Kluci by měli chodit na vojnu

Mladým chybí disciplína, řád a úcta, říká poslední český žijící pilot RAF Emil Boček

PRAHA Dnešní mladí lidé nemají žádnou disciplínu ani úctu ke starším lidem. Chybí jim vojna, aby se naučili řádu, říká válečný veterán, generálmajor a poslední český žijící pilot, který sloužil v britském Královském letectvu (RAF) Emil Boček (96).

„Tím, že zrušili brannou povinnost, udělali největší blbost. Kluci by měli chodit na vojnu aspoň na tři měsíce, ne-li na půl roku, protože vojna jim vždy něco dala,“míní Boček. „Co si dovolují děcka ve škole vůči učitelům, to je… A když někomu dáte facku, tak jde pomalu o trestný čin,“nelíbí se mu.

O nastupující generaci říká, že postrádá odvahu. Sám za druhé světové války v kokpitu slavného spitfiru léta bojoval proti nepřátelským vojskům za svobodu vlasti. Jeho obdivuhodné činy ocenil v roce 2010 i tehdejší prezident Václav Klaus. Udělil mu Řád bílého lva. Poctu by chtěla Bočkovi složit i současná hlava státu Miloš Zeman, který by z něj rád učinil armádního generála, což je nejvyšší armádní hodnost. Válečný hrdina o to ale moc nestojí. „Mně je to jedno. Když jste generál, tak na vás stejně každý akorát čučí jak na blbce,“říká.

Bočkovi bylo pouhých 16 let, když potají odešel z domova. Chlapec, jenž se tou dobou učil na strojního zámečníka, tak učinil 27. prosince 1939, údajně po domluvě s někdejšími prvorepublikovými legionáři. „Oni řekli: my jsme republiku vybojovali, teď to záleží na vás mladých,“přibližoval Boček LN před dvěma lety. „Strach jsem nikdy neměl, páč jsem vždycky říkal, že mě nic špatného nemůže potkat, to potká toho druhého,“popisoval dále.

Takzvanou balkánskou cestou se Boček přes Slovensko, Maďarsko (kde několik měsíců strávil v pověstné věznici Tolonczház), Jugoslávii, Řecko a Turecko dostal do libanonského Bejrútu. Odtud odplul do Francie; v tamním městečku Agde na pobřeží Středozemního moře se v dubnu 1940 hlásil u československé armády, s níž se zúčastnil bojů proti nacistům.

Tři měsíce nato se dostal do Velké Británie, kde požádal o převelení ke Královského letectvu (RAF). Nejprve sloužil jako mechanik u 312. perutě, po absolvování pilotního výcviku byl přidělen ke 310. peruti. První operační let Boček podnikl 28. října 1944, poslední bojovou akci provedl již po válce 12. května 1945. Při působení u 310. perutě uskutečnil 26 operačních letů. Podle svých slov nesestřelil žádný z nepřátelských letounů.

Do vlasti se Boček vrátil 13. srpna 1945, kdy spolu s ostatními československými piloty přistál na letišti v Ruzyni. I přes přísný zákaz chodit domů se po pár dnech vydal do rodného Brna navštívit matku. Přivítala jej bílou kávou s kozím mlékem, jak to měl v dětství rád. Jak ovšem roky plynuly, měnily se i jeho chuťové pohárky. „Říkám jí, to už nepiji, to mi smrdí,“vzpomínal na emotivní setkání.

Půl roku po svém návratu Boček z armády odešel. Živil se jako soukromý automechanik, později přešel do státního podniku Mototechna. Od konce 50. let pracoval jako soustružník ve výzkumném ústavu Československé akademie věd. Do penze odešel rok před revolucí v roce 1989.

Vitální vdovec

Zasloužený odpočinek si však nedopřává. Nahlédnete-li do Bočkova diáře, moc prázdných míst v něm nenajdete. Nyní 96letý veterán žije aktivním životem. Účastní se vzpomínkových akcí, sám se stará o svou brněnskou domácnost, také řídí automobil a pochopitelně nezanevřel ani na svou lásku – létání. „Jsem šťastný za to, jaký jsem, protože v mých letech málokdo zvládne, co zvládnu já,“uvědomuje si vitální vdovec.

Před třemi roky se mu splnil sen, když se v Británii znovu proletěl v legendárním spitfiru, stíhacím letounu, v němž ve službách RAF za války létal. Na chvíli jej dokonce i pilotoval. Přesto mu ještě jedno přání zůstalo – vznést se do vzduchu v kokpitu moderní stíhačky JAS-39 Gripen. Jak říká, jde o jedinou „mašinu“, s níž dosud nelétal. „S gripenem mě prostě musí svézt, to je hotová věc,“plánuje.