Tresty a přísnost nejsou řešení

„Děti s traumatem se nechovají špatně naschvál. Jinak to neumí. Potřebují zažít dobré zkušenosti,“tvrdí psycholog Lars Lyster

VNorsku působí v jednom z center, které se zabývají pomocí obětem násilí, traumatu a prevencí sebevražd. Pracuje s dětmi a adolescenty, se kterými si jejich rodiče a učitelé nevědí rady. „Děti, které mají vážné poruchy chování, nedokážeme převychovat tím, že je budeme trestat. Na to jsou zvyklé,“říká psycholog Lars Halaas Lyster. Své zkušenosti sdílel letos v dubnu s českou veřejností na přednáškách, které na pražské Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy pořádala Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělání (ČOSIV).

LN S jakými dětmi pracujete?

Soustředím se na děti, které trpí takzvaným komplexním traumatem. Takových je ve společnosti až překvapivě velké množství, ale značná část z nich uniká diagnostice. Jsou to často prostě zlobivé, agresivní, problematické děti, jejichž chování jen málokdo chápe.

LN Co to znamená komplexní trauma?

Psychologové se často setkávají s lidmi, kteří zažili nějakou traumatizující událost, jako je znásilnění, přepadení nebo autonehoda. V důsledku takové události se u nich může rozvinout posttraumatická stresová porucha. Pokud byl ale jejich život až do této strašné události víceméně v pořádku, mají velkou šanci, že se z toho s pomocí terapeuta dostanou a budou zase bez problémů. Jejich mozek utrpěl šrám, ten se ale může zahojit.

Já ovšem pracuji s dětmi, které mají za sebou celou historii traumatizujících událostí. Jsou to děti, jež vyrůstaly v neustálém stresu. Byly zanedbávané, týrané, zneužívané; jejich rodiče pili, brali drogy nebo se o ně prostě nestarali. Když dítě vyrůstá v chaotickém, nepředvídatelném prostředí, jeho mozek se vyvíjí odlišně od mozků ostatních dětí, které měly větší štěstí. Stane se supervýkonným v jediné schopnosti – přežít. Bohužel v dalších oblastech se mu už tak dobře nevede.

LN V čem jsou mozky a prožívání těchto dětí tak odlišné? Jak to konkrétně vypadá?

Každý máme v mozku poplašný systém, který se spustí, když se cítíme ohrožení. U těchto dětí je ale ohromně přecitlivělý. Snadno se aktivizuje, a organismus se tak dostává do stavu „bojuj, nebo uteč“. Naopak další systém, který je zodpovědný za zklidnění a seberegulaci, mají tyto děti velmi slabý.

Dám příklad: tady v Praze jezdí spousta tramvají, a já na to nejsem tak úplně zvyklý. Cestou na tento rozhovor jsem vstoupil do kolejí a najednou vidím, jak se na mě řítí tramvaj. Uskočil jsem, úplně instinktivně. To zafungoval můj systém odpovědi na nebezpečí. Teď, o pár minut později, s vámi můžu o tom v klidu mluvit, protože následně naskočil můj systém seberegulace. Fajn, neumřel jsem, je to dobré. Tyto děti ale z paniky nebo vzteku jen tak vyskočit neumí, protože se to nikdy nenaučily. Neumí se samy zregulovat a uklidnit a není to jejich chyba. Zkrátka u nich stačí velmi jemný spouštěč, aby se veškerá krev odplavila z kortexu – „chytré“části mozku – a přelila se do prastarých částí mozku, které se vzpírají regulaci.

LN Co vás přivedlo k péči o tyto děti?

Jedna taková příhoda. Zavolali mě před lety jako psychologa k chlapci, který prošel několika pěstounskými rodinami a ústavy, vystřídal celou řadu škol, a nikde si s ním nevěděli rady. Měl agresivní záchvaty, ničil věci, křičel, prostě hrůza. Takže jsem přijel do té školy a čekal, že se setkám s monstrem. Přišel ale drobný kluk, usmíval se a podal mi ruku. Hezky jsme si povídali o jeho záchvatech vzteku. Říkám mu: Co příště uděláš, až ten vztek přijde? A on: Půjdu za dospělým a promluvím si s ním o tom. Rozloučili jsme se, já jsem měl z toho setkání super pocit a říkal jsem si, že tohohle kluka vyléčím.

Ale ještě než jsem si sbalil tašku, uslyšel jsem z chodby řev. Ten klučina se tam válel, úplně běsnil – a na něm ležel sociální pracovník a učitel. V tu chvíli mi došlo, že jsou poškození, na která prostě terapeutický rozhovor a získávání vhledu absolutně nestačí. Stačí ten nejdrobnější stimul, a spustí se v mozku proces, který má za úkol zajistit přežití. A přežití je nadřazené všemu.

LN A co tedy v práci s těmito dětmi funguje? Jak jim pomoci?

V Norsku jsme v posledních letech došli k tomu, že děti se chovají dobře, pokud je to v jejich silách. Nechovají se špatně proto, že by nám to dělaly naschvál, ale proto, že to jinak neumějí. Řeknu vám jedno: tresty a přísnost absolutně nefungují. Když dítě devadesátkrát pošlete do ředitelny, a ono to nezabírá, čekáte, že po devadesáté první to zabere? Ani výhrůžky a násilí nefungují – to ty děti nezřídka znají celý svůj život. Ony více méně žijí v tom, že svět je nebezpečné místo a lidé nejsou hodní.

