Ani my, ani vy nejsme tak silní,

Prezident Kiska varuje, že existují témata, u kterých získávají kritici Evropské unie lacino body. Chce větší nadšení pro Unii

Slovenský prezident Andrej Kiska sice v polovině června opustí úřad hlavy státu, z politiky se ale stáhnout nehodlá. Již na podzim by se měla oficiálně ustavit jeho nová politická strana, která má ambici sehrát klíčovou roli po příštích parlamentních volbách.

LN Pane prezidente, za necelé dva měsíce opustíte po pěti letech svůj úřad. Jaká je vaše bilance?

Vrátím se do doby, kdy jsem kandidoval na prezidenta. To bylo v situaci, kdy strana Směr – sociální demokracie ovládala celý parlament a hrozilo, že v případě, že by se stal její premiér Robert Fico prezidentem, nahradil by ho v čele vlády tehdejší ministr vnitra Robert Kaliňák. Proti tomuto mocenskému systému jsem se snažil vytvořit protiváhu.

Dnes je už pro velkou část Slovenska nepředstavitelné, že by Fico byl prezidentem a Kaliňák premiérem. Když teď mluvíme o tom, že zažíváme morální krizi, tak ti dva v čele státu by znamenali úplnou krizi.

Za těch uplynulých pět let jsem se snažil vrátit vážnost prezidentskému úřadu, aby občané měli pocit, že stojí za to, mít prezidenta. Myslím si, že se to vcelku podařilo, protože podle posledního průzkumu požívá prezidentský úřad největší důvěryhodnost a totéž platí i pro moji osobu. To považuji za velmi dobrý signál navzdory tomu, že jsem otevíral mnohá témata, která nejsou jednoduchá a populární, jako je například otázka běženců nebo postavení Romů ve společnosti. Myslím, že občané to v konečném důsledku ocenili, a proto je ta důvěryhodnost tak vysoká.

Za posledních pět let prošla naše společnost mnohými změnami. Nastupoval jsem v době, kdy bylo zapotřebí jasně ukotvit členství Slovenska v EU a NATO, což se podařilo. Myslím si, že z naší země vychází v tomto ohledu celkem jasný signál.

LN Jak moc se do historie vašeho prezidentského mandátu zapíše loňská vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové?

To bylo něco, co jsem si nemyslel, že by se někdy mohlo přihodit. V důsledku těchto událostí se následně projevily arogance a zpupnost vládních politiků založené na představě, že když někdo vyhraje volby, může si dovolit všechno a vystupovat v roli „majitele státu“.

To vyvolalo velkou vlnu odporu u našich mladých lidí. Já jsem za to na ně velmi pyšný, že dokázali mobilizovat a přivést do ulic stovky tisíc lidí. Zároveň že jejich protesty byly slušné a pokojné a následně vedly i ke změně vlády. Avšak důvěru občanů ve fungování státu se zatím obnovit nepodařilo. Objevují se stále nové události a nová fakta. Jednak okolo samotné vraždy, role vlivného podnikatele Mariana Kočnera, v souvislosti s propojením italské mafie s Úřadem vlády a podobně.

Přispívá to k tomu, že se stále nepodařilo rozptýlit názor, že někdo ukradl občanům jejich stát. To jsou věci, které zůstaly po pěti letech otevřeny.

Byl jsem rád, že když se před posledními parlamentními volbami otevřelo téma běženců, že se i za mého přispění naopak povedlo překlopit pozornost směrem k tématům, která nás skutečně trápí. Mezi taková patří školství nebo zdravotnictví, nikoli virtuální témata jako uprchlíci, když tu žádné nemáme, a nemusíme to proto řešit.

Odcházím s tím, že jsem udělal všechno pro to, abych této zemi pomohl. Bude na občanech, aby zhodnotili, jak se mi to podařilo, a jsem rád, že v osobě budoucí prezidentky Zuzany Čaputové bude zachována hodnotová kontinuita.

LN Máte pocit, že se za těch pět let otevřely ve slovenské společnosti nějaké nové dělicí linie? V nedávné prezidentské kampani se například točila debata okolo míry liberalismu nebo konzervatismu jednotlivých kandidátů…

Co se změnilo, byl nárůst extremismu. Takto naladění kandidáti získali v prezidentských volbách okolo 25 procent hlasů. Když jsem se stal prezidentem, nebyli v parlamentu fašisté (Kotleba – Lidová strana Naše Slovensko – pozn. red.). Dnes tam sedí a vidíme, že voliči zklamaní z fungování politiky pro ně hlasují.

Protestují tak proti poměrům v zemi a neznamená to, že by sami byli extremisty. Jsou zklamáni z toho, jak se jim žije, jak se politici chovají, proto hlasují pro radikální opozici. To je něco nového, co tu před pěti lety nebylo, a bude i úkolem nové prezidentky se tomu postavit. Hlasy pro extremisty rostou, protože tu stále chybí reálná politika pro běžné občany.

Pokud jde o dělení na liberály a konzervativce, myslím si, že to původně vůbec nebylo tématem. Jak se ale před volbami občas stává, vezmou se jedno nebo dvě vyjádření jako záminka k upletení biče na ostatní kandidáty v očekávání, že to přinese nějaké hlasy navíc. V prezidentských volbách nešlo o dělení na liberály a konzervativce, ale dělicí čára probíhala mezi prosazováním slušné a jasné politiky proti politice populistické a i neautentické v případě pana Maroše Šefčoviče (místopředsedy Evropské komise a kandidátovi vládní strany Směr – pozn. red.).

