Chtěl bych poděkovat mámě a tátovi
Literatura mimo jiné funguje jako tichá pošta mezi staletími a kontinenty. Většinou mezi autory a čtenáři, ale rovněž mezi autory navzájem. A tak se chilský mladík Diego Zúniga ~ nechal na dálku adoptovat americkým prozaikem Richardem Fordem, když k novele Mlha nad Iquique použil jako motto citát z jeho díla: „,Tady máš příběh jedné rodiny,‘ řekl Bobby. ,Příběh všech,‘ odpověděl jsem. Věčný příběh.“
Richardu Fordovi (1944) vyšly česky tři romány a k tomu i povídka v antologii Vypravěči amerického Jihu, přesto tu dosud příliš nezdomácněl. Možná za to může právě fakt, že jeho romány vynikají popisem obyčejného života, v němž se obvykle něco nenapravitelně pokazí. Tak třeba v Divočině vypráví mladík o tom, jak se jeho rodiče načas rozešli, aby se poté dali opět dohromady. První věta románu zní takto: „Na podzim roku 1960 se máma seznámila s jistým Warrenem Millerem a zamilovala se do něj.“A na konci Divočiny rozhodně happy end nepřichází: „Žili spolu – byl to jejich život – a sami. I když sám bůh ví, že ani já, jejich jediný syn, jsem na tom spoustu věcí tak docela nepochopil.“
Rodinným nehodám a jejich důsledkům se Richard Ford věnuje i v objemném románu Kanada (česky v roce 2014), který velmi empaticky popisuje životy obyčejných lidí. I když v tomto případě nejde o všední příběh – rodinné nehody zde rozhodně nejsou malé a mají nedozírné důsledky: „Nejprve vám povím o loupeži, jíž se dopustili naši rodiče. Pak o vraždách spáchaných později.“V závěru se opět neklene šťastná duha, zůstává jenom tíha a každodenní úsilí: „Děláme, co můžeme, jak říkala moje sestra. Snažíme se. Všichni. Ze všech sil.“
Poušť ve dne a v noci
Též chilský prozaik Diego Zúniga ~ (* 1987) pojednává ve své debutové novele Mlha nad Iquique v přeneseném smyslu o loupeži a o dalších vraždách, jichž se dopustili vypravěčovi rodiče, včetně toho, že hlavní hrdina – jejich jediný syn – na těchto zločinech spoustu věcí nedokáže tak docela pochopit.
Možná vzbudí jistou nedůvěru skutečnost, že kniha vychází v rámci latinskoamerického náletu na Prahu, jenž právě vrcholí v důsledku letošního knižního veletrhu Svět knihy, kde budou právě latinskoameričtí autoři hlavními hosty. Taky může zarazit fakt, že tento text chilský literát vydal již ve dvaadvaceti letech, tedy v roce 2009.
Jenže po dočtení útlého svazku, složeného navíc z lapidárních kapitol, naopak čtenář žasne, jak skvěle Diego Zú~niga dokázal již ve dvaadvaceti letech psát. A jak mazácky se dokázal vyhnout mnohomluvnosti, případně tomu, aby zbytečně odkryl své nedostatky v rozsáhlejším textu. Anebo to bylo ještě jinak – a on zkrátka dosáhl suverénní stručnosti zralého autora již na začátku své literární dráhy?
Takovou knihu má smysl překládat – je jistě větším objevem než třeba další v řadě románů nějakého slavného literáta, který ve svých novějších dílech vykazuje především značnou porci opotřebovanosti. Mlha nad Iquique si překlad nepochybně zasloužila, třebaže o originálním titulu Camanchaca v doslovu čteme, že se jedná o „název v podstatě nepřeložitelný, jde o regionální označení mlhy vznikající v pouštních oblastech blízkých moři kvůli velkým teplotním rozdílům mezi dnem a nocí“. Tím se dostáváme k tomu, že Iquique je město na severu Chile, jež je navíc autorovým rodištěm.
Všechno je to lež
Základní příběh novely by se dal shrnout takto: vypravěč je tak citově vyprahlý, jeho srdce je tak prázdné a on sám tak dezorientovaný, že namísto srdce plní svůj žaludek. Zatímco jsou jeho trvalé vazby zpřetrhávány, on se cpe něčím tak pomíjivým, jako je fast food – tím, co zahání hlad jen klamně. Navíc jde o mladíka nejen neukotveného, ale i vlažně jednajícího, zakřiknutého.
