Za svobodný gender!
Před časem se bleskem rozšířila zpráva, že pohlaví už je uznáváno více než šedesát. Když se činovník, který má v resortu dohled nad rozkvětem genderové rovnosti v podřízené instituci, dozví, že toho je tolik, snadno propadne panice, protože komise tak velké, aby v nich bylo možno konstruovat paritu tolika genderů, nejsou myslitelné. (Snad se tu hodí osobní vyjádření autora o jeho vztahu k právům genderových menšin. Mám dva: 1. tyto menšiny jsou tak malé, že se můžou třeba na hlavu stavět, tak ať si dělají, co chtějí; 2. tyto menšiny jsou tak malé, že klidně můžou i trochu trpět, jsou i větší skupiny lidí, třeba pedofilové, kteří taky trpí, a pes po nich neštěkne. Když menšina žádá o svá práva, aplikuji názor „pro mě za mě“; když si menšina stěžuje, že práv nenabyla, aplikuji názor „však oni se nezblázní“.)
Všechno je to založeno na nedorozumění. Pohlaví klidně může být i sto: lze je totiž vymezit geneticky, nějak jinak hormonálně, jinak anatomicky a ještě jinak psychologicky; to všechno je pořád pohlaví, sex, tedy tvrdá, měřitelná věda. Kombinací těchto vymezení vzniká mnoho různých pohlaví. Že jde vesměs o hladkou kontinuitu a její sekání do distinkčních jednotek, je nesmysl, je jiná věc. Také platí, že naprostá většina lidí se sejde na tradičních dvou pólech („muž“a „žena“) a zájem o mezipohlaví je slabý, srovnatelný se zájmem o volbu Realistů, Řádu národa, Dobré volby a jiných podprocentních partají v parlamentních volbách. Maličká menšinová pohlaví nestojí za tu hysterii (dokonce i mužských homosexuálů je míň než kanonická „čtyři procenta“), jako za ni nestojí ani voliči Petra Cibulky.
Ovšem gender, to je něco zcela jiného; a mýlí se ti, kdo jen tak mechanicky přejmenovali pohlaví na gender, aby neměli opletačky. Pohlaví je hotové v okamžiku početí nebo při narození, nanejvýš v pubertě, tedy pořád v době, kdy o takovém jedinci nikdo neřekne, že je to „muž“nebo „žena“. Přesto takové kategorie existují a neužívají je jen rozvraceči křesťanských hodnot. Zatímco sex je kategorie biologická a hýbat s ní lze leda kastracemi a hormonálními kúrami, gender je konstrukt sociální, vnitřní, nezjistitelný jinak než dotazem. Kdyby byly gendery dva, každý byl jedinci přidělen na doživotí a chtěl-li by změnu, možná by se vyhnul kastraci, ale cestě na matriku nikoliv (viz návrh novely občanského zákoníku), to bychom si proti starému světu moc nepomohli. Svoboda genderu musí spočívat nejen v tom, že genderů bude mnoho, ale především v tom, že gender bude volně tekutý i během života. Na změnu svého genderu, prosím pěkně, nepotřebuju žádné razítko, svůj gender si dokážu konstruovat sám; s těmi, kdo by nám chtěli ve změně genderu bránit, vyběhneme způsobem vyzkoušeným v boji za práva transsexuálů.
Pokročíme-li v boji za svobodný gender až sem, mohou si utrápení genderoví dohlížeči konečně oddychnout. Žádný stát nemůže nikomu přikazovat, že svůj gender nesmí změnit v okamžiku, kdy se schází grémium, nad jehož genderovou vyrovnaností je třeba bdít, a to přesně tak, aby bylo požadavku rovnosti učiněno zadost. Já sám mám vždycky ten gender, který zrovna chybí, a ke změnám u mne dochází i několikrát denně, obvykle cestou ze schůze na schůzi. Cítím, že dosáhneme-li jednou skutečné genderové svobody, dosáhneme i stavu, kdy rozhodovací grémia budou tvořit samí muži, ovšemže genderově přepestří, což umožní nejen návrat k racionálnímu rozhodování bez nedůstojných sporů, kdo má hezčí kabelku, ale i uvolnění žen (rovněž genderově co nejpestřejších) pro ruční práce a péči o domácnost.