Malý krok vpřed pro oběti znevýhodňování

Pavel Matocha ve svém komentáři, který šestnáctého dubna zveřejnil server Lidovky.cz, přirovnává zvažovanou novelu antidiskriminačního zákona k inkvizičním praktikám. Kromě nepřesností týkajících se současného stavu nám podsouvá i poněkud neortodoxní pohled na spravedlnost a metody jejího nalézání.

Přestože v naší společnosti prokazatelně k diskriminaci dochází, bojujeme se dvěma problémy. Jednak je to nízký počet diskriminačních sporů. Byť mnozí ve veřejném prostoru slovem diskriminace šermují často bez uvážení, antidiskriminačních žalob se

ročně podávají jednotky. Druhým problémem jsou vyhlídky na úspěch. Žalobce musí ve většině případů prokázat nejen to, že byl znevýhodněn – třeba odmítnutím u lékaře nebo neposkytnutím veřejně dostupné služby –, ale i to, že tomu tak bylo ze zakázaného důvodu – například proto, že je vyššího věku nebo má zdravotní postižení. Musí tedy prokázat pohnutku pro jednání někoho, komu do hlavy nevidí a kdo ho do svých karet dobrovolně nahlédnout nenechá.

Rovné šance

Poslanci ANO, ČSSD a Pirátské strany navrhují zavést dvě opatření, jež míří proti výše uvedeným problémům. Návrh rozšiřuje případy, kdy bude důkazní břemeno spravedlivě rozděleno mezi žalobce a žalovaného. Pokud oběť diskriminace prokáže, že byla znevýhodněna, může soud chtít po žalovaném, aby prokázal, že jeho pohnutkou nebyla diskriminace, ale jiný důvod. Myšleny jsou například případy, kdy lékař pacienta odmítl proto, že měl plno, případně hoteliér odmítl ubytovat hosta, který opakovaně za ubytování nezaplatil. Nejde tedy o nic jiného než o nastolení rovných šancí pro obě strany. Pokud žalovaný prokáže, že jednal z rozumného a nikoli zavrženíhodného důvodu, nemusí se ničeho obávat.

Pavel Matocha ve svém článku mluví o obrácení presumpce neviny, přestože tato zásada platí jen v trestním právu, na němž novela nic nemění. V civilních sporech je běžné, že každá strana soudu prokazuje, co je v jejím zájmu – a těmto zásadám novela neodporuje.

Mylně také uvádí, že sdílené důkazní břemeno v současnosti platí jen u žalob z důvodu etnicity. Kdyby čtenáři nezamlčel, že tento princip už nyní platí i ve všech sporech týkajících se pracovního práva, musel by přiznat i to, že žádný z jím popsaných negativních jevů dosud nenastal.

Z mé osobní zkušenosti i dostupných rozsudků plyne, že zaměstnavatel často dokáže zpětně zrekonstruovat jiný důvod, pro který žalobce znevýhodnil. A soud pak žalobu zamítne. Znepokojovat bychom se neměli ani zkušeností z Ameriky a některými medializovanými případy z kampaně MeToo. Kontinentální soudy jsou velmi zdrženlivé.

Neziskovka? Jen u velké kauzy Novela navíc chce umožnit některým neziskovým organizacím, aby v mimořádných případech podaly žalobu místo oběti diskriminace. Jde-li o případ konkrétního poškozeného, pak vždy jen s jeho souhlasem. Navíc musí být splněna podmínka širšího rozměru kauzy – větší počet poškozených nebo vážné ohrožení veřejného zájmu –, jinak soud žalobu odmítne. Půjde tak o výjimečné opatření. Třeba na Slovensku bylo podáno od roku 2008 pouze pět takových žalob. Úvahy o zničujícím potenciálu těchto žalob tedy působí spíš úsměvně.

Lidé se nerodí stejní. I když je postavíme na stejnou startovací čáru, mohou být jejich výsledky ovlivněny skutečnostmi, které by na první pohled nijak relevantní být neměly. Lidé se zdravotním postižením či v předdůchodovém věku, samoživitelky nebo příslušníci národnostních menšin by mohli vyprávět.

Nedomnívám se tedy, že navržená novela může znamenat cokoliv jiného než malý krok směřující k posílení práv obětí diskriminace a oslabení nerovností.