Živoucí katedrála lidské spolupráce
Eskymačka jménem Panik od aljašské řeky Utokok vyprávěla bajku o domýšlivém havranovi. Ten letěl nad moře, když tu se před ním objevila velryba, do jejíž otevřené tlamy bezděčně vletěl. Uvnitř se potkal s dívkou, která třímala hřející lampu – srdce velryby, její duši. Havran i přes zákaz do lampy šťouchl, takže velryba zemřela. Obří tělo pak vlny vyvrhly na břeh. Lidé spatřili velrybu a zamířili k ní v člunech, aby si nabrali maso a tuk... Když je havran uviděl, proměnil se v člověka, malého, ošklivého a stojícího na velrybě. Neřekl ani slovo, že se z pusté zvědavosti dotkl srdce a zničil něco krásného, jen chvástavě krákal: „Tu velrybu jsem zabil já!“
Takový pradávný příběh vypráví Ole Jörgensenen v úžasné knize Duše, buď krásná (1993), jež loni vyšla i česky. Ale odkouzlená realita drsného severu byla jinačí – velrybu by sám nikdo nezabil. Musel spoléhat na spolupráci s druhými. Koordinovaný velrybolov v těžkých podmínkách je jednou z nejobdivuhodnějších činností těchto lidí. Jak to dělali?
Etnograf Norman Chance, jenž mezi severoaljašskými Inuity osobně žil, popsal
roku 1966 i změny technik – od domorodých po moderní. Původními zbraněmi bývaly harpuny a kopí, na něž se navázaly nafouklé „bójky“z tuleních kůží. Posádky lodí, umiaků, tábořily na ledu a ve chvíli, kdy spatřily kytovce, vyrazily. Kořisti se musely přiblížit velice, velice blízko, až se prý někdy loď dotýkala jejího hřbetu! Zatímco ostatní se starali o stabilitu bárky, harpunář vbodl první hroty do zvířete, načež jeho kolegové chytali plováky a uvazovali je. Když byla velryba vysílena, nadešla chvíle pro kopiníka; zblízka bodal asi třímetrovým ostřeným kopím do krvácejícího monstra – cíleně i do různých orgánů. A před finální agonií se celý inuitský tým vzdálil, aby pak úlovek odtáhl někam na led.
Od konce 19. století začali i Eskymáci užívat harpunových děl a explozivních náloží, které zabíjení – či spíše vybíjení – velryb usnadnily. I tak si ještě v polovině 20. století aljašští kápové najímali do umiaků mužstva, jež čítala kapitána, „kormidelníka“, obsluhu harpunostřílu, klasického harpunáře, kopiníka a vícero veslařů. Výlov torza vyžadoval ještě víc rukou. „Ulovené maso je pak rovnoměrně rozdíleno: jeden díl připadne úspěšné posádce, další těm asistujícím a třetina též pomocníkům z vesnice,“psal Chance.
Bez parťáků raději ani ránu
Ani na mrože nevyráželi Eskymáci sami. Jean Malaurie, znalec grónských pustin, se s nimi na výpravu pustil. Lov organizoval Ulipaluk, jenž rozdával pokyny typu: „Imina a Ululik pojedou v umiaku, ostatní půjdou po zemi.“Lov to býval nebezpečný; nutný byl zásah u hlavy, jinak tunový mrož běsnil. Kalipaluk vyprávěl, že jeho kajak byl doslova rozmačkán jedním z těchto mořských slonů, právě když se jej chystal harpunovat. Nemohl se dostat z ledové vody, a kdyby byl býval sám, byl by přišel o život,“líčil Malaurie v díle Poslední vládci thulští (1956).
Kooperace má smysl. Setkáváme se s ní nejen u lidí. Klasické výzkumy primatoložky Jane Goodallové ukázaly, jak se šimpanzové spolupodílejí na honu. Někdy při toulkách jakoby náhodou„zakopli“o štětkouna (prasátko), ale jindy vypadal lov nedospělých paviánů koordinovaně– jako plánovitá, cílevědomá akce, při níž často pozoruhodně spolupracují různí jedinci šimpanzí skupiny. Někdy se jednotliví šimpové postaví ke kmenům stromů, kudy by mohla zahnaná oběť prchat, uváděla slavná vědkyně. Jednou viděla akci, kdy se šimpanz Rudolf zvedl, tři další se přidali, a „týmově“lapili paviánka, jehož hlavou třískl Ruda o kameny. Není divu, že řada paleoantropologů – jako hvězdy Richard Potts či Glynn Isaac – považuje moment rozdílení potravy ranými hominidy za mocný stimul rozvoje lidstva. Proč? Při lovu masitých (a velkých) kořistí se rozvíjela součinnost, dělba práce, reciprocita, řeč... i fištrón.
Kooperací sociologové rozumí společnou činnost uvnitř skupiny nebo i navenek, jejíž podmínkou je akceptace společných cílů, shoda v taktice a strategii v jejich dosahování a dobrá vzájemná komunikace. Cílem může být leccos: úlovek, sklizeň, výrobek, prestižní počin, vítězství ve válce či sportu, ale klidně též lumpárna. Proto také přišli společenskovědní experti, kteří v mnoha pokusech využívají „experimentální spolupráci“, s dělením kooperace na prosociální (tedy eticky hodnotnou) a asociální (zlovolnou).
Příkladem té zločinné budiž banda Staré Lisel, jež byla zatčena v Lausheimu 27. ledna 1732. Gang čítal při zátahu čtyři ženy a čtyři muže. Obsazení grupy se měnilo, ale vše se točilo kolem ústřední Elisabethy: V bandě byla jasná dělba práce mezi muži a ženami; ženy se věnovaly kapesním krádežím a kradly na trzích, což zajišťovalo skupině hlavní příjem. Obratnost Lisel byla fenomenální. Tak třeba v srpnu 1731 v kapucínském kostele uřízla dřevěný křížek zasazený do stříbra jedné měšťance, která si nechala růženec viset na rameni, zatímco se modlila... Ani Columbina nebyla nešikovná. Vyznala se ve vykrádání kostelních pokladniček. Měla k tomu tenkou olověnou destičku, již potřela těstem a na niti spouštěla dovnitř, až se na ni penízky přilepily a ona je mohla vytáhnout ven, vyzvěděl z archivů Martin Rheinheimer, přičemž dodal, že muži z oné party hrávali po hospodách a vytipovávali si oběti loupeží.
Ovšem většina spolupráce, jak napovídá čeština, se týká práce. Tak jako muži nelovili sami (afričtí Pygmejové lovili vyloženě skupinově, se sítěmi a oštěpy), tak ani ženy-sběračky nevyrážely obyčejně samy. I pastevectví si vyžaduje součinnost, takže u sibiřských chovatelů sobů někdo na zvířatech jezdí a tahá saně, další hlídá stáda a jiní dojí mléko, aby komunita držela pospolu. Totéž obecně platí o přípravě jídel, výrobě pastí i vozů, stavbě domů či lávek. Jen málokdy si někdo počíná jako Robinson! A to i v Tichomoří: Raymond Firth psal ve studii Primitive Polynesian Economy (1939), že Tikopijci jasně odlišovali mocnou (maroro) spolupráci od chabé lopoty (naenae).
Pro naše praprarodiče platilo, že spolupráce, to jsou hlavně žně. Práce bývalo tolik, že si intenzivní období dřiny vyžadovalo plné nasazení rodin, sousedů, ba najímaných posil. Fůra práce byla s obilovinami (prvně ječmen, nakonec oves), ale ani v řadách brambor by jednotlivec nezastal vše. Sklizeň vyžadovala dobrou přípravu nářadí, pomůcek, skladovacích prostor, dopravy, ukládání i zpracování produktů, zajištění pracovníků, jejich stravování i ubytování a po celou dobu sklizně dobrou organizaci práce, připomíná národopisná encyklopedie (2007).
Celý svět se dojímá nad zkázou úžasné středověké katedrály Notre-Dame. Pláče... Uvědomuje si ztrátu práce a invence generací, které na společném díle spolupracovaly. Stejně tak velebí práci hasičských týmů a vkládá naděje do obnovy, na níž se chce podílet nejen Francie. Katedrála, zhmotnění kooperace. I pastevectví vyžaduje součinnost: u sibiřských chovatelů sobů někdo na zvířatech jezdí, další hlídá stáda a jiní dojí mléko, aby komunita držela pospolu
Společný provaz pro sto tisíc lidí
Na společném cíli, který obdivujeme dosud, pracovali staří Egypťané, když před tisícovkami let zbudovali v Gíze i Sakkáře ohromující pyramidy. Na počátku připravil architekt (medžeh nesu) plán, jimž dávaly zástupy bezejmenných lidí (včetně astronomů, měřičů, lamačů bloků, přepravců a konečně i stavařů s dělníky) reálný tvar. Z Džehutihotepovy hrobky v Berše (období 12. dynastie) známe i výjev, na němž obří sochu na saních táhnou čtyři řady mužů, přičemž jiný lije pod sáňky vodu pro zvlhčení... Dle Herodota trvala stavba pyramidy dvacet let a zapojilo se na sto tisíc střídajících se osob!
Ještě před érou Říma zakládali Etruskové celé keramické dílny, v nichž různí mistři hrnčíři s asistenty vyráběli nádobí, a rozvíjela se metalurgie, jež si od těžby po zpracování žádá přispění bezpočtu rukou. Římané civilizovali zemi silnicemi od těch vydlážděných (via munita ) po štěrkované (via glareata) – v okolí měst i s postranními chodníky. Starověkou „déjedničkou“, dálkovou trasou, byla pověstná Via Appia. I té využívaly zástupy legionářů, vysoce organizovaných do standardních kohort po šesti centuriích o osmdesáti mužích, kteří v semknutém uskupení želvy (testudo) koordinovaně a vzájemně zaštítěni dobývali širý svět.
Precizní součinnost se dnes vyžaduje – po jejich vzoru – zvláště od speciálních vojenských útvarů, hasičů, záchranářů či lékařských týmů, jejichž operace na sále jsou vzorem toho, kde každý ví, co, proč a jak činí. Skvělé kooperace si mají lidé cenit; tudíž poděkování zde zaslouží grafik, editoři, korektoři či lamači stránek, kteří takřka rok a půl spolupracovali na tomto seriálu Antro, který se dnešním 66. dílem z 67 chýlí k samému konci.
Autor je etnolog a historik kultury Společně vpřed!