O uprchlících a přistěhovalcích
Patnáctého dubna otiskl redaktor Marcel Leubecher v deníku Die Welt článek, který analyzuje německou legislativu o přijímání uprchlíků a migrantů a srovnává platné zákony se skutečnými postupy cizinecké policie. Dochází k závěru, že zákon o politických uprchlících je v Německu do značné míry ignorován. Zatímco právo na azyl německá ústava („Grundgesetz“) definuje jako dočasné a vyhasínající v okamžiku, kdy ohrožení v azylantově zemi původu pominulo, v praxi dochází k jeho odnětí jen ve výjimečných případech. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) podmínku o dočasnosti azylového práva blahosklonně přehlíží, a pokud vůbec oprávnění k azylu přezkoumává, zjišťuje pouze trestnou činnost azylanta a situaci v zemi, ze které uprchl, nikterak nezohledňuje.
Je vlastně s podivem, že BAMF vůbec musí zkoumat trestnou činnost azylantů; jakýkoliv právní delikt by přece měl vést k automatickému vyhoštění! Takové bylo každopádně, jak si pamatuji, pravidlo sdělované československým uprchlíkům žádajícím o azyl ve Švýcarsku v roce 1968.
V současném Německu azylant naopak po uplynutí tří až pěti let zpravidla obdrží právo k trvalému pobytu. Rozdíl mezi uprchlíkem a migrantem je tím prakticky smazán. Redaktor Leubecher upozorňuje, že tento stav je v přímém rozporu s výroky některých německých politiků včetně Angely Merkelové, která se opakovaně snažila zlehčovat uprchlickou krizi v letech 2015–2016 poukazem na dočasnost azylového práva.
Lze se za tohoto stavu panujícího ve vedoucí zemi Evropské unie divit, že občané jiných států se stále více zdráhají přijímat uprchlíky? Otevřít dveře člověku v nouzi je jedna věc, poskytnout mu ve svém domě trvalé bydlení je ovšem věc druhá a takovou velkorysost je vhodné si dvakrát rozmyslet. Zvláště pokud utečenec neuznává práva žen, zatahuje do naší země náboženskou nevraživost a produkuje tolik potomků, že by u nás měl časem demokratickou většinu.
Česká xenofobie je selektivní a uvážená
Čechům se často vytýká, že jsou s uprchlíky nesolidární a že mají strach před kulturami, které neznají. Tato hodnocení jsou unáhlená. Jsem přesvědčen, že drtivá většina Čechů je ochotna lidem prokazatelně ohroženým nabídnout pomoc. A že by Češi odmítali cizí civilizace z neznalosti, už vůbec není pravda. Češi velmi dobře dokážou zdůvodnit, které kultury považují za zavrženíhodné a proč. Cestují víc než jiné národy a nejsou slepí. Navštíví-li kupříkladu Paříž, nemohou si nevšimnout, co původně malá muslimská menšina za pár desetiletí udělala s kdysi bezpečnou a půvabnou metropolí. V 7,5milionovém Švýcarsku, kde žije 25 procent cizinců, se dozvědí, že je tam kriminalita cizinců procentuálně více než třikrát vyšší než u Švýcarů („Polizeiliche Kriminalstatistik“z roku 2014). A že v kriminální statistice jsou velké národnostní výkyvy a na špičce figurují delikventi z afrických a arabských zemí. Čeští turisté pak doma o svých zážitcích vyprávějí.
Samozřejmě, použít uvedené postřehy nebo jim podobné k prohlášení, že Česká republika nebude přijímat uprchlíky, je nedůstojné a odporuje to Listině základních práv a svobod, součásti české ústavy. Pomáhat uprchlíkům nezávisle na jejich původu je lidské a správné. Na druhé straně jen nezodpovědný politik může dát souhlas k plošnému vyřizování trvalých pobytů bez ohledu na kulturu a osobní kvality žadatele.
Nové trvalé spolubydlící je nutno si pečlivě vybírat a je logické upřednostňovat ty, kteří nám rozšiřují obzor a mohou být pro nás pozitivní inspirací. Měli bychom se proto vynasnažit, aby se status uprchlíka a přistěhovalce v naší republice striktně rozlišoval, a to jak v jurisdikci, tak v praxi.