Mysterium jedné tramvajové tratě
Národní divadlo uvedlo novou operu Tramvestie. „Tram-road-opera“z Liberce do Jablonce ale dokodrcala jen tak tak
Při pokračování snah o iniciování nových oper současných českých skladatelů objednalo Národního divadla kompozici u Petra Wajsara. Výsledkem tohoto impulzu je Tramvestie na libreto Pavla Novotného. Premiéra se uskutečnila na Nové scéně 17. dubna v hudebním nastudování dirigenta Richarda Heina a režii Marka Bureše.
Petr Wajsar (* 1978) má jako skladatel široký záběr stylový (v rozpětí mezi klasickou hudbou nejrůznějších směrů, jazzem a pop-music) a žánrový (hudba symfonická, komorní, vokální, filmová, scénická, muzikálová, balet, aranžmá, ale i texty), navíc je aktivní muzikant (baskytara, zpěv, klávesy). Při hledání námětu ke své první opeře ho inspirovala básnická sbírka Tramvestie libereckého básníka, překladatele, germanisty a pedagoga Pavla Novotného.
Libreto vzniklo jako další forma vytěžení popisů a dojmů dvacítky lidí z jízdy tramvají číslo 11 mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou, které si v letech 2006 až 2016 Novotný se svou zálibou v akustické literatuře zaznamenával. Z takto získaného časosběrného materiálu jeho přeskupováním, domýšlením a montáží nejdříve vytvořil básnickou sbírku Tramvestie, následně vznikly textové objekty i radiofonická verze, do které „zakomponoval“také tramvajové hluky.
A nyní došlo i na operní libreto, ve kterém prostřednictvím popisů, postřehů, komentářů a životních příběhů trasu mezi dvaceti zastávkami „projíždí“na červených a šedých laminátových sedačkách legendární tramvaje T3 čtyři cestující – neurotická paní (soprán), bezdomovkyně „otřískaná“životem (mezzosoprán), energický mladík (tenor) a popudlivý důchodce (bas).
Básně ano, opera ne
Jako hrdá Liberečanka mám k té unikátní úzkorozchodné jednokolejce s výhybnami osobní vztah. Při zdolávání trasy Liberec–Vratislavice–Proseč–Jablonec míjí rezidua (německého) průmyslového textilního rozmachu od počátku 19. století, výtopnu Brandl, Vratislavickou kyselku i socialistické panelákové výstavby, projíždí lesem, úchvatný výhled na Ