Od Kotalíka k Fajtovi a ještě dál
Nejsmutnější na příběhu Národní galerie je fakt, že každý ředitel chtěl řadu věcí od základu měnit, místo aby rozvíjel to pozitivní, co přinesli jeho předchůdci. Po druhé světové válce se instituce vzhledem k politickým kotrmelcům překvapivě vyvíjela celkem přirozeně. Postupně získávala další objekty a nakupovala další sbírkové předměty. Měla samozřejmě smůlu, že jsme nebyli součástí svobodného světa, aby se české umění vřazovalo do evropských souvislostí. To se ve světě nakupovalo málo nebo vůbec ne a také my jsme nenakupovali skoro žádné zahraniční umění. Byli jsme ještě víc uzavření světu než třeba Poláci, kteří se dokázali více prosadit.
Nejhorší škody napáchala v období od padesátých až do osmdesátých let cenzura. Díla mnohých umělců se nesměla nakupovat ani zařazovat do stálých expozic, žádný ředitel se toho neodvážil, pokud si chtěl udržet své místo. Nijak je ovšem nešlechtí, že jim to stálo za to. Vždyť mnohé velké osobnosti byly z dějin umění u nás téměř vymazány. Jako příklad stačí uvést třeba Františka Kupku, dnes nejslavnějšího českého moderního malíře.
Velká jízda Kotalíkova
Pražská Národní galerie se však přes všechny překážky a výhrady přece jen nevyvíjela tak špatně. Postupně získávala různé budovy po celé Praze. A nebyly to špatné objekty. Naopak, některé z nich byly mimořádně krásné a nakonec byly velmi vhodně přebudované pro výstavní i jiné galerijní účely. Nejvíce se instituce rozrůstala za ředitele Jiřího Kotalíka, který uměl jednat s představiteli komunistického režimu. Mnoho pro galerii získal, ale za cenu, že si osobně zadal s tehdejší politickou garniturou, že až příliš musel „leštit kliky“na ÚV KSČ. Ale dokázal získat klášter sv. Jiří, kde byla umístěna sbírka starého českého umění. Na svou dobu byla expozice vymyšlená velmi zajímavě a také přehledně. Takže každý, kdo přišel, si mohl udělat přesnou představu o vývoji našeho gotického a barokního umění.
O něco později se pro účely galerie začal rekonstruovat klášter sv. Anežky České, který nebyl v dobrém stavu a jehož dva kostely se musely od základu opravit. Nakonec v nich vznikly později bohatě využívané koncertní sály. Původně měla být v jeho prostorách gotika, což se z architektonického hlediska nabízelo. Nakonec se však rozhodlo, že tam bude české umění 19. století. Restaurátoři se totiž obávali, že případná velká voda by mohla nenahraditelné gotické obrazy nenávratně poničit. Ředitel Kotalík se tedy nechal přesvědčit. Milan Knížák toto varování v potaz nevzal, sbírku gotického umění přesunul a vystavil ohrožení; jeho fotografie, jak se o povodních vozil v klášteře na lodičce, byly možná zábavné, ale voda a vlhkost jistě deskovým obrazům neprospěla.
Staré evropské umění se tehdy vystavilo v nádherném Šternberském paláci, kam mohli návštěvníci chodit obdivovat takové skvosty, jako je například Dürerova Růžencová slavnost a mnoho dalších vynikajících obrazů. Je ovšem třeba připomenout skvělou nákupní politiku první československé republiky, jejímž dokladem je mimořádně krásná sbírka francouzského umění, která byla umístěna v celém přízemí tohoto paláce a zahrnovala nejen velkorysé státní nákupy tehdy řízené skutečnými odborníky, ale také nesmírně citlivě vybranou Kramářovu sbírku, kterou tento velký znalec francouzského kubismu nakonec Národní galerii věnoval. Tato ucelená sbírka, na kterou se jezdili dívat lidé z celé Evropy a Ameriky, byla ještě doplněna citlivou instalací prvotřídních moderních soch v přilehlé zahradě.
