Václav Havel: Má to smysl!
Ve svém otevřeném dopise doktoru Husákovi hodně píšete o strachu. Prožil jste někdy obrovský strach, který ovládne celý organismus a všechny jeho fyziologické činnosti?
Nevzpomínám si, že bych někdy takový „globální“strach prožil. Znám přirozeně různé strachy. Bojím se Veřejné bezpečnosti jako řidič, zvlášť když jedu a mám v sobě nějaký alkohol. Jsem velký trémista, to znamená, že se bojím takových situací, kdy bude záležet jen na mně, zda obstojím, například různých veřejných vystoupení, zkoušek a podobně. Mívám poněkud iracionální strach z telefonu – nesmírně nerad telefonuji. Občas trpím jakousi „poštovní nervozitou“, totiž strachem z pošty – aniž bych věděl o něčem konkrétně zlém, co by mi mohla pošta přinést. Znám přirozeně i to, co zná snad každý – totiž občasnou celkovou úzkost ze života, jakousi obavu, zda svůj život unesu a zda v něm obstojím.
Mezi těmito různými strachy ovšem – nevím proč – vůbec není jakýkoli strach politický nebo politicko-existenční nebo strach z politické policie – tyhle strachy vůbec neznám a jsem rád, že aspoň toho jsem ušetřen.
V Trutnově jste nějaký čas pracoval v pivovaru. Proč? Snad z finančních důvodů? A co jste tam vůbec dělal?
Pracoval jsem tam jako pomocný dělník. Šel jsem tam z finančních důvodů – neměli jsme tehdy peníze na živobytí. Teď už zas nějaké peníze máme, tak tam nejsem. Rozhodně jsem tam nešel tedy „poznávat život“nebo přesvědčovat své okolí a sebe o tom, že mi nevadí koulet po dvoře sudy nebo vstávat ve čtyři hodiny. Takovou hru „na dělníka“já neuznávám a různé „tvůrčí brigády“spisovatelů do továren mi vždycky byly k smíchu.
Máte odtamtud nějakou příhodu, která stojí za sdělení?
Mám. Tehdy jsme ji nazvali „aféra Watergate“. V ležáckých sklepích, kde jsem pracoval, bylo jednoho dne odhaleno amatérské odposlouchávací zařízení, které tam instaloval tehdejší sládek a které mu bylo zavedeno do jeho bytu. Ten dobrák chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou: vědět, co si o něm dělníci povídají, a zároveň se zalíbit státní moci tím, že jí nabídne mé sledování. Zkrátka pod rouškou služby vlasti v podobě odposlouchávání mé osoby chtěl posloužit sobě odposloucháváním dělníků. Jenže věc byla odhalena – ke všemu ještě tak šťastným způsobem, že to už nešlo zaretušovat – a milý sládek musel s hanbou opustit podnik.
Jiří Lederer, duben 1975. Vyšlo ve svazku České rozhovory, Edice Petlice.
Zažít na vlastní kůži
Co přesně myslíte, když říkáte, že podmínky ve vaší zemi jsou totalitní?
Přestože nacistické a fašistické státy minulosti byly mnohem násilnější a brutálnější, nepronikly každou oblastí života tak dokonale jako náš systém. Za fašistických režimů zůstaly významné oblasti, například soukromý život lidí, v nichž lidé mohli do značné míry konat to, co chtějí, a kterých se režim zdánlivě nedotýkal. V systému, ve kterém žijeme my, běžně neuvidíte ani pouliční bojůvky mezi občany a policií, ani přímé násilí, brutalitu nebo terorismus ze strany režimu.
Setkáte se však s něčím, co viděl Orwell a co je v jistých ohledech mnohem nebezpečnější. Totalitní režimy se dostanou společnosti pod kůži. Jejich propracované formy manipulace pronikají každou oblastí života. Nepřeháním, když vám řeknu, že od rána do noci čelí každý obyčejný občan této země situaci, kdy do všeho, co dělá, nějakým způsobem zasahuje systém. Režim zanechává svou stopu na všem, od způsobu výstavby sídlišť až po plán televizního vysílání.
LN Dost Zápaďanů může říci: „Ale ve srovnání s krvavými diktaturami, jako je ta Pinochetova v Chile, je režim, který popisujete, civilizovanější. Aspoň má nějaký respekt k lidskému životu.“Co byste na takovou poznámku řekl?