Když se běžné dítě, které vyrůstalo standardním způsobem, chová příšerně, můžeme mu říct: „Jdi na chodbu a vrať se, až se uklidníš!“Takové dítě se totiž uklidnit dokáže. Ale to, které zažilo komplexní trauma, absolutně nepochopí, co tím myslíte. Ono se uklidňuje tak, že řve, rozbíjí věci nebo se řeže žiletkou.

Abychom s těmito dětmi dokázali zacházet, musíme úplně změnit svůj přístup a myšlení. Musíme chápat, že když křičí a perou se – nebo se naopak odstřihnou a zírají tupě do zdi –, jde o jejich způsob, jak se uklidňují a regulují. Jinak to nedokážou. A my musíme tisíce a statisíce špatných zkušeností, které ty děti mají, pomalu přepsat dobrými zkušenostmi. Musíme jim vytvořit a ukázat bezpečí. A také musíme být připraveni na to, že jim dlouho potrvá, než pochopí, co to takové bezpečí vůbec je.

LN Jak se na takový přístup dívají u vás v Norsku učitelé?

Měli jsme na toto téma poměrně žhavou společenskou debatu, která stále pokračuje. Učitelé se obávají, že když nějakému chování budou věnovat pozornost, tak v něm děti budou jen utvrzovat. A jak k tomu pak přijdou žáci, kteří jsou hodní a nevyvádějí? My na to říkáme, že učitelům samozřejmě patří podpora specialistů, musí se mít s kým poradit. Ale v zásadě je to tak, že tyto děti jsou specifické a mají zvláštní potřeby. Nepotřebují terapii, potřebují získat spoustu dobrých zkušeností. A nerozmazlíme je, toho není třeba se obávat.

Nedívejme se u dítěte na jeho chování, podívejme se za něj. Přemýšlejme o tom dítěti. Tím, jak se chová, nám ukazuje své potřeby. Jeho rodina a okolí tyto potřeby přehlížely, ale když je dítě nemá nasycené, nehneme se dál. Je to stejné, jako když k vám náhle vaše šestiletá dcera začne každou noc chodit do postele. Když přijmete, že v tu chvíli tu potřebu prostě má, tak u vás stráví pár nocí a pak s tím přestane.

On se chová jako čtyřletý! Co s ním? řekne mi třeba učitel o problematickém studentovi střední školy. Na to já jednoduše odpovídám: Chovejte se k němu, jako by mu byly čtyři. Bylo by sice fajn, kdyby se dokázal chovat adekvátně svému věku, ale evidentně v tu chvíli na víc nemá kapacitu.

LN Co ale může takový učitel udělat, když se mu ve třídě rozloží patnáctiletý kluk, lítá a rozbíjí věci?

Na to se učitelé často ptají a očekávají nějaký snadný recept, kouzelnou formulku. Tu já ale nemám. V podstatě je potřeba to dítě jakkoliv uklidnit. Ve chvíli, kdy je v amoku, stejně nevnímá, co mu říkáte. Vnímá tón hlasu, výraz vaší tváře. V kortexu má v ten moment úplně prázdno, všechna krev se nahrnula do míst zodpovědných za stresové reakce.

Každý člověk má něco, čemu říkáme „zóna tolerance“. Jako kojenci ji máme uzoučkou. Jak rosteme a zažíváme, že svět je bezpečné místo, že nebezpečí pomine, že se máme o co a o koho opřít,

LN Je pro tyto děti lepší inkluze, nebo raději speciální školy, v nichž se jim dostane odborné péče?

Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. My jsme v Norsku tyto speciální školy skoro zrušili, máme jich opravdu už jen pár – a pořád v tom společnost nemá tak úplně jasno, zda to byl dobrý nápad.

Sám za sebe to vidím takto: nepřijde mi dobré, aby dítě trávilo ve speciální škole většinu své školní docházky. Chceme, aby se naučilo chovat „normálně“. To se ale nenaučí, když bude ve třídě pouze s dvaceti dalšími dětmi, které se standardně nechovají. Dvacítka narušených dětí vytvoří dohromady velmi nepředvídatelné prostředí – ale byla to přece nepředvídatelnost prostředí, která těm dětem trauma způsobila!

Podle mě je dobré, když jsou k dispozici krátkodobé intenzivní programy, během nichž se dítě diagnostikuje, stabilizuje a pak se vrací „do světa“. Chceme ty děti přece zapojit do společnosti. Jinak jim říkáme, že jsou špatné, že to, jak se chovají, je jejich chyba. Američané mají takové rčení: „Volej na psa jménem, a on se ho nakonec naučí.“Když uděláme školu budoucích kriminálníků, co z nich asi nakonec vyroste? A nebude to jejich chyba. Nemůžeme tyto děti tímhle způsobem nálepkovat. Speciální školy jsou navíc nesmírně drahé – a já sám bych raději ty peníze viděl u asistentů v běžných školách a u školních psychologů.

Když dítě vyrůstá v patologickém prostředí, jeho mozek se vyvíjí odlišně. Stane se supervýkonným jen ve schopnosti přežít.