Hurá, nejsem úchyl
Osobní výběr ze světového tisku
Našince potěší, zjistí-li, že i někdo jiný je podobně „postižený“. Třeba že Ray Bradbury byl celoživotním nemotoristou. Nebo že Radka Denemarková píše své romány nejprve rukou do sešitu. To si pak člověk řekne: Hurá, nejsem sám, kdo neřídí auto či píše rukou. Nejsem ojedinělý úchyl.
Podobnou euforii může probouzet i německý novinář a horolezec Hans Zippert. I když po pravdě spíše „horolezec“.
***
Zippert shrnul do článku pro Die Welt to, o čem sepsal celou knihu: tedy jak „pokořil legendárních 16 vrcholů“. Proč 16 vrcholů, je-li legendárních osmitisícovek jen 14? Inu proto, že jeho „16 summits“zastupuje nejvyšší vrcholy německých spolkových zemí a těch je 16. A tady to začíná být legrace.
Jistě, v Německu najdeme alpské štíty – na prvním místě Zugspitze s 2963 metry v Bavorsku. Jsou tam i hory nám bližší – schwarzwaldský Feldberg (1493) v Bádensku-Württembersku či krušnohorský Fichtelberg (1215) v Sasku. Ale své nejvyšší body mají i městské země jako Berlín, Hamburk, Brémy nebo přímořské Šlesvicko-Holštýnsko či Meklenbursko – Přední Pomořansko. A tady se pohybujeme v řádu desítek metrů nad mořem a literárně v žánru lehké ironie.
Když v médiích čteme, že někdo „pokořil vrchol“, zní to arogantně. Když se však Zippert chlubí, že „pokořil“Hasselbrack (116 metrů, nejvyšší bod Hamburku) a „zlezl vrcholy, na kterých dosud nestanul ani Reinhold Messner“, zní z toho sebeironie a zábava. „Lidé se mě ptají, co bylo na mém podniku nejobtížnější,“píše Zippert. „Nebyla to výška, ale nízkost hor. Stoupací železa, kyslíková maska, karabiny, cepín, lavinový airbag, nic z toho vám nepomůže, stojíte-li na nejvyšším bodu Brém (Friedehorstpark, 32 metrů). Pouhým okem to nepoznáte a který horolezec s sebou nosí lupu?“
Jistě, je to gymnaziální humor. Ale pro našince, který s přáteli obešel Prahu po její správní hranici, zlezl její nejvyšší vrchol Teleček (399), po zrušení vojenského prostoru jezdí do středních Brd, „pokořil“nejvyšší horu Středočeského kraje (Tok, 865) a oblíbil si jedinou středočeskou obec horského rázu (Teslíny, 712 metrů, 20 obyvatel), to má své kouzlo.
***
Jisté zprávy posilují dojem, že pokrokáři nezadržitelně válcují západní akademický svět. Ale už se rýsuje vzdor, a to i v intelektuálním milieu. Upozorňují na to Cigdem Topraková na webu Die Welt či Alexander Grau v magazínu Cicero.
Na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem chystá konferenci „Islámský šátek: symbol důstojnosti, či útlaku?“tamní kapacita, profesorka Susanne Schröterová. Jsou pozvány čtyři panelistky. Dvě „šátkové“dámy, novinářka Khola Maryam Hübschová a doktorka Dina El-Omariová, plus kritička islámu Necla Keleková a feministka Alice Schwarzerová. A tu je háček. Levicoví a muslimští studenti, rozzuření tím, že slovo dostane i kritika islámu, spustili kampaň vinící Schröterovou z rasismu a žádající její vyhazov (hashtag #schroeter_raus, Schröterová ven).
Tyto zprávy pronikly i do českých médií včetně LN. Překvapit však může šíře vzdoru proti diktátu jediného názoru. Jurodivým studentům odporují i lidé s „migračním pozadím“. Viz Topraková: „Je lepší cesta, jak se bránit štvaní, než to téma probrat na vědeckém a svobodném fóru? Nemají ženy svobodu rozhodnout se pro šátek, či proti šátku?“Hamed Abdel-Samad na webu Osa dobra: „Univerzity mají skýtat vědění a učit kritickému myšlení, ne chránit náboženské city. Intolerantní studenti vedou kampaň ve jménu tolerance a nevidí v tom rozpor.“
Že to je jen špička ledovce, dokládá již dřívější prohlášení, které vydal profesor Bernhard Kempen, předseda Svazu německých vysokých škol (s 31 000 členů největší akademické sdružení v Evropě): „Tolerance vůči jiným názorům klesá, což ovlivňuje i kulturu univerzitní debaty. Hledání pravdy a poznání žije z vášnivého i kontroverzního zápasu o teze, fakta, argumenty a důkazy. Na univerzitě proto musí každá studentka i student, každá vědkyně i vědec předložit své závěry, teze i názory bez obav k diskusi. Fakt, že existují protichůdné názory, se musí respektovat.“
Kde už jsme cosi podobného četli? Třeba ve vyjádření rektora univerzity v Olomouci. Jaroslav Miler zdůvodňoval, proč škola pozvala ostrakizovaného intelektuála Jordana Petersona, a na Facebook napsal: „Svobodnou diskusi považujeme za nutný prostředek tříbení názorů. Věříme, že snahy o politickou korektnost nesmí stát v cestě svobodnému bádání.“
Zdá se, že už to není okrajový názor. A že se nemusí skrývat.
Univerzity mají skýtat vědění a učit kritickému myšlení, ne chránit náboženské city. Intolerantní studenti vedou kampaň ve jménu tolerance a nevidí v tom rozpor.