Od secese k avantgardě
Stockarovo jméno dnes už bohužel znají jen odborníci. Je to škoda. Řada jeho staveb patří mezi ty, jež lze bez uzardění doplnit adjektivem zajímavé. Narodil se v roce 1886 v Doloplazech poblíž Prostějova. Pocházel ze starého rakousko-švýcarského šlechtického rodu Stockarů z Bernkopfu (ve znaku měli orlici
a rytíře s kančí hlavou). Architektem byl i jeho mladší bratr Jaroslav. Rudolf sám studoval na pražské technice u Jana Kouly a Rudolfa Kříženeckého. Poté pracoval v městském stavebním úřadě a později si založil vlastní projekční studio i malou stavební kancelář. Patřil k nemnoha osobnostem, kterým se dostalo příležitosti vyzkoušet si různé architektonické styly, jež se vystřídaly během první poloviny minulého století. Tedy secesi a modernu, kubismus i meziválečné styly art deco, konstruktivismus a funkcionalismus.
Město budoucnosti
K jeho pozdně secesním a modernistickým návrhům patří projekty průčelí pro domy pražských stavitelů, například zajímavé sgrafitové fasády činžáků č. 38–40 v Dobrovského ulici v Praze-Holešovicích nebo dům č. 4 v novoměstské Dřevné uličce. Navrhl také děkanský úřad v Uhříněvsi.
Kotěrovskou modernu si vyzkoušel například u rodinného domu v ulici Nad Rokoskou 5 v pražské Libni a zejména u svého vlastního domu na hradčanských baštách (č. 5 v ulici Na Baště sv. Tomáše) ve stylu anglických „cottages“. Ostatně obdiv k britské architektuře a zejména principu zahradních měst, jak je rozvíjel sir Ebenezer Howard, se promítl i v dlouhém Stockarově textu Město budoucnosti, který publikoval časopis Styl vydávaný spolkem Mánes.
Ve stavebním úřadě se Stockar seznámil s kolegy, kteří propadli kouzlu architektonického kubismu – Josefem Chocholem, Vlastislavem Hofmanem nebo Ludvíkem Kyselou. S úřadem pak externě spolupracoval i ideový tvůrce jehlancového stylu Pavel Janák. Stockar se pak stal ředitelem sdružení Artěl, které vyrábělo kubistický nábytek i drobné uměleckoprůmyslové předměty. Sám v tomto stylu navrhl bytové interiéry – mimo jiné i pro první (později zbořenou) vilu továrníka Materny na pražském Hládkově, po válce pak též ložnici pro Jana Masaryka na Pražském hradě (Hrad v totalitní éře tento unikátní soubor prodal, ale v 90. letech byl zakoupen zpět a dnes je instalován v Lánech).
Spolu s výtvarníkem Františkem Kyselou byl rovněž autorem unikátního kubistického zařízení cukrárny v paláci České banky ve Vodičkově ulici, dnes už bohužel zničeného. Půvabné jsou rovněž Stockarem navržené drobné předměty: vázy, šperky, kávové servisy a dokonce i kubistické cigaretové špičky. Mnohé z nich byly dříve mylně připisovány jiným tvůrcům. Dnes se některé vyrábějí jako repliky. Z pozdně kubistických staveb z let 1919 až 1921 je třeba zmínit již v úvodu připomenutou Maternovu továrnu na rohu Dělnické a Osadní ulice v Holešovicích, přestavbu domu paní Františky Lipčíkové v Brněnské ulici 80 v Olomouci a sokolovnu v Jablonném nad Orlicí.
Člověk kuriózně zachráněný
Výrazně plastický a barevný styl art deco ve Stockarově tvorbě reprezentuje úzký dům s průčelími do ulice 28. října 8 a Jungmannova náměstí 4.
Na konci dvacátých let přešel Stockar k avantgardním stylům, podobně jako jeho souputníci Novotný, Gočár, Janák, Kozák nebo Machoň. Vedle projektu obchodního domu na náměstí Republiky se skleněnou fasádou, který však nebyl postaven, sem patří návrhy nemocničních pavilonů pro slovenská města Levoču, Trenčín a Trnavu, dále velký lázeňský komplex ve Sliači, přestavba paláce Praha na Václavském náměstí s bílými parapetními pásy krytými opaxitem (dnes obchodní dům Van Graaf) či nenápadný, ale luxusní dům č. 5 U Bílé koule v ulici Úvoz na Malé Straně, jenž se ovšem otevírá velkými okenními pásy a terasami směrem na jih k Petřínu.
V rámci nové výstavby na Barrandově v Praze-Hlubočepích navrhl vilu ve Skalní ulici 17. K méně výrazným, ale kultivovaným stavbám patří činžáky v pražském Bubenči (ulice Čsl. armády 30), Vinohradech (Jičínská 4) nebo Dejvicích (Koulova 4).
Stockar si krom toho vyzkoušel i architekturu industriální. Pro továrníka s barvami a laky Maternu postavil po té holešovické také továrnu v Praze-Hostivaři. Navrhl i jeho druhou vilu, v ulici Na Zátorce 17 v Bubenči. Po druhé světové válce krátce pracoval v projektovém ústavu, pak odešel do důchodu. Nepatřil k levicovým umělcům, a tak jej od persekucí kuriózně zachránil příbuzenský vztah se Zdeňkem Nejedlým (ten se oženil se sestrou jeho manželky).
Rudolf Stockar zemřel v roce 1957. Architektonicky činný byl i jeho bratr Jaroslav (1890–1977). Známý je zejména jeho funkcionalistický bytový komplex s obchody a biografem Oko v ulici Františka Křížka v Praze-Holešovicích, jehož průčelí ovšem navrhl Gočárův žák Josef Šolc.
Hned dvakrát jsme na tomto místě v posledních týdnech připomněli stavitele Rudolfa Stockara. Jednak jako autora kubistické Maternovy továrny v pražských Holešovicích (Orientace 23. února). A pak také v souvislosti s tím, že navrhl funkcionalistický obchodní dům na náměstí Republiky, v místě, kde je dnes Kotva (Orientace 13. dubna). Jakou roli vlastně Rudolf Stockar v dějinách tuzemské architektury sehrál?