Abychom se obešli bez spojenců
Za hlavní riziko pro budoucnost Slovenska považuje prezident možnou vládu opírající se o pravicové extremisty a populisty
LN Někdy se to ale jeví tak, že Evropská unie nehraje při soupeření s Čínou nebo USA vůbec žádnou roli...
Chybí nám jednotná zahraniční politika. Mnohé státy si v rámci uspokojování svých egoistických zájmů často nacházejí vlastní cestičky a často pak blokují jednotný přístup EU jako celku. Těmto rizikům čelíme a zde souhlasím s prezidentem Macronem.
Na druhé straně, my v našem regionu máme za sebou pouze 30 let od návratu k demokracii, svobodu máme velmi krátce. Bývalý německý prezident Joachim Gauck k tomu jednou uvedl, že některé skutečnosti související s návratem demokracie je zapotřebí dobře vstřebat.
Mám pocit, jako by naše část Evropy někdy trpěla malým komplexem, že evropská integrace začala bez nás a oni nás tam časem nějak vzali. I kvůli tomu mají někteří lídři sklony ukazovat ramena ve smyslu, že jsme se sice přidali později, ale těm v Bruselu to ukážeme.
Ve skutečnosti je to ale tak, že Brusel ani Evropská unie nejsou problémem, nýbrž jsou řešením – pouze ale za předpokladu, že zůstaneme jednotní.
LN Bylo by dobré, aby Slovensko přistoupilo na silnější integraci? I třeba u azylové a migrační politiky?
Z pohledu azylové politiky je logické, že jakmile máme Schengen, měl by mít každý členský stát stejný přístup. Není možné mít rozdílná pravidla, pokud chceme udržet volný pohyb osob. V tomto ohledu je Macronův názor velmi správný. Z pohledu dalších oblastí si nemyslím, že teď je vhodná chvíle na silnější federalizaci. Myslím si, že bychom měli upevňovat, co se dosud povedlo, a uvádět to dobře do praxe.
LN Pokud by to mělo ve střednědobém horizontu kolidovat se zájmy visegrádské skupiny, mělo by Slovensko spíš usilovat o prohloubení integrace, nebo držet jednu linii se středoevropskými sousedy?
Mnohokrát jsme deklarovali, a to nejenom já, ale i náš premiér nebo předseda parlamentu, že chceme být součástí unijního jádra. To je náš cíl a takto musíme budovat naše vztahy s našimi nejbližšími sousedy.
LN Jak pohlížíte na rostoucí vliv Číny v regionu střední a východní Evropy?
Čína je velmoc, která se snaží přirozeně proniknout i k nám. Na straně jedné je to velký trh a je logické, že se tam snaží všichni dostat a prosadit se. Bylo by také chybou, nechat možnosti, které z toho mohou plynout, jen tak ležet ladem.
Zároveň musíme být velmi opatrní, protože Čína si své postavení velmi dobře uvědomuje. Pořád máme ještě takovou ideální představu, že investice přispěje ke vzniku něčeho nového, vytvoří pracovní místa. Číňané se ale zpravidla snaží koupit a kontrolovat něco, co už existuje a funguje.
LN Během minulého roku jste učinil dvě zásadní prohlášení: první, že už nebudete znovu kandidovat na prezidenta, a druhé, že po odchodu z prezidentského úřadu zůstanete v politice a založíte politickou stranu. Není v tom protimluv?
Svůj postoj jsem změnil pod vlivem událostí. Řekl jsem tehdy, že jenom hlupák nezmění svůj názor, když se změní okolnosti.
O mně se ví, že jsem nikdy nechtěl být politikem, a prohlašoval jsem, že nikdy v politice nebudu. Když jsem pracoval v Dobrém andělovi (charitativní organizaci, jejímž byl Andrej Kiska spoluzakladatelem – pozn. red.) a viděl, jak selhává společnost, jak zbytečně umírají děti, jak nefunguje naše sociální politika, změnil jsem názor a šel do politiky.
Pak jsem ohlásil odchod z úřadu a aktivní politiky. Ale po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové se naplno ukázala arogance a zpupnost mocných, propojenost státu s mafií a také začalo být zjevné, jak vládní strana Směr se svými vybudovanými strukturami dokázala za dvanáct let strávených u moci ukrást stát.
Opět jsem si položil otázku, jestli této zemi ještě nedokážu pomoci. A právě důvěryhodnost v očích občanů, kterou ukazují průzkumy, signalizuje, že lidé chtějí, abych v politice zůstal. Já netoužím po moci ani penězích, chci jenom sloužit svojí zemi, a pokud je nejlepší cestou založení politické strany, tak to udělám. Pokusím se spolu s ostatními stranami, s nimiž sdílíme pohled na současnou situaci, převzít moc a vrátit Slovensko jeho občanům.