Je nutné se zmínit ještě o zbraslavském zámku, kde sídlila sbírka českého sochařství 19. a 20. století. Mimořádně cenný byl také sochařský park, kde si lidé mohli prohlížet mnohé z nejkvalitnějších soch českých umělců z období 20. století. Je velká škoda, že se tato sochařská sbírka, která byla mimořádně dobře vybraná a uspořádaná, přemístila. Právě tady její instalace dovolovala, aby si každý návštěvník udělal jasnou představu o síle českého sochařského umění. Nyní jsou sochy včleněné do expozic ve Veletržním paláci. Výhodou je, že jsou vřazené mezi obrazy, a že si tedy snad lze lépe udělat představu o celém vývoji. Ale stejně není dobře, že byla původní důkladně promyšlená koncepce úplně rozmetána. Při troše diplomacie mohla být instalace soch po dohodě s majiteli zámku zachována.
Je také velká škoda, že se do Veletržního paláce přemístila již zmíněná sbírka francouzského umění. Prý aby se vřadilo české umění do evropského, aby se tak výrazněji naznačily mezinárodní souvislosti a také aby byl Veletržní palác více navštěvován. Získat vyhořelý Veletržní palác pro účely Národní galerie a nechat ho zrekonstruovat byla také myšlenka Jiřího Kotalíka. Podařilo se mu ji prosadit a v Jízdárně Pražského hradu „provětrával“rozsáhlé sbírky českého a slovenského umění, které tehdy byly uloženy v depozitářích, aby si ověřil, v jakých souvislostech by se díla měla později instalovat v opraveném Veletržním paláci. Rekonstrukce sice začala v průběhu osmdesátých let, ale neuvěřitelně se protahovala. Nakonec byl Kotalík po sametové revoluci odvolán. Ještě několik let trvalo, než byla oprava Veletržního paláce dokončena, než se tam začaly stěhovat depozitáře a kanceláře, než se připravily výstavní sály a než se vytvořila výstavní koncepce. Palác se otevíral v devadesátých letech a Kotalík tam byl pozván už jako emeritní ředitel.
Zdá se, že každý ředitel, který nastoupí, chce stavět, nebo aspoň rekonstruovat další budovy, ale hlavně chce postavit pomník sám sobě. A tak se i koncepce Veletržního paláce neustále mění. Po určitou dobu zůstal zanedbán, takže už pomalu dozrává k další rekonstrukci. Spíš by ale byla namístě postupná oprava, aby se nepřerušila odborná práce, aby se konečně rozproudila výstavní činnost, aby se řádně rozvinula spolupráce se zahraničními institucemi.
Veletržní palác je výjimečná a originální stavba, kterou při své návštěvě Prahy ocenil i Le Corbusier, ale musí se s ní umět pracovat a využívat jejích dispozic. Pro monumentální instalace se nabízí malá dvorana, v jednotlivých patrech se mohou krásně doplňovat stálé expozice s přechodnými výstavami. Velká rekonstrukce se uskutečnila před necelými třiceti lety, a tak by nepochybně bylo třeba interiéry zmodernizovat, aby snesly mezinárodní měřítko. Je však sporné, zda je nutná mnohamilionová kompletní přestavba. Důležité je investovat peníze do kvalitních výstavních programů ve spolupráci s našimi i zahraničními odborníky a také do nákupů našeho i zahraničního umění a do spolupráce s důležitými zahraničními institucemi.
Dnes má ovšem Národní galerie k dispozici jiné budovy než před lety, je škoda, že se nedohodla s církví a nezůstala v nájmu v klášteře sv. Jiří, kde byla instalace mimořádně krásná. Ale Schwarzenberský palác se podařilo upravit pro účely Národní galerie také kvalitně. To nakonec platí i pro Salmovský palác, který je pro určitý typ výstav velmi vhodný. Asi se prostě musíme smířit s tím, že se změnila koncepce, že se v průběhu posledních desetiletí sbírky neustále stěhovaly. Zámek na Zbraslavi už Národní galerie zpět nezíská, ačkoliv byl kdysi pronajat za symbolické nájemné. Ani výstavní prostory v Městské knihovně, které kdysi Národní galerie měla k dispozici, nezíská zpět, protože je užívá zcela po právu Galerie hlavního města Prahy.
Naštěstí jí zůstal překrásný barokně rokokový palác Kinských na Staroměstském náměstí, který měl být ještě za komunismu obětován a již si tam procházeli prostory představitelé prorežimního Spolku protifašistických bojovníků. Už si rozdělovali kanceláře a vypadalo to, že Národní galerie bude muset tento architektonický skvost opustit. Ještě po sametové revoluci, kdy už se dávno ze sklepů vystěhovaly sklady zbraní Lidových milicí, se o palác zajímaly různé nově vzniklé subjekty. Těžko ovšem v Praze najít lepší polohu pro jakoukoliv činnost. Nakonec Národní galerie palác udržela a zrekonstruovala ho pro své účely. Teď tam sídlí nejen Grafická sbírka, která je tam už od padesátých let, ale také ředitelství a organizují se tu významné výstavy, protože se značně rozšířily výstavní sály a depozitáře.
