Ben, Bijou, Blackie a Bibi čili O chovu psů
Když se naplnil čas a ukázala se jistá znamení na nebi i na zemi, ohlásil jsem své fence Iris, že nebudu klásti překážek jejímu štěstí a že jí dám chotě, jaký je jí hoden; že ovšem žádám, aby bylo matrimonium rite consummatum, torus conjugalis, pater certus a zkrátka všechno v pořádku. Iris zavrtěla ocáskem, výrazně tím dávajíc najevo: Pane, staň se tvá vůle, ale honem!
Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 D.F.St.B. 12233, M.F.T. 371/II (totiž ten pejsek, ne ten pán), a zeptal se mne přísně, mám-li rodokmen. Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák; přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy. Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence. Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se dokolečka; bylo to vyzvání: Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň; pojď, budeme si hrát na zelené louce; poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat; ach, jak jsi krásný, můj princi! Načež on (totiž ten pán, nikoliv ten pes) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubík udýchal; pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek. Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nejjemnějších citech, ale je to loajální pejsek; chovala se vzorně. Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.
Ach, kde je mé mládí!
Pak začala ztrácet humor a chlupy; byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně; olezlá, s těžkými boky a hřbetem kostnatým – To vypadám, člověče! Že jsem o tři roky starší? Ach, kde je mé mládí! Všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel... Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat. Jednoho dne zalezla do své boudy – je to místo hanby; zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda; tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nejsladšími hlasy volali kočku. Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce – ženské při takových okolnostech vždycky září –, že máme štěňátka. Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila; bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny. Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.
Irisku to zřejmě zamrzelo. „Když nechceš, tak nech tak,“řekla, a od té doby ze msty vyžírala kočce její misku.
Hromadné noční deputace
Pokud nás lidí se týče, byli jsme prostě osypáni všemi B; drápali se nám po nohou, vrhali se s největší rozkoší na naše nosy a zejména uši, učili se na nás přepadat a pronásledovat odpůrce nebo zakousnout se do šíje suponovaného nepřítele, totiž našich lýtek, cvičili se na našich prstech v hryzání a obírání kostiček, vysílali v noci hromadné deputace, že chtějí mlíčko s máčenou houskou, mrholili se nám po střevících, chtěli se chovat v náručí a na klíně, přičemž všichni na sebe bratrsky žárlili, což se ovšem skončilo obecnou rvačkou a randálem; kam se vrtli, spáchali nějakou škodu nebo hromádku, a když jsi, rozzuřen spravedlivým hněvem, popadl takového provinilce za límec a zvedl do výše, tu on vykulil oči tak nevinně a svěsil tlusté tlapičky s takovým výrazem, že... že... no, zkrátka, pak ti olízl nos, dostal hubičku a mohl zas ťapat za dalším dobrodružstvím. Někdy se stalo, že všech čtyřiačtyřicet tisíc B usnulo; tehdy jsme je s úzkostí chodili počítat, jsou-li všichni; obyčejně jeden chyběl a našel se teprve po dlouhém a horečném hledání spící v popelu, v koši s prádlem nebo v zahradním hydrantu.
Jednoho dne jsem svolal všechny B (jednoho jsem sevřel mezi koleny, dva jsem třímal v rukou a čtvrtý visel na mé kravatě) a ohlásil jsem jim: „Holoto mizerná, čerti, bando a neřádi, takhle to už dál nejde; já vás musím dát z domu. Opatřil jsem vám krásná místa; namluvil jsem čtyřem lidem, že jste nejmírnější a nejlíbeznější zvířátka pod sluncem; já už jsem s vámi za těch osm neděl zkusil dost, teď ať to hledí vydržet jiní.“
Po těchto a jiných povzbuzujících proslovech jsem je poslal do světa. První šel černý rváč a násilník Blackie zároveň s darebou Bijou, co má ten černý monokl; pak šel poťouchlý Ben; poslední odešel zamračený a bručivý Bibi. Zůstali jsme sami. Bylo nám tak nějak smutno. Už nikdy, vzdychli jsme, raději už nikdy nechceme mít štěňata. Tři dny byla fenka Iris smutná; jednak hledala děti, jednak se styděla, že je tak vychudlá a vypelichaná. Pak na ní vyrazily nové bílé vlásky; tu přišla rozkošně se vrtíc, skočila mi na klín a něco mně šeptala do ucha. Bylo to: „Člověče, já už nejsem maminka, já jsem zase malá holčička; hoď mně kamínek, já si zase budu hrát.“
Povídka vyšla poprvé v LN v září 1929. S dalšími Čapkovými texty byla posléze zařazena do knížky Měl jsem psa a kočku, která vyšla v roce 1939, krátce po autorově smrti. Devadesát let starý příběh obsahuje některé postupy (např. kupírovaní ocasů), které se dnes řídí podle jiných pravidel.