LN Od současných opozičních stran ale zaznívá kritika, že váš nový politický projekt přispěje akorát ke štěpení protivládních sil. Nemají pravdu?
Každá z těchto stran vznikla před nějakou dobou, v určité konkrétní situaci a některé v důsledku nějakého štěpení. A to je i případ mojí strany.
Máme však obrovskou povinnost se spojovat. Na Slovensku nám totiž před příštími volbami hrozí dvě věci: za prvé strana Směr ukázala, že se dokáže spojit s fašisty. Pokud budou mít společné zájmy, jsou ochotni s nimi spolupracovat. Takže velmi lehce hrozí, že Směr vedený touhou zůstat ve vládě vytvoří vládu spolu s fašisty a s nově vznikající stranou extremisty Štefana Harabina (bývalého prezidentského kandidáta, který skončil ve volbách jako třetí – pozn. red.). To je riziko a tím víc se musíme my, co sdílíme společné hodnoty, spojit.
Druhé nebezpečí, které teď vidíme, spočívá v tom, že koaliční strany se rozhodly, že když se Slovensku ekonomicky tak daří, odsouhlasí před volbami řadu drahých a populistických slibů, které budou v objemu stovek milionů eur financovat z našich daní. Jenom proto, aby získaly hlasy voličů. Budeme svědky divokého eldoráda při rozdávání peněz, navíc určitou část voličů vždycky potěší, když dostanou přidáno.
Oni si nebudou uvědomovat, že namísto toho, aby byly peníze investovány do oblastí, kde selháváme, jako je zdravotnictví, školství nebo zaostalé regiony, budou projedeny a nebudou investovány strategicky. Zcela v duchu zásady, že politici myslí na nejbližší volby a skuteční lídři na příští generace.
To bude velmi těžká situace. Na straně jedné populistické rozdávání peněz, na druhé pak ochota Směru vládnout s radikály. Tomu budeme v příštích měsících čelit, a proto se musíme spojit a nesmíme se nechat rozbít.
Když říkám my, tak mám na mysli především KDH, OĽaNO, SaS, Progresivní Slovensko a Spolu, plus můj projekt. To je podle mě síla, která se tu musí postavit a převzít vládu.
LN To mi připomíná rok 1998, kdy jedinou možností, jak poslat tehdejšího autoritativního premiéra Vladimíra Mečiara a jeho stranu do opozice, bylo vytvoření široké politické aliance, Slovenské demokratické koalice (SDK) vedené Mikulášem Dzurindou. Půjdete podobnou cestou?
Nechtěl bych zatím specifikovat, jakou by to mělo mít podobu, protože je ještě příliš brzy. Navíc já ještě formálně nemám stranu založenou, takže úvahy, v jakém formátu by se spolupracovalo, za jakých podmínek, jestli už před volbami, nebo až po nich, na ně je příliš brzy.
Jisté ale je, že musíme zůstat jednotní. A ještě připomenu, že Robert Fico už dokázal vládnout s mnohými: s Vladimírem Mečiarem, s Jánem Slotou (kontroverzním šéfem Slovenské národní strany – pozn. red.), takže on je ochotný vytvořit vládu s kýmkoli, jenom aby vládl a měl moc, a tomu musíme zabránit.
LN Neslábne ale postupně Ficova pozice?
Ne. Určitě je pořád ještě tím, kdo ovládá stranu Směr. Teď možná narostla nespokojenost některých jejích členů a Fico sám se stal nejméně důvěryhodným politikem na Slovensku; propadl se dokonce až za Mariana Kotlebu (předsedu extremistické strany Kotleba – Lidová strana Naše Slovensko – pozn. red.).
LN Kdy vaši novou stranu představíte veřejnosti?
Máme to naplánováno tak, že 17. června oznámíme název strany a představíme klíčové osobnosti. Pak začneme se sběrem podpisů, aby mohla proběhnout její registrace. V polovině září by se měl konat ustavující sněm, kde bychom už rádi představili i stranický program.
LN Jak byste ohodnotil aktuální stav česko-slovenských vztahů? Je na nich ještě co zlepšovat?
Vždy když někam přijedu, prohlašuji, že neznám dvě země, které by k sobě měly tak blízko jako Česko a Slovensko. Já mám osobní vazby na Česko a na Prahu, moje rodina tam pobývala během prezidentské volební kampaně před pěti lety.
Naše národy jsou úzce propojeny, na vztazích není co zlepšovat. My si s panem prezidentem Milošem Zemanem občas jeden druhého dobíráme, že jediná věc, která ještě chybí, je Český dům v Bratislavě. Na tom se ale údajně už pracuje.
