Fajtův milion proti dobrým mravům
Kulturní politiku ovládá účetní mentalita
Jiřího Fajta z místa šéfa Národní galerie Praha odvolal ve čtvrtek ministr kultury Antonín Staněk oficiálně proto, že jednal nehospodárně. V rámci tuzemského folkloru na něj podal též trestní oznámení. Virtuální internetová „ulice“je pohoršena tím, že ředitel Fajt uzavřel sám se sebou smlouvu za kurátorské služby s odměnou ve výši přes milion korun. Možná je to opravdu špatné, pan Fajt porušil zákon a ministrovi kultury nic jiného nezbývalo. Tím si ale jistí být nemůžeme. Stejně jako si nemůžeme být jistí tím, zda Národní galerie vůbec uspořádá slibované výstavy, protože nový ministrův krizový manažer je možná instruován, aby „zjistil“, že slovy pana Staňka „projekty... nemají dostatečné finanční krytí a uvrhly by instituci do ještě hlubších problémů“.
A jsme u jádra věci, o peníze jde vždy až v první řadě. Logika ministra kultury je zdánlivě neprůstřelná, ředitel pracuje s rozpočtem, který dostane, a moc si nevymýšlí a hledí hlavně na předpisy, aby všechno sedělo a šanony byly řádně vyrovnány. Z hlediska ministerstva ideál, z hlediska návštěvníka katastrofa. Ředitel galerie, který vymyslí a dojedná, třeba se zahraničním partnerem, výstavu, jež přesahuje finanční možnosti instituce a na kterou dodatečně sežene nějaké sponzory, je dle ministerské logiky asi špatný.
Vrcholné umělecké instituce, galerie, orchestry, operní domy potřebují mít v čele lidi se vzácnou kombinací schopností – musejí být mezinárodně uznávaní v oboru, musejí mít nějakou vizi a zkušenosti. Takoví experti si zpravidla v branži vydělají mnohonásobně více, než je tabulkový plat ředitele např. Národní galerie. Budeme si tedy muset vybrat, buď razantně změníme způsob odměňování šéfů předních uměleckých institucí, anebo zůstaneme periferií, kde těmto institucím šéfují mentální úředníci či političtí výměnkáři.
V zahraničí to jde, například nejlépe placeným saským státním zaměstnancem je dirigent Christian Thielemann, šéf Staatskapelle Dresden. Sasové vědí, že nechtějí být kulturní periferií a že to něco stojí.
Pan Fajt se nezachoval šťastně, když sám se sebou uzavřel smlouvu, ale co my víme, jestli to nebylo domluvené s minulým ministrem kultury. Na druhé straně, funkce ředitele kulturní instituce, která si říká národní, nemá být charita. Takový ředitel má mít srovnatelnou odměnu s ostatními evropskými kolegy, neměl by si před nimi připadat jako stážista. Tato nevyhovující situace samozřejmě neomlouvá nikoho, ani Jiřího Fajta, jestli se dopustil něčeho nezákonného.
Rozhodování v otázce, zda chceme najmout někoho „drahého“do čela národní instituce s tím, že ji dotyčný pozvedne, je přece otázkou kulturní politiky. V té ministr Staněk selhává, respektive říká nám, v letech bezprecedentní prosperity, že se na světovou uměleckou úroveň lze prošetřit. Dává tím najevo, že si neváží práce lidí, jako je typově Jiří Fajt. A protože je sociální demokrat, tak ví, že si nemůže dovolit servírovat lidem podřadné jídlo, v kulturní politice se však na tuto činnost cítí oprávněn. Dvojí kvalita potravin vadí, dvojí kvalita kultury nikoli. Problém je ale širší, nejen ministři z ČSSD nedokážou překousnout, že by nějaký jim podřízený ředitel měl brát mnohem víc než oni. A pak, nejrůznější ředitelská místa jsou přece báječné politické trafiky.
Budeme si muset vybrat. Buď změníme způsob odměňování šéfů předních uměleckých institucí, anebo zůstaneme periferií, kde těmto institucím šéfují mentální úředníci či političtí výměnkáři. O peníze jde však vždy až v první řadě.