojeného tajemností místa, snad ani není třeba připomínat. Osvícenství, které neslo v jistém smyslu pohrdání gotikou, vystřídal v 19. století triumfující romantismus. Jeho známý představitel architekt Eugene Voleti-Le-Duc dodal do renovace řadu prvků, mimo jiné v pondělí zničenou šípovou věžičku, které mohli obdivovat i soudobí turisté.
Dilema odsunuté plameny
V katedrále Notre-Dame se Paříž v roce 1996 loučila s prezidentem Mitterrandem. Za účasti tehdejšího prezidenta Chiraka a řady státníků z desítek zemí světa sloužil mši kardinál Lustiger. Bylo jaksi paradoxní, že v zemi uzákoněné nenáboženskosti veřejného a politického života pronesl smuteční řeč za zesnulého prezidenta socialistů katolický hodnostář. „Jako kdyby republika,“konstatoval jeden dobový komentář, „neměla jiné prostředky, jak vzdát poctu svým velkým mrtvým, než je svěřit církvi.“Plameny, které chrám nyní sežehly, odsunou na dlouho dobu, ne-li natrvalo, dilema posmrtných holdů prokazovaných francouzským prezidentům.
„S chvatem jsem vyletěl po tmavých schodech netartarských věží nahoru, skoro bez dechu se opírám o zábradlí, rád bych jediným pohledem pozřel celou kamennou a přece živou hádanku“. Těmito slovy zahajuje Jan Neruda v roce 1863 své Pařížské obrázky. I pro našeho národního básníka začínala Paříž na vznosných výšinách katedrály Notre-Dame, kde mu „Skovaná“plynula pod nohama „ostře a hlučně“. Po léta jsem na stejný způsob zahajoval procházky s návštěvníky Paříže. Příště už Nerudu nenapodobím.