Každopádně se neumí do ničeho pořádně zakousnout – i proto, že má potíže se zuby. Pokud se s tím včas něco neudělá, skončí jako matka – se zubní protézou. Proto ho otec veze do Peru k zubařce, v sousedním státě je to totiž lacinější – nejen v Evropě se tak kalkuluje, co je za hranicemi dražší a co levnější. To je tedy základní, vpravdě nijak pompézní, příběh. Ovšem daleko podstatnější je základní situace, v níž se tento student žurnalistiky ocitl. Je pomyslným míčkem při pingpongovém utkání rozvedených rodičů. Otec zůstal v Iquique s novou ženou a jejich synem. Matka odešla do Santiaga, kde bydlí ve společné domácnosti s vypravěčem příběhu.
Matka pobývá téměř výhradně zavřená doma, vychází jen v nejnutnějších případech. Její život jako by skončil. Manželství zkrachovalo. Podnikání zkrachovalo. Na nic už se nečeká. A nutno dodat, že žádnou velkou budoucnost si nepředstavuje, nemaluje ani její syn, i když, ano, chtěl by pracovat v rádiu nebo být sportovním komentátorem. Proto si taky pořídí diktafon.
Nakonec na něj ale nahrává rozhovory s matkou. Ptá se jí na spoustu věcí z rodinné historie a ona mu zprvu odpovídá. Ovšem jindy se dozvíme: „Při jednom z rozhovorů mi řekla, že je lepší si nic nepamatovat.“Případně: „Všechno je to lež, řekla mamka.“ Diego Eduardo Zúñiga Henríquez
Už to, že si je syn s matkou schopen povídat, jen když je mezi nimi zapnutý diktafon, když si hrají na redaktora a zpovídaného, však ukazuje na cosi divného, nepřirozeného, dysfunkčního. Navíc když zde panuje velká disproporce mezi verbálním chladem a tělesnou blízkostí. Syn se totiž na matčinu žádost přestěhuje do jejího pokoje a spí spolu v jedné posteli, prý aby jim bylo tepleji: „Řekla mi, že nikdo nebude mít rád ženu, jako je ona, a znovu mě poprosila, abych ji pevně objal. Udělal jsem to a zůstal jsem potichu. Cítil jsem její mohutné břicho proti tomu svému. Poprosila mě, abych jí hladil vlasy, a já to, opět, udělal.“
Tělesná blízkost se nakonec děsivě vyhrotí: „Byl to letmý dotek. Pak pohyb a další letmý dotek. Vzala mou ruku a dala si ji mezi tlustá, měkká stehna. Nemohl jsem ohnout prsty. Nepřestávej mě hladit, řekla mi, zatímco jsem začal cítit vlhkost, lehce lepivé prsty. Začala se pohupovat a já stále nemohl ohnout prsty.“
Tento tělesný vrchol má pak svůj protějšek, totiž odmlčení – rozhovory nad diktafonem nedlouho poté skončí. Pomyslným barometrem v troskách toho, co kdysi bylo rodinou, potom je fenka kokršpaněla, která začíná strádat, kňučet, netečně polehávat…
Rodiče tak pro mladíka nepřestávají být zdrojem životního zmatku – a taky zklamání. Jedna kapitola zní následovně: „Také jsem mu chtěl povědět o tom, co se stalo s mamkou. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že on by mě vyslechl.“To čteme o vypravěčově otci už téměř na konci novely, a tak z těchto vět můžeme cítit především chlapcovu nedospělost, naivitu, touhu být vyslechnut. Marnou touhu.
Synek totiž mezi rodiči opravdu létá jako pověstné „nudle v bandě“. Ona mu dá před odjezdem seznam věcí, které si má nechat od otce koupit. On se zas děsí toho, co všechno po něm syn bude chtít a co to bude stát. Například školné na univerzitě mu odmítl platit s tím, že na to zkrátka nemá peníze.
Výmluvná je situace, kdy se otec během služební cesty do Buenos Aires, kam vezme kromě nové rodiny i vypravěče novely, nechá synem na poslední chvíli pohnout k vyplnění slibu – ke koupi nějakých knih: „Jednu vzal za rozevřené desky a otočil ji: připomínala letícího ptáka. Řekl mi, že mám pravdu, že je pevná a je vidět, že je kvalitní.“
Otce tak lze charakterizovat jako zbabělého žvanila. Když by měl mlčet, přitrouble mele pantem: „Táta se vzbudil a položil mi ruku na hlavu. Dal mi pár pohlavků a smál se u toho. Jsi na svého tátu pyšný, co? zeptal se mě.“Zamlouvá trapné ticho a slovy též zaplňuje prostor, v němž by jeho syn mohl říct něco nepříjemného nebo se na něco nemilého zeptat. Třeba jak to bylo se strýcem Nenem a kde je teď jeho sestřenice. Na nic z toho mu ani otec, ani dědeček v Iquique nechtějí odpovědět.