LN Vlámové, Katalánci nebo i jiné národy v Evropě, které se chtějí oddělit od svých mateřských států, neustále připomínají rozdělení Československa a následné zlepšení vztahů. Takže mělo rozdělení Československa modelový charakter?
Když se vrátíme do dob, kdy se dělil společný stát, byli jsme svědky tří druhů emocí.
První byla emoce smutku, protože nanovo vyrostly celnice, vznikly hraniční přechody, na kterých se najednou muselo čekat. Pak tam byla ale i emoce, že to bylo dobré kvůli tomu, aby se už nikdy nemohlo tvrdit, že jeden na druhého doplácí.
A na závěr tam byla i třetí emoce v podobě naděje, že jednou se zase spojíme. A to se nakonec skutečně stalo, sice v trochu širším měřítku daném Evropskou unií, ale hranice nebo celnice zmizely, můžeme se směle stěhovat z jedné země do druhé. A to je pozitivní vývoj. LN Jak vnímáte skutečnost, že pro mnohé občany v Česku byste byl jako prezident přijatelnější, než je pro ně stávající hlava státu?
(Smích) Máme demokracii a každá země má právo zvolit si svého prezidenta. S panem prezidentem Zemanem máme na některé otázky dost odlišné názory, ale lidsky si velmi rozumíme. Těším se, že moje poslední oficiální návštěva v úřadě povede právě do Česka.
LN Až se budete chystat předat úřad vaší nástupkyni Zuzaně Čaputové, budete mít pro ni nějakou radu, čeho by se měla vyvarovat nebo co by naopak měla udělat jako první?
Paní prezidentka tu už za mnou v paláci několikrát byla a také naše týmy se pravidelně potkávají. Udělám všechno pro to, aby předání úřadu do jejích rukou proběhlo plynule. Jsem velmi rád, že na pozici hlavy státu bude zachována hodnotová kontinuita.
Pamatuji si, že když jsem před pěti lety nastupoval, byl jsem v daleko složitější situaci. Můj předchůdce se moc se mnou scházet nechtěl a reálně jsem do prezidentského paláce přišel až po inauguraci. I proto se snažím prezidentce Čaputové co nejvíc pomoct.
Jsem přesvědčený, že je plně připravená a vybavená, aby zaujala roli prezidentky, a nepotřebuje ode mě státnické rady. Spíš možná nějaké praktické z pohledu běžného výkonu funkce, na co se připravit a podobně. Na Zuzaně Čaputové je ale vidět, že má obrovskou chuť zemi pomoci. Člověk si přitom uvědomí, že den má pouze 24 hodin a počet schůzek, které se dají za tu dobu stihnout, je omezený.
LN Konzultujete s ní už teď některá rozhodnutí?
Ano, mluvili jsme spolu o volbě ústavních soudců, vysvětlovali jsme si naše pozice a dokázali se shodnout na dalším postupu. Věci, o kterých vím, že mají přesah do jejího mandátu, už spolu řešíme.
Měli jsme naději, že se Češi a Slováci jednou zase spojí. To se nakonec skutečně stalo v rámci Evropské unie. Hranice a celnice zase zmizely.
LN Považujete její zvolení i za výraz nástupu nové generace ve slovenské politice?
Její zvolení bylo velmi dobrým signálem pro Slovensko, protože to, co se ukázalo v ulicích, že chceme slušnou a spravedlivou zemi, ona přesně symbolizovala.
Její volební kampaň nebyla útočná, jasně pojmenovala problémy země, nabízela řešení v podobě návratu spravedlnosti. To byl velký signál pro Slovensko a já jsem velmi šťastný, že vyhrála.
LN Myslíte, že by vyhrála i bez událostí okolo vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky?
To je velmi těžké. Celá naše společnost byla silně poznamenána tím, co se stalo, i tím, co se začalo následně vynořovat na povrch. Touha lidí po spravedlnosti sehrála určitě velkou roli.
LN A skutečnosti, že vyhrála právě žena, je možné také přiložit nějaký zvláštní význam?
Já se při tom někdy usmívám, protože nad něčím takovým bychom se dnes neměli pozastavovat.
V našem světě může být vidění světa z pohledu ženy, matky, čili v širších souvislostech, hodně nápomocné při řešení komplikovaných otázek. Věřím, že řada našich politiků si vůči ní jako ženě nebude tolik dovolovat. Protože jsem je měl možnost poznat, nemyslím si, že ji budou nějak zvlášť šetřit. Ale svou pokojnou silou, kterou Zuzana Čaputová má, jsem přesvědčený, že tyto překážky bez problémů zdolá.