Národní Galerie je tak složitý organismus, že se už desítky let nenašel nikdo, kdo by ji dokázal řídit správným směrem. Ani budoucnost nevypadá příliš růžově. Zdá se, že každý ředitel, který do galerie nastoupí, chce stavět, nebo aspoň rekonstruovat další budovy. Zejména však chce postavit pomník sám sobě.
Nová persona
Jsem přesvědčen, že nový ředitel by měl být vybrán s rozvahou, ale co nejdříve. Měla by být vytvořena komise ze skutečných odborníků, v níž by ministerští úředníci byli zastoupeni jen symbolicky, aby nemohli příliš ovlivňovat výběr.
Rozhodně by nemělo jít o otevřené výběrové řízení, ale zvolená komise by měla kandidáty oslovit. Nový ředitel pak bude mít řadu těžkých úkolů. Jednak udržet mezinárodní kontakty a vytvořit si nové. Výrazně zlepšit především program Sbírky moderního a současného umění. Ta se sice přece jen vzpamatovala, podařilo se uskutečnit pár důležitých výstav, ale její výstavní činnost musí být daleko viditelnější. A to nejen výstavami zahraničních umělců u nás, ale také českých umělců v zahraničí. Půjde o náročnou manažerskou a odbornou práci. A nový ředitel by měl dostat takovou smlouvu, aby mohl samostatně rozhodovat odborné záležitosti, aby byl dostatečně ohodnocen a zároveň aby svého postavení nemohl zneužívat.
Za většiny minulých ředitelů se ztratilo až příliš mnoho času. Nikdo z nich neprokázal manažerské schopnosti, nikdo až na Jiřího Fajta nedokázal navázat mezinárodní kontakty. Největší chybou bylo, že volby byly často ovlivněné politickými stranami, které byly právě u moci, a bylo jim úplně jedno, jestli má jejich kandidát odborné renomé a organizační schopnosti. K tomu by už tentokrát konečně nemělo dojít, nebo se Národní galerie nikdy nevzpamatuje a nikdy se nezařadí mezi důležité evropské instituce, kam vzhledem ke svým vynikajícím sbírkám určitě patří. Galerie by také měla zredukovat byrokracii, snížit počet úřednických míst, který doposud takřka nezadržitelně za všech ředitelů stoupal, a naopak posílit stavy historiků umění, restaurátorů a dalších odborných pracovníků. Najednou se pak uvidí, že finančních prostředků je dost.
Čas od času se objevuje názor, že by se Národní galerie měla rozdělit na dvě instituce, jedna by se prý měla zabývat starým a druhá novým – moderním a současným uměním. U nás je však dlouhá desetiletí trvající tradice jednotné Národní galerie. Proč by se tedy měla dělit, co by se tím získalo? Domnívám se, že nic, možná by někdo ukojil své ředitelské choutky. Stálo by to jen značné množství organizační práce, která by se jinak mohla vynaložit na odbornou činnost, na zpracování sbírek a na výstavní projekty.
A jestli v Národní galerii chybí cosi jako Kunsthalle? Určitě ne. Národní galerie spravuje a odborně zpracovává a dále získává sbírkové předměty. Její výstavní a publikační projekty mají vycházet z těchto sbírek.
Kunsthalle sice v Praze rozhodně chybí, podobně jako důstojný nový koncertní sál. Ale měla by to být zcela samostatná instituce, která naopak žádné sbírky nebude mít. Pouze bude organizovat výstavy současného umění a navazovat úzkou spolupráci s institucemi podobného zaměření, jako je třeba Kunsthalle ve Vídni nebo Dům umění v Brně. Pro Kunsthalle by se mělo v Praze najít důstojné místo a stát by ji měl co nejdřív vystavět.
Lze namítnout, že už je tu Galerie Rudolfinum, ale její výstavní sály jsou pro některé typy výstav současného umění krajně nevhodné a zastaralé. Vždyť vznikaly v úplně jiné době. V tomto směru zůstáváme za světovými metropolemi stále pozadu.