Superjet-100: zmařený hit ruské aviatiky
MOSKVA Se zvědavostí a obavami autor článku nastupoval loni v létě na letišti v ruském Jekatěrinburgu do stroje Suchoj Superjet-100 společnosti Jamal. Čtyřhodinová cesta přes Novosibirsk do Krasnojarsku ale proběhla v pořádku. Bylo vidět, že letadlo je zbrusu nové, cestující se v něm nakonec cítili pohodlněji než v letitých boeinzích či airbusech, které používají jiné ruské aerolinky. Dojem kazil jen palubní servis, dávající na výběr mezi vodou s bublinkami a bez. To ale už má jen málo společného s kvalitami letadla, do něhož Rusko vkládá naděje jako do první vějičky zmrtvýchvstání tamního kdysi mohutného leteckého průmyslu.
Suchoj Superjet je prvním projektem čistě civilního dopravního letadla, který byl po rozpadu Sovětského svazu v zemích někdejšího impéria dotažen do konce. Jako první také využívá výlučně digitální technologie, konkrétně řízení Fly-by-wire, které podle dosavadních informací hrálo roli i při současném neštěstí, když ho vyřadil blesk a posádka musela přejít na ruční řízení.
Vývoj začal v roce 2000 v rámci státem podporovaného programu v konstrukční kanceláři firmy Suchoj, která se specializuje na civilní letadla. Na vývoji se podílel italský výrobce letecké a vojenské techniky Finmeccanica a až 80 procent komponentů (podle jednotlivých verzí) pochází ze zahraničí.
Do vzduchu se prototyp Superjetu poprvé zvedl na továrním letišti v Komsomolsku na Amuru v květnu 2008. Pojme v různých verzích maximálně 108 cestujících a konstruktéři ho vyvinuli pro střední tratě, dolet je 3000 až 4500 kilometrů. Dá se provozovat i v extrémních polárních podmínkách a nahradit měl zastaralé Tupolevy Tu-134 a Jaky Jak-42. V únoru 2012 získal certifikaci Evropské agentury pro bezpečnost letectví (EASA) a výrobce měl ambice prodat až 600 kusů hlavně do zahraničí, kde je v této kategorii tvrdá konkurence především ze strany brazilské společnosti Embraer a kanadského Bombardieru.
Nehoda i embargo
Projekt Superjetu ale od počátku provází smůla – 9. května 2012, během předvádění pro indonéské aerolinky, narazil do úbočí hory Salak jižně od Jakarty. Zemřelo tehdy 45 lidí, většinou zaměstnanců indonéských aerolinií, pro které to byl předváděcí let. Vyšetřování ukázalo na chybu posádky, jež se údajně nezorientovala v horském terénu a varování palubních systémů považovala za běžnou závadu.
Jeho osud tak připomíná jiný, ambiciózní projekt „sovětského concordu“– nadzvukového letadla Tu-144, jež se zřítilo v roce 1973 na pařížské letecké přehlídce. Továrna Suchoj, která se specializuje hlavně na vojenskou techniku, vyrobila dosud 186 superjetů. Přes 120 jich létá v běžném provozu, nejvíc, padesát, u Aeroflotu. Slibné dodávky do Íránu, kde je hlad po nových letadlech, brzdí spory kolem embargovaných zahraničních komponentů. Další možné zákazníky pak odrazuje nepříliš dobrá pověst poruchového stroje, u něhož zákazník dlouho čeká na servis.
V současné době jediný větší zahraniční provozovatel, mexické aerolinky Interjet, požadují podle místních médií od Suchoje kompenzace za to, že z celkového počtu 22 letadel 15 stojí a čeká na výměnu motorů. Také společnost Jamal, jež zatím provozuje 15 superjetů, se po katastrofě v Moskvě zřekla plánu letos v létě zakoupit dalších deset strojů.