Nemyslíte to zle, jste jen zaslepení
Britský historik Tony Judt v knize Zapomenuté 20. století o tomto období podotýká, že v současnosti nemá velkou váhu: „Jistě, zvěčňujeme je na každém kroku: muzea, svatyně, pamětní desky, ,místa světového dědictví‘, dokonce i historické tematické parky – to všechno jsou veřejné připomínky ,minulosti‘.“
Tento způsob je však podle britského historika nebezpečný: „Na této lapidární reprezentaci uplynulého století jako bezprecedentně hrůzného období, které je nyní naštěstí za námi, není problematický sám popis – 20. století v mnoha ohledech skutečně bylo strašnou dobou, věkem brutality a masového utrpení, jaké možná v zaznamenaných dějinách neměly obdoby. Problematické je její poselství: že tamto všechno je nyní za námi, že význam minulosti je zřejmý a že nyní můžeme – nezatíženi starými omyly – pokročit do odlišné a lepší éry.“
Navíc především z Evropy se tak stává jakýsi historický skanzen. Je otázkou, jestli k tomuto dojmu ještě více nepřispívá projekt Evropské unie, jestli právě on není příčinou onoho úpadku… Je Brusel spíše lenivým kastelánem evropského skanzenu, nebo naopak šancí na to, aby Evropa byla opět silnější? A je v Evropě vedle všech těch pomníků a muzeí ještě vůbec místo pro budoucnost?
Medvědí tlapy v medu
Když se dnes román dostane do mainstreamového zpravodajství, bývá to zpravidla ze tří důvodů – má atraktivní téma, dostal cenu nebo se ho prodal rekordní počet. Nikdy v hlavní televizní relaci neuslyšíme, že vyšel román, jehož literární kvality jsou výjimečné… Možná to zní absurdně. Takový krok by totiž vyžadoval, aby si někdo troufl to říci, a vždy samozřejmě půjde o subjektivní soud. Ovšem není stejně absurdní, že se na umění pomíjí právě to podstatné – estetická hodnota?
Strážci žánrové čistoty by jistě namítli, že do zpravodajství názory nepatří, nicméně jde jenom o výmluvu těch, kdo žádný názor nemají nebo se ho bojí projevit, neboť hodnocení porot a výběr čtenářů je taky pořád subjektivní záležitostí, takže by se v důsledku nemohlo informovat ani o tom, že román získal cenu a že se výjimečně dobře prodává.
Román Hlavní město rakouského spisovatele Roberta Menasseho (* 1954) jistě tematickou atraktivitu má – zabývá se totiž Evropskou unií –, ale tím jeho přitažlivost nekončí, neboť disponuje i literární kvalitou. Proto je dobře, že ho nakladatelství Kniha Zlín v překladu Petra Dvořáčka vydalo. Už léta totiž čekáme na chvíli, kdy někdo napíše současného
Muže bez vlastností.
Rakouský prozaik Robert Musil (1880–1942) v tomto nikdy nedokončeném románu (jako by se v něm autor tak zabydlel, až jej nechtěl opustit; případně jako by vytvořil tak složitý románový labyrint, až z něj už nedokázal vyjít) zachycuje Kakánii, tedy k. k. monarchii, jež je v posledním tažení. Což je patrné spíše ze všeho, co se v ní děje, než že by si to samotná říše připouštěla. Naopak je chystána takzvaná Paralelní akce k sedmdesáti letům vládnutí císaře.
Kakánie je zde jakýmsi směšně neohrabaným, zdegenerovaným medvědem, který má navíc „nohy v medu“. Velmi podobně působí Evropská unie v románu
Hlavní město – ano, zdá se jen logické, že velkou výzvu zdvihl opět rakouský prozaik. A jak už to dnes bývá, neboť nežijeme v době objevů a zastírání vlivů – víme přece, že všechno už tu bylo, a taky Robert Menasse víme, kdo konkrétně má co na svědomí, kdo je čeho objevitelem –, Robert Menasse se hned narážkou na Muže bez vlastností v románovém textu sám k tomuto spříznění „přizná“.
Rozdíly bývají podobné
V Muži bez vlastností se zdlouhavě řeší Paralelní akce a je tu i obšírně analyzován osud a skutky vraha Moosbruggera. V Hlavním městě se zas řeší projekt Jubileum týkající se výročí Evropské komise a děj je rovněž protkán případem vraždy v bruselském hotelu. Abychom ale hned ukázali, jak moudrým románem Hlavní město je a jak ostrovtipný je jeho autor, stačí na adresu takovéhoto srovnávání dvou děl odcitovat chytračení jednoho bruselského byrokrata: „U všeho, co se podobá, existují rozdíly. A všechno, co se od ostatního odlišuje, je si podobné!“
Tady máme jádro pudla Evropské unie i románu Hlavní město: že něco zní naprosto pitomě, ještě neznamená, že to není pravda. Jenže některá pravda je tak evidentní, že ji není nutné říkat, natožpak zdlouhavě a s pocitem člověka, který zrovna něco převratného vyjevil.
Robert Menasse však rozhodně netlačí na karikaturní pilu. I když jeho postavy, především ty pracující v Evropské komisi, mají podobné obrysy – především je to osamělost, vykořeněnost, zanechání „národní“minulosti za sebou a podivné robotické chování. A ti výše postavení bývají ještě navíc vybaveni nechutným a do detailů popsaným zevnějškem a často i pocházejí z rodiny, která se kdysi nepěkně zapletla, která se umí mít dobře za každého politického počasí, a právě tento „rodinný náskok“pomohl jejich potomkovi k významné funkci.
Sterilnost života románových postav lze ukázat na popisu pohlavního styku: „Vyndal z peněženky tabletku viagry. Vždycky měl jednu při sobě. Rozkousl ji, zapil douškem vody, pak si znovu umyl ruce. Věděl, že Fenia musí stejně jako on zítra brzy ráno do práce. Že tedy musejí brzo do postele. Museli fungovat. Vzali si taxíka do Ixelles, do jeho apartmá. On předstíral touhu, ona předstírala orgasmus. Chemie byla v pořádku.“
Obdobně výmluvné je představení jednoho z hrdinů, jejichž osudy autor umně, bez znevěrohodňující násilnosti proplétá: „Martin Susman měl šanci přežít: pracoval na ,arše Noemově‘. Byl úředníkem Evropské komise, generálního ředitelství ,Kultura a vzdělávání‘, spadajícího pod ředitelství C ,Komunikace‘, a vedl oddělení EAC-C-2 ,Program a opatření v kulturní oblasti‘.“
Kultura je pochopitelně i v Bruselu pouhým odrazovým můstkem, případně černou můrou pro ty ambiciózní a bytelnou schovávačkou pro ty neschopné. Proto taky ta přezdívka: „Archa nemá cíl. Nechá se unášet proudy, kolébá se na vzdouvajících se vodách, vzdoruje bouřím a chce jen jedno: zachránit sebe a to, co veze na palubě.“
Robert Menasse se ve svém románu zaobírá naší současností stejně jako historií, to jest realitou, nicméně hlavním tématem je vlastně fikce či dojem fiktivnosti… Opět se jedná o téma, které už léta jaksi viselo ve vzduchu, ale teprve rakouský literát ho zvedl – nebo alespoň dodal ve správném balení, tedy ve zdařilém románovém plášti.
Proto vedle sebe staví Osvětim a Brusel, neboť tato dvě místa se nemohou více lišit, i když – ovšemže – mají též jednu velkou podobnost. Když přijedeme do Osvětimi nebo čteme o tom, co se v ní dělo, máme pocit, že to nemůže být pravda… Když přijedeme do Bruselu jakožto sídla institucí Evropské unie nebo čteme o tom, co se tam děje, máme rovněž mnohdy pocit, že to nemůže být pravda…
V jedné pasáži Hlavního města se mluví o tom, že dotyčná postava spíše než že by říkala to, co chce říct, říká to, co říct dokáže. Tady se dostáváme k problému onoho evropskounijního babylonu. A též k tomu, že se všichni musí domluvit se všemi: „Existuje tolik tak nekonečně svízelně dosažených kompromisů, že tudíž už nikdo, ať kdekoli, nechápe, že v tomto kompromisu jsou nějak uchovány jeho zájmy.“
Jedna z výrazných postav románu, jež stojí mimo bruselský rumraj, ale je pozvána do nového think tanku, si bystře uvědomuje, jaký bude plod jejich zdlouhavé a nákladné práce: „Na konci, to bylo už teď zcela jasné, předá skupina New Pact for Europe předsedovi komise dokument, ve kterém se bude navrhovat: Musíme se postarat o větší růst. Předseda zdvořile poděkuje, pochválí záslužnou práci skupiny a pak dokument odloží, aniž ho přečte, neboť tenhle dokument číst ani nemusí – na to, aby v příštím zásadním projevu nebo už v příštím interview mohl říct: Musíme zabezpečit vyšší růst!“
Jste pasivní souputníci
„Pokud byl Brusel otevřenou knihou, pak to byl komiks,“tak zní další trefně znějící citát z románu Hlavní město. K tomu však lze dodat, že tak velké komiksové bubliny, aby se do nich vešly všechny ty evropskounijní obezličky, ještě asi nikdo nevymyslel… Ale i když zůstaneme u efektního přirovnání Bruselu ke komiksu, je přesto evidentní, že se Robertu Menassemu podařilo napsat o tomto panoptiku výborný román. Samozřejmě nepřekvapí, že se jedná o román, jenž projekt Evropské unie a hlavně její administrativu nahlíží kriticky. Jak by asi vyznělo dílo, jež by se nám snažilo podsunout dojem, že Evropská unie je to nejlepší, co se nám mohlo stát, a je to navíc „zprocesováno“úplně bez chybičky?
Na druhou stranu Robert Menasse vybudoval Hlavní město opravdu velmi důmyslně a pečlivě. Jako román jistě drží pohromadě – pochopitelně, že může někdo znalý konkrétních detailů z Evropské komise vznést námitky, že to či ono neodpovídá realitě. Nejedná se ovšem o dokument ani o obkreslování, nýbrž o román, který se snaží ani ne tak cosi přímo pojmenovat – to je úkolem jiných žánrů, třeba eseje –, jako spíš něco podstatného nasvítit, a tak dát čtenáři možnost to zahlédnout.
Kupříkladu to, že Evropská unie, jež vznikla i proto, aby už nevládl nacionalismus a rasismus, je vlastně ve své administrativě plná lidí, kteří bojují za národní zájmy a též se notně vyžívají v boji proti národním zájmům ostatních. A hlavně: projekt, jenž měl Evropu spojovat, zaměstnává v Bruselu úředníky, kteří jsou od evropské reality podle všeho naprosto odpojení: „V takové blízkosti moci. Ale v takové blízkosti moci zjevně existovala už jen bublina, bezduchá jako ta mýdlová, a přesto nezničitelná: když se do ní píchlo špičkou jehly, nepraskla, ale už se jen pružně odvalila nahoru.“
Nicméně i toto konání nekonání má podle onoho člena nového think tanku, jenž neztratil smysl pro realitu ani svědomí, své důsledky. Co na tom, že se následně budou tito mužové bez vlastností vymlouvat podobně jako nacisté po válce:
„S radikálností, s níž dnes hájíte německé zájmy, byste s dřívějším datem narození skončil jako obžalovaný v norimberských procesech. A ani si to neuvědomujete. Ale žádné strachy, milý Mosebachu, lidé jako vy jsou vždycky omilostněni, protože to přece uzná každý znalec: nemyslíte to zle, jste jen zaslepený. Jste jen pasivní souputník. A to je problém vás všech. Vy všichni jste pasivní souputníci. Jste pobouřeni, když vám to dnes někdo říká, ale jste přesně těmi, kdo zítra, až přijde katastrofa, a pak dokonce nějaký proces, budou na svou obhajobu říkat, že jste přece byli jen souputníky, malými kolečky.“
Rakouský prozaik Robert Menasse si v obsáhlém románu stanovil ambiciózní cíl, který se mu podařilo bravurně naplnit. Děj Hlavního města se odehrává většinou v Bruselu a pobaveně nahlíží nevýkonné vegetování evropskounijních potemníků.
Zapomeň na zapomenuté
Snad je již jasné, že Hlavní město je výrazným románovým počinem, který navíc pojednává o tom, co je pro nás dnes podstatné – a co může takto komplexně a s nadhledem prozkoumat právě pouze román. Robert Menasse není českému čtenáři neznámý, vydal zde již několik knih, mezi nimi třeba román Čelem vzad zachycující to, co se děje v rakouské vesnici blízko české hranice v přelomovém roce 1989, nicméně šířeji se zde zatím neprosadil. To se však teď po vydání Hlavního města jistě rychle změní. Zaslouženě.
Rakouský prozaik totiž napsal román plný jemného humoru: „Výstava prezentovala samé zapomenuté umělce a každý kritik, který by mezi těmito zapomenutými postrádal někoho, na koho kurátor výstavy zapomněl, by se ocitl v pasti: připomínal by zapomenutého jen proto, aby ho přidal mezi zapomenuté.“
Když přijedeme do Osvětimi, máme pocit, že to nemůže být pravda… Když čteme o tom, co se děje v Bruselu, máme rovněž pocit, že to nemůže být pravda…
Autor je literární kritik