Spolupracovníci

hlediště, české knihy vycházely v závratných nákladech. Tak to fungovalo až do roku 1944.

V květnu 1942 naši výsadkáři z Británie ve spolupráci s odbojovou sokolskou organizací popravili Heydricha, který ještě stačil krvavě zhasnout nesmělé plamínky odporu. Asi největší odbojový výkon v okupované Evropě. Tím skončily výtky Spojenců Benešově vládě v exilu, že Češi se nijak aktivně nepodílejí na společném boji, ba přímo naopak. Nebyla to skrytá výtka kolaborace?

Heydrichiáda, která stála asi patnáct tisíc životů českých lidí, všechno pozměnila. V zájmu „nerušené výroby a klidu“nekonala se původně Hitlerem požadovaná genocida, „klídek“protektorátu ještě pokračoval, ale gestapo šláplo do pedálů. Začalo budovat „volavčí sítě“a české kolaboranty a konfidenty jako by májový deštíček pokropil. Jak píše ve svých pamětech odbojář profesor Václav Černý, nebylo odhalení odbojové skupiny, které by nebylo dílem českého kolaboranta. Trpěla tím už velezáslužná vojenská Obrana národa, avšak nejprofízlovanější byl patrně odboj komunistický. Vždyť i školitelem Zikova druhého ÚV byl Velký Franta, kolaborant a konfident, někdejší ilegální krajský instruktor KSČ. Koneckonců i Fučík byl zatčen na udání dělníka Vyskočila.

Kombinace teroru a cukru v podobě „Heydrichova odkazu“(závodní rekreace, starobní pojištění, zvýhodněné potravinové lístky a zábava) opět zklidnila protektorátní zbrojovku pro potřebu nacistů. Ilegální Rudé právo z ledna 1945 soptilo, že na skutečně dobrovolnou vánoční směnu, dotovanou dvěma panáky bramborové kořalky a dvackou zorek, se přihlásili všichni, což se už nesmí opakovat! A Václav Majer, exilový politik a ministr výživy v doúnorových vládách, sám horník, pravil po seznámení se s protektorátní situací, že horníci se samou horlivostí prokopali málem do Berlína.

Kolaborace je česky spolupráce. Takže nedělejme ze sebe, co nejsme. Byli jsme hrdiny i spolupracovníky. Možná těmi druhými i malounko více. Tak to prostě je. JIŘÍ HANÁK