Totalitní systém člověk musí na vlastní kůži zažít. Je to něco, co zdálky neuvidíte. Zdálky můžete sledovat v televizi záběry, jak chilská policie střílí do demonstrantů. Jsou viditelné a šokující a každý, kdo je vidí, si uvědomuje brutalitu režimu. Protože vaše televize nevysílá takovéto záběry z masakrů v Československu nebo v jiné zemi východního bloku, naše režimy se nevyhnutelně jeví jako civilizovanější. A skutečně v tomto konkrétním smyslu jsou civilizovanější. Bohužel je zde rovněž smysl, v němž jsou nebezpečnější.
V našem systému je násilí spíš duchovní než fyzické, jinými slovy skryté, utajené. Život zde vypadá docela normálně z pohledu zvenku. Uvidíte lidi, kteří si radostně vyprávějí na ulicích, chodí nakupovat – nic nevypadá špatně a nejsou zde žádné příznaky masakrů. Násilí našeho systému turista ani návštěvník nikdy nezaznamená. Je to druh násilí, které by zažili, jen kdyby pracovali v ČKD a museli by každé ráno jet do práce a odpoledne z práce.
Tehdy by pochopili, co znamená pracovat za běžnou mzdu a záviset na nadřízených. (…) Uvědomovali by si, jak moc jsou vydáni na milost a nemilost všeobjímající byrokracii, takže se kvůli každé maličkosti musejí obracet na nějakého úředníka či podobnou osobu. Sledovali by postupnou destrukci lidského ducha či základní lidské důstojnosti. Viděli by, jak lidé žijí svůj život v trvalém ponížení – od jeslí až po domov důchodců. Toto jsou prvky totalitního systému, které nemohou natočit televizní kamery ani je nelze snadno vysvětlit lidem zvenčí. Aby je spatřili, musí si to zažít.
Sebrané dílo už vydáno bylo. Teď vyšel výbor rozhovorů – především pro zahraniční a samizdatové zdroje – s těžištěm v éře normalizace. Z knihy přinášíme zhuštěné ukázky. První z doby po Havlově otevřeném dopisu Husákovi (1975), další po udělení Erasmovy ceny (1986) a třetí z doby těsně před pádem komunismu.
John Keane, listopad 1986. Vyšlo v literární příloze listu The Times.
Má odpovědnost není nekonečná
Začíná se rodit skutečně politická opozice a ty jsi do ní logicky vtahován. Přicházíme do doby, kdy budeš posuzován jako politik se vším, co k tomu patří – s kritikou, ataky… Uvědomuješ si tenhle pozvolný přechod?
Žijeme ve zvláštním mezidobí. Minula doba, kdy pouhý mravní postoj, pouhé držení pravdy navzdory zlému světu je tím jediným, co nějak substituuje, nahrazuje skutečnou politiku.
Skončil ten krásně uzavřený a svým způsobem bezproblémový svět našeho paralelního bytí v našich paralelních strukturách, kde nás sice honili, zavírali, dělali domovní prohlídky, ale v podstatě byl ten život svým způsobem jednoduchý, protože jsme znali hranice svého světa a existovali v něm tak, jak jsme byli navyklí. Ta situace pominula, ale nenastala ještě situace skutečné otevřenosti, jaká je například v Polsku, kde už politika jako politika začíná skutečně fungovat. Je to takové zvláštní mezidobí, které charakterizují nekonečné zmatky, spory, nejistoty, ambice, iluze…
Nebezpečí je v tom, že budeš sám sebe dál pojímat jako soukromníka, ale ve skutečnosti budou mít tvá soukromá vyjádření obrovský politický dopad. Mám dojem, že tahle situace vyžaduje novou kvalitu odpovědnosti.
Co na to mám říct? Jedině snad toto: má odpovědnost není nekonečná. Já nejsem například odpovědný za stav této společnosti. Pakliže tato společnost ke své politické sebeartikulaci potřebuje jedno známé jméno, tak to není jen má chyba. To je chyba té společnosti. Společnost, která je schopna svou totální frustraci a totální nespokojenost se situací artikulovat větou „Ať žije Havel!“, je společnost bez politické kultury.
Já sice jsem pro politiku, která sází na osobnosti víc než na strany, ovšem má to své hranice. Nemůžeme sázet na symboly a doufat, že nás tyto symboly zachrání. A to je zřejmě jedna z těch nepopulárních věcí, které budu muset čím dál častěji říkat. Protože to je neštěstí této společnosti, ne neštěstí moje.
Ivan Lamper, září 1989. Vyšlo ve Sportu, časopisu pro kulturní a společenskou informaci.