Dědeček je znechucen
V rodném městě všechno vypovídá o nemožnosti návratu a o vypravěčově neukotvenosti. Byt, kde bydlívali, má v okně ceduli, že je k pronájmu. Z domu jeho silně nábožensky založeného dědečka je zase penzion. Všechno se odcizilo. Kamarádi jsou všichni dávno pryč, včetně již zmíněné sestřenice, a navíc přijde ještě nakládačka od místních chuligánů. Dědeček vnukovi neustále předhazuje, že by měl zhubnout, případně se ptá, co to má se zuby. Stejně jako otec tak má péči jen o vnějšek svého vnuka.
Pokud bylo řečeno, že mladík je míčkem v jakémsi pingpongovém utkání mezi matkou a otcem, mezi Santiagem a Iquique, v rodišti se tento ping-pong zužuje. Před dědečkovou přísností hoch utíká k otci, odkud je zas vyháněn jeho novou ženou – hlídačkou získaného území. Dojemnou scénou je, když vypravěč usne vedle svého otce a je macechou nemilosrdně vzbuzen a odeslán taxíkem do penzionu.
Jedinkrát se pak zdá, že otec konečně pozbyl strachu být se svým synem o samotě – pozve ho na jídlo ven. Ovšem následně se ukáže, že to vlastně byl jen elegantní způsob, jak ho dostat z bytu a poté ho znovu předat dědečkovi. Není opravdu divu, že má tento mladý muž všeho plné zuby, že mu krvácí dásně…
Debutová novela chilského prozaika Diega Zúnigy ~ česky vychází sice s desetiletým zpožděním, ale Mlha nad Iquique pořád neztratila nic ze své umělecké působivosti. Můžeme tak vidět, jak to vypadá, když na literární scénu vstoupí opravdový talent.
Kalhoty mě obepínají
Chilská literatura má dvě Nobelovy ceny díky básníkům – Gabriele Mistralové a Pablu Nerudovi. Nedávno navíc zemřel další chilský básnický velikán – Nicanor Parra. Rovněž nynější překlad Mlhy nad Iquique naznačuje, že je tato země – co se literární kvality týče – patrně ve vyšším patře než naše domovina. Neboť tak zářivý talent, jakým je Diego Zú~niga, česká literatura už léta neporodila. Můžeme to vidět i na seznamu laureátů Ceny Jiřího Ortena, určené literátům do třiceti let. A to přesto, že porota často dokázala ukázat na zajímavé knihy, minimálně na zajímavé autory, kteří by do budoucna mohli být příslibem.
V doslovu Mlhy nad Iquique Anežka Charvátová píše o dalších knihách Diega Zú~nigy. Černý román Kazetová bomba (2015) pojednává o skutečném – i v debutu zmíněném – případu z Alta Hospicia, nedaleko Iquique. Mnozí, včetně politiků, zmizení čtrnácti školaček bagatelizovali zmínkami o tom, že šlo o slečny ne zrovna ctnostné a že jistě vegetují v polosvětě prostituce a drog. Pravda však byla taková, že je zabil místní psychopat.
Povídková kniha Dětští hrdinové
(2016) potom navazuje na debut tematicky, zachycuje postavy podobné vypravěči Mlhy nad Iquique. Snad se co nejdřív dočkáme překladu i těchto textů, protože takový spisovatel by neměl zapadnout, i když je z druhého konce světa. Snad bude ona tichá pošta fungovat i v tomto směru. Neboť pro čtenáře to bude v případě Mlhy nad Iquique jistě silné setkání a pro literáty též – přestože půjde o smutné srovnání a následně asi i přiznání, že něco takového by nenapsali nejen ve dvaadvaceti, ale nejspíš ani později…
Protože tak velkého nadhledu v tak nízkém věku je schopen jen opravdu nadaný autor. Diego Zú~niga přesně vidí, že jeho vypravěč má ve svých letech dost starostí sám se sebou – že vůbec nepotřeboval, aby mu rodiče naložili na hrb ještě další strasti: „Všechny s někým tancovali a já se tam pletl a usmíval se. Vlnil se. Potil se. Cítil jsem, jak mě kalhoty obepínají víc, než by měly. A pak se objevila ona, ruku v ruce s nějakým starším klukem. Tancovali celou noc. Dala mu pusu. Kalhoty mě dál škrtily. Začala se snášet mlha. Moji spolužáci začali odcházet. Ona odešla s tím klukem.“
Jedinkrát se zdá, že otec pozbyl strachu být se svým synem o samotě – pozve ho na jídlo ven. Ukáže se ovšem, že to vlastně byl jen elegantní způsob, jak ho dostat z bytu.