Tráva, totemy a
Byl to ondá pánský svět a semlelo se vše potřebné i nepotřebné. Dnes je zahradnic více než zahradníků a diskuse se jen vzácně odehrají u čtvrtky vína. Zima je ovšem dlouhá, zahradnický národ vylézá jen v nejnutnějších případech a rozhovory se přenesly do virtuálního prostoru internetu. Názorovou výměnu pak vedou zejména ti, kdo se z reálného světa dobře znají. Shodnou se na něčem?
Kosit, či nekosit?
Rozhovor dvou hluchých poslední dobou připomínají názorové výměny o trávnících. Respektive je řeč obvykle o kosených plochách ve městech, které více či méně trávníky mohou připomínat. Poslední měsíce jako by se zdálo, že pro některé obyvatele této země se stal trávník symbolem všeho zla a ráj vypukne pouze tehdy, přestane-li se ve městech sekat. Obvykle se zahradníci dozvědí něco o „trávnících plných jedů stříkaných pravidelně roundupem“. Trpělivě vysvětlují, že nic takového neexistuje. Drtivá většina měst se plně spokojí s šesti sečemi toho, co jim roste pod okny. O trávnících a péči o ně z veřejných peněz lze mluvit jen těžko. I leckteré historické zahrady mohly snít o tom, mít trávníky alespoň jako místní fotbalové hřiště.
Shoda panuje mezi zahradníky v názoru na hanebné letní skalpování, tedy nízké kosení v období přísušku. To je smutnou realitou mnoha měst a typickým příznakem nekvalifikované údržby zeleně. Zahradník ví, že udržení druhové pestrosti závisí právě na překonání letního přísušku. V rozporu s mnohými články odsuzujícími trávníky do pekel vypadá realita českých měst docela jinak. Kosená společenstva jsou leckde druhově velice pestrá a desítkami let extenzivní seče vybraná z druhů snášejících velmi dobře místní podmínky. Přestat je kosit znamená tedy bezprostřední ohrožení této stability, stejně jako je skalpovat těsně u země. Představa, že příroda je mocná a „samo se“vše změní v kvetoucí louku plnou motýlů, je extrémně mylná. První vlnou je ruderalizace a nástup agresivních plevelů. Ty ve městech bydlí zhusta. Konverze kosených trávníků ve stabilní luční společenstvo je v branži považováno za časově náročný proces s nutnou vysokou odborností, a kdo to umí, těší se všeobecné vážnosti.
Prosazovat nekosení jako rychlou cestu k louce je podobné jako očekávat změnu obydlí v les otevřením okna. Nikdo nepochybuje o tom, že les takto vznikne. Pokud dům bude stát v lese, bude to proces nepochybně rychlejší. A v tom to právě je. Nemáme-li ponětí o zdroji cílových druhů, čekají nás zklamání.
Totemizace
Jestliže chápeme skalpování jako násilí na rostlinách páchané v bylinném patře, pak je totemizace totéž činěné v etáži stromoví. Obvykle jsou těmito přečiny řešeny důsledky vlastních nerozvážných činů, tedy sázení dominantních stromů do velmi malých prostor, případně je to druh hrůzy a paniky z existence stromů. Na počátku většinou stojí nahodilý čin výsadby stromů, o které není dále jakkoliv pečováno, a stávají se okolí nebezpečnými. Totemizací se pak rozumí rozsáhlé řezné rány o průměru často až desítek centimetrů a reálná likvidace stromu jako jedince. Obvykle se tyto zásahy nepodaří již nikdy napravit a inspekce životního prostředí uděluje právem statisícové pokuty.
Shodu mají zahradníci i zde. Řez hlavový nebo na babku, který je u nás uplatňován tradičně u vrb, lip, ale i jírovců a nově též platanů, je vykonáván s vědomou pravidelností a jeho důsledkem nejsou nikdy řezy s velkou plochou. Rány mají šanci se zacelit, hlavy či babky jsou celistvé a cílový strom je bezpečný vyvážený jedinec s nízkým těžištěm.
Totemizace naopak vede k vzniku velice nebezpečných jevů, rozvoji dutin, defektnímu nasazení větví a výsledkem bývá často nutné kácení jedince. Jakkoliv by měly být vysoké pokuty tím posledním, restriktivním nástrojem vzdělávání obcí v povinnostech