LN A dělení město versus venkov, kdy byli například někteří kandidáti označováni za zástupce „bratislavské kavárny“žijící v jiné realitě než běžní lidé, při volbách roli nehrálo?

Pravda je, že na Slovensku stále ještě existují regiony, které kontinuálně volí Směr. Jsou to paradoxně oblasti, kterým politika nejsilnější vládní strany nejvíc ubližuje, protože za dvanáct roků ve vládě nedokázala vymyslet nic, co by těmto oblastem v jejich rozvoji pomohlo.

Právě v těchto zaostalejších regionech má Směr relativně velkou podporu, což bylo vidět i v prezidentských volbách. Znovu ale opakuji, že základní dělení voličů probíhalo okolo osy slušnosti a míry znechucení ze staré politiky a ochoty hledat nové přístupy, vize a nové tváře pro Slovensko.

Pravda je, že velmi nešťastným způsobem se do prezidentské kampaně zapojili někteří představitelé katolické církve, například trnavský arcibiskup Ján Orosch, což myslím nevyvolalo pozitivní reakce ani mezi samotnými věřícími, ale i tento efekt tam mohl být někde vidět. LN Extremisté mají na Slovensku podle posledních průzkumů rostoucí podporu, vy jste během svého prezidentského mandátu důsledně odmítal se s nimi sejít. Vaše nástupkyně prohlásila, že by za určitých okolností s nimi byla připravena jednat, pokud by přestali zpochybňovat historické skutečnosti. Co o tom soudíte?

Já jsem toho názoru, že je třeba definovat jasnou dělicí linii mezi zlem a zbytkem společnosti. Na straně druhé si je třeba uvědomit, že každý člověk se nějakým způsobem vyvíjí, a pokud by se za své výroky skutečně omluvili, chápal bych, že by je paní prezidentka v paláci přijala.

Je to ale její svobodné rozhodnutí. Zatím jsem si nevšiml, že by extremisté byli ochotni k reflexi, spíš naopak – za uplynulé období jsem zaznamenal mnoho rasově nebo i nábožensky motivovaných útoků na různé skupiny obyvatel.

Nevidím náznak, že by si uvědomovali, že konali zlo, a že by například chtěli v duchu křesťanské tradice požádat o odpuštění. Proto je považuji za zlo, vůči kterému se je třeba vymezit.

LN Jak se změnila za posledních pět let pozice Slovenska v Evropě? Jsou dnes Slováci sebevědomější?

Určitě ano, což vidíme hlavně na mladých lidech, kteří mají jasno, co chtějí, a dokážou se i ozvat.

Musíme hledat spojence, protože ani my, ani vy Češi nejsme natolik silní, abychom byli dostatečně slyšet. V rámci visegrádské skupiny (V4) to bylo ale v minulosti právě Slovensko, které se vymezilo vůči ostatním.

Před dvěma lety jsem kritizoval, že ještě nikdy neměla V4 v rámci Evropy tak špatný obraz, a to jen a jen kvůli tomu, že egoističtí lídři v některých našich sousedních zemích prosazovali své zájmy a populistické myšlenky. Přitom se ale zaštiťovali celou visegrádskou skupinou, což vůbec neodpovídalo skutečnosti.

Někdy jsme se v tomto ohledu zapomněli bránit, abychom ukázali, že naše názory mohou být rozdílné. Slovensko je sebevědomou,

LN Svou vizi před letošními volbami do Evropského parlamentu zformuloval mimo jiné francouzský prezident Emmanuel Macron, který přišel s představou, že například státy, které mají euro, by se měly dál integrovat, měly mít například společného ministra financí atd. Sdílíte jeho pohled?

Na prezidentu Macronovi si velmi vážím toho, že právě on je evropským vizionářem a hovoří o Evropě se silným emočním nábojem. V tomto jsme si velmi blízcí.

Z praktického pohledu jsme se dostali v rámci Unie do zvláštního stavu, kdy na straně jedné dochází k tomu, že některé státy v minulosti omezovaly volný pohyb osob a znovu o tom uvažují, také existují návrhy na rušení společných institucí, řeší se brexit.

Souběžně s tím se ale například hovoří o vícerychlostní Evropě a těch názorů je skutečně mnoho. I my jako prezidenti nebo hlavy států máme odlišné názory, jak by měla Evropa fungovat. Jedno je ale jasné: nejdůležitější je, abychom zůstali jednotní a dokázali nacházet témata, která nás spojují. Všem je nám jasné, že základní výzvy, kterým čelíme – ať je to migrace, klima, nebo terorismus či hospodářský růst –, nedokážou zvládnout samy ani největší státy. My se zkrátka musíme spojovat a v tom je náš evropský projekt výjimečný a úžasný. Musíme nacházet cestu, jak to spojit.

Konkrétní výzvy, na které upozornil prezident Macron, jako jsou společná obrana nebo například nekalé zahraniční praktiky, jsou klíčové. Nesmíme zapomenout, že jako Evropská unie jsme velmoc a jako taková jsme konfrontováni s dalšími velmocemi, Spojenými státy, Čínou nebo Ruskem, které se snaží velmi dobře uplatňovat svůj vliv.

Ve skutečnosti je to tak, že Brusel ani Evropská unie nejsou problémem, nýbrž řešením – pouze ale za předpokladu, že zůstaneme jednotní