Skladby jsou příběhy určené k převyprávění

S komponistou Miroslavem Pudlákem o dobrodružném světě náročné hudby, přednostech i nástrahách internetu a také o tom, co by posluchač měl cestou na koncert zahodit

jsou to skvělé skladby v současném modernistickém stylu. Pro toho, kdo se chce s takovou hudbou seznámit, doporučuji poslech v co nejlepší interpretaci – a na tu se tady můžeme spolehnout.

Trochu jiný styl soudobé hudby nabídne na festivalu vynikající české saxofonové kvarteto Bohemia, které se současným repertoárem systematicky zabývá už léta a objednává nové věci od skladatelů. Budou hrát mimo jiné díla britského minimalisty Michaela Nymana, s nímž už v minulosti také spolupracovali.

LN Někdo říká, že pro soudobou hudbu je nutno posluchače vychovat, jiný to označuje za nesmysl. Co si myslíte vy?

Výchova není to správné slovo, k modernímu umění si každý musí najít cestu sám. Jen je třeba vytvářet příležitosti. Je fakt, že když se člověk poprvé v životě vypraví na koncert takové hudby a právě má tu smůlu, že uslyší špatné skladby ve špatné interpretaci, může jej to definitivně odradit. Iniciační zkušenost je zásadní. Věřím, že vysoká kvalita interpretace zásadně napomůže tomu, aby ten první zážitek byl pozitivní. Pak už jde jen o to, se tomu otevřít a nepřicházet do koncertní síně s nesprávným očekáváním. Moderní hudba má mnoho podob – může být založena na abstraktních tvarech, strukturách, barvách, procesech, někdy může být naopak velmi emotivní nebo meditativní. Pro každou skladbu je třeba si najít vlastní klíč k poslechu, oproštěný od návyků posluchače hudby 19. století. A nemyslím si, že je nutné procházet nějakým školením – i ta nejsložitější hudba může posluchače oslovit hned napoprvé.

LN Publikum je většinově zvyklé na klasicko-romantický repertoár. Mezi ním a soudobou hudbou je hradba. Lze ji rozbourávat?

Ani to není nutné, soudobá hudba je prostě jiný žánr. Je dobré přijmout fakt, že žije na jiném typu koncertů a má jiné publikum. Teď mluvím o modernistické linii, která vychází z poválečných avantgard. Jde o to, prezentovat a nabízet tuto hudbu tak, aby víc lidí mělo příležitost přijít a poznat ji v jejím prostředí. Možná zjistí, že objevili něco, co obohatí jejich život. Ale vytvářet kombinace s klasickou hudbou není vždy šťastná strategie. Často se tím pořadatel nezavděčí ani jedné skupině.

LN To je ona sendvičová dramaturgie, kde se na jednom koncertu objeví Mozart vedle Pierra Bouleze...

Myslím, že to funguje u té tradičnější soudobé hudby, která cílí na běžný koncertní provoz, kde se hraje hlavně historický repertoár. Je to hudba vycházející spíš z neoklasicismu a neoromantismu nebo i postminimalismu. Tento typ hudby na Pražském jaru vždy zněl – a je to tak správně. Ale myslím, že do programu by se měla víc zapojit modernistická větev soudobé hudby – a to vyžaduje specifickou prezentaci. V dnešní době se na ni specializují určití sólisté, soubory i dirigenti. V jejich podání pak hudba dostane, co potřebuje, a díky tomu zaujme a osloví víc lidí. Tahle progresivistická soudobá hudba by měla mít v rámci festivalu zvláštní koncertní řadu, podobně jako ji má jazz.

LN Proč se postavení skladatele soudobé hudby tak změnilo, třeba od konce druhé světové války?

Změnil se spíš mediální obraz. Souvisí to s nástupem masmédií, která šíří hlavně

LN Dostupnost je tedy spíš na škodu?

Na jednu stranu je obrovská výhoda, že můžete rychle po něčem sáhnout a zjistit, o co se jedná. Ale někomu, kdo je teprve iniciován v dané oblasti, se může stát, že získá nesprávnou představu.

LN Jak byste z pohledu soudobé hudby charakterizoval Česko?

Jako misijní území. Sázím na mladou generaci, protože mladí lidé jsou jí otevřeni. Mezi lidmi, kteří dnes vycházejí ze středních škol, je spousta takových, kdo se zajímají – a přivedou i další posluchače. Problém je, že tato hudba není na úrovni ostatních alternativních žánrů, pokud jde o finanční zázemí. Ona je totiž mnohem dražší, stojí spoustu peněz, protože je založená na interpretaci živými muzikanty, kteří musejí být velmi dobře školeni a připraveni, musí se hrát v koncertní situaci. Tohle všechno něco stojí. Je to takový dost luxusní segment kultury, který se bez dotací a sponzorů neobejde. Nelze to dělat úplně levně nebo amatérsky.

Někdy se to ale daří i s relativním málem. Kromě toho, že dělám kurátora soudobé hudby Pražského jara, vedu festival soudobé hudby Contempuls, který se koná v listopadu. Tyhle dvě věci si nekonkurují, Contempuls se orientuje na menší a levnější projekty, často experimentální, zatímco Pražské jaro jakožto prestižní festival by mělo prezentovat věci víc prověřené. A také si může dovolit větší projekty. Nicméně myslím, že na Contempulsu i s titěrným rozpočtem dokážeme vykouzlit objevnou dramaturgii a nadchnout ty, kdo se zajímají o nové věci.