Chtělo to víc hledat
Jiří Fajt se mýlí, když tvrdí, že zde nejsou lidé vhodní pro post šéfkurátora Národní galerie
Za nedávno odvolaného Jiřího Fajta se situace v pražské Národní galerii rozhodně zlepšila, začala se rozvíjet mezinárodní odborná spolupráce, která do té doby přinejmenším stagnovala. Fajt patří ke kvalitním českým odborníkům, kteří navíc už měli tyto vztahy vytvořené, vždyť působil několik let na německých univerzitách. Navíc měl už z 90. let zkušenost z NG, kde byl nejdříve kurátorem a později ředitelem Sbírky starého umění. Dalo by se tedy očekávat, že své zkušenosti ve funkci generálního ředitele využije, což se mu také do značné míry povedlo.
Ovšem Fajtovy poslední výroky, které možná vyplývají z roztrpčení nad tím, jakým způsobem jej ministr odvolal i jak byla zhodnocena jeho pětiletá práce, nejsou namístě. K českým historikům umění se vyjadřuje s neodůvodněným despektem a tvrdí, že u nás nevidí nikoho, kdo by mohl být šéfkurátorem NG, což není pravda.
Myslím, že nehledal správným směrem a zřejmě také neměl správné poradce, když nikoho takového nedokázal najít. A také je velká škoda, že po celou dobu svého působení nenašel kvalitního šéfa Sbírky moderního a současného umění. Nakonec nemusel hledat jen v řadách českých odborníků, když mu nikdo z nich nevyhovoval. Je také otázka, jestli byla správná volba, když zprvu šéfkurátorem stanovil polského teoretika Adama Budaka, který se hodí spíš na místo kurátora současného umění. Šéfkurátor musí mít nejen odborné, ale také řídicí schopnosti. Je pravda, že se tyto dvě vlastnosti těžko kdy spojí v jedné osobě. Tak například sám Jiří Fajt jistě patří k dobrým odborníkům, ale právě co se týče manažerských schopností, poněkud zklamal, když takovou dobu nedokázal vybrat vhodného kandidáta na tyto dvě klíčové pozice.
Nejlepší éra galerie
Když se však podíváme zpátky, je jeho éra v období od skončení totalitního režimu přes všechny možné výhrady přece jen jednoznačně nejlepší. Konečně se Národní galerie vymotala z provincionalismu, který se překvapivě po skončení komunismu snad ještě prohloubil. Konečně se začaly ze zahraničí přivážet výstavy, které jsou na mezinárodní úrovni a zároveň přitažlivé i pro širší veřejnost. Tím chci říct, že se tu uskutečnily projekty podobné úrovně jako třeba ve Vídni, Mnichově nebo Berlíně. Ale zvlášť v oblasti moderního a současného umění to stejně stále ještě nestačilo, chyběla vhodná osobnost pro zmíněné funkce.
Takové osobnosti u nás ale jsou. Například zrovna v osobách posledního ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa (který rozvíjel odkaz svého předchůdce Pavla Zatloukala), kde se podařilo vytvořit skutečně mimořádně kvalitní centrum středoevropského umění, prezentující stále doplňovanou sbírku českého, slovenského, polského a maďarského umění. Nesporné manažerské schopnosti a odborné znalosti a zkušenosti má Ondřej Chrobák, který nejdříve odborně vedl Galerii Středočeského kraje a nyní je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně. Dostatečné odborné vzdělání a zároveň schopnost vést celou instituci má i Jiří Jůza, ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě. Mohl bych jmenovat ještě několik dalších historiků umění. Mezi nimi Michala Škodu, který vytváří v Domě umění v Českých Budějovicích program mezinárodní úrovně, Tomáše Pospiszyla z Akademie výtvarných umění, který již uskutečnil řadu přínosných výstav a napsal mnohé kvalitní kunsthistorické texty.
I na některých školách se najdou odborníci, kteří by jistě byli schopni některou z těchto dvou funkcí zastávat. Tak třeba Karel Císař, vedoucí kurátorských studií na UMPRUM, schopnosti prokázala také Edith Jeřábková, která má za sebou řadu výstav i úspěšnou pedagogickou práci. Schopnosti organizovat a přehled v širším spektru současného umění má i nově jmenovaný šéf Sbírky moderního a současného umění Michal Novotný, který je ještě mladý a nebude to mít snadné, i když v galerii Futura uměl vytvořit vyvážený program mezi mladou generací a klasikou. Teoretiků a kurátorů je dost, jen umět trochu hledat.
Jde o podceňování typické pro některé rodáky, kterým se dařilo v zahraničí, a tak nabyli dojmu, že se vracejí do země, kde nikdo nic neumí
Zbytečná přezíravost
Ze slov Jiřího Fajta nepříjemně zaznívá přezíravost k českým kurátorům, z nichž mnozí za sebou mají práci na vysoké úrovni, o níž on možná vůbec neví. A to píšu o těch, kteří jsou v nejlepším věku pro přijetí takto významných funkcí, kteří už něco dokázali a ještě by mohli řadu let intenzivně a úspěšně pracovat. Pak je tu také celá řada těch, kteří jsou již ve věku, kdy by již neměli takové funkce přijímat, ale přesto mají za sebou obdivuhodnou odbornou – výstavní, publikační i organizační činnost. A také jsou tu ti, jež snad čeká úspěšná budoucnost a kteří by měli dostat příležitost.
Jiří Fajt si to svými výroky zbytečně rozlil u českých historiků umění. Asi tu pak bude těžko čekat na příležitost. Jde o podceňování typické pro některé rodáky, kterým se dařilo v zahraničí, a tak nabyli dojmu, že se vracejí do země, kde nikdo nic neumí. Ale ta země je už někde úplně jinde, než oni mohli čekat. Je tu totiž plno mladých, kteří již dnes mají mnoho mezinárodních zkušeností a kontaktů. To Jiří Fajt přehlédl a ignoruje, že mladí umělci dnes běžně vystavují v nejrůznějších institucích po celém světě a zrovna tak i kurátoři. Je to nová generace teoretiků, kteří nedávno dostudovali, a je pro ně naprosto přirozené pracovat v mezinárodním kontextu.