Regulujme památkáře, ale smysluplně
Vtéměř třicetiletém příběhu snah o náhradu zákona o státní památkové péči z roku 1987 lepším předpisem se rýsuje další kapitola. V září má ministr kultury odevzdat vládě návrh památkového zákona v paragrafovaném znění. Zadání je, aby předloha vznikla podle věcného záměru schváleného vládou Petra Nečase v roce 2013. Zvláštní. Návrh provádějící stejný záměr byl Poslaneckou sněmovnou už jednou zamítnut, a to v červenci 2017. Poslanci tehdy kritizovali nejen detaily návrhu, ale i části jeho koncepce.
Vezme-li se zadání z věcného záměru vážně, součástí chystaného památkového zákona bude regulace stavebněhistorických průzkumů a restaurování památek jako profesí. Stavebněhistorické průzkumy mají být uzákoněny
tak, aby je směly provádět fyzické osoby s oprávněním vydaným ministerstvem kultury. Pokud by průzkumník přestal splňovat zákonné podmínky, ministerstvo by mu jeho oprávnění zrušilo. O významu stavebněhistorických průzkumů nikdo nepochybuje. Na jejich výsledcích závisí poznání památky a volba koncepce její obnovy. Historici staveb sami připouštějí, že ne všechny jimi zpracované průzkumy mají vysokou odbornost. Může se ojediněle objevit i etické selhání. To vše ani nic jiného ale nezakládá důvod k tomu, aby byla průzkumná, vlastně vědecká práce z dějin staveb, založená na neinvazivních metodách, omezována státem. Jestliže snad úřady potřebují pro své rozhodování stavebněhistorické posudky, pak by se legislativní řešení mělo hledat v zákoně o znalcích.
Nabízí se komora restaurátorů Naproti tomu regulace restaurátorské profese je nutná. Na tom se shodují skoro všichni. Restaurování znamená obnovu především uměleckých památek (starých obrazů, soch atp.). Zahrnuje specifické výzkumy a průzkumy. Restaurátor musí být schopen správně aplikovat tradiční, ale i nové materiály, techniky a technologie a rozumět hodnotám památky. Očekává se od něj celoživotní vzdělávání, trvalé hodnocení pracovních výsledků a metod a samostatný vývoj těchto metod. Podstatná je osobní odpovědnost restaurátora, ale také kontrola, jak své dílo připravuje, provádí a dokumentuje a v jakém stavu ho odevzdává hotové jeho majiteli.
Zajistit a zprostředkovat uvedené a další nezbytnosti v jednom funkčním celku není v možnostech ministerstva kultury, ale spíš profesní komory. Ministerstvo přesto preferuje vlastní rozhodování o tom, kdo smí restaurovat. To je dnešní právní stav. Není tajemstvím, že notně pokulhává za potřebami praxe. Vznikl jako provizorium v roce 1992 malou novelou památkového zákona. Ta zrušila restaurování památek socialistickými organizacemi ve prospěch fyzických osob, ale nezabývala se v této oblasti ničím dalším.
Snad už minula doba, kdy byly profesní komory u nás vnímány a priori s nedůvěrou. Tím spíš si lze přiznat, že veřejnoprávní korporace tohoto typu mohou mít a také mají své nedostatky. Nicméně chceme-li veřejnosti a zároveň vlastníkům památkově chráněných uměleckých děl mnohdy evropského významu garantovat kvalitu restaurátorských zásahů, jeví se profesní komora jako jediné komplexní řešení. V zahraničí včetně Slovenska se osvědčilo.
Tzv. česká restaurátorská škola (tradice) měla kdysi vynikající mezinárodní pověst. Neměli bychom se pokusit o její oživení?
Zlatým pravidlem legislativní práce je, že vše, co může, ale nemusí být upraveno zákonem, takto upraveno být ani nesmí. Jestliže zákonné omezení musí existovat, pak by mělo být racionální a důsledné, aby splnilo svůj společenský cíl a dalo se spravedlivě vymáhat. Zatím doufejme, že se letošní návrh památkového zákona ministerstvu kultury nakonec přece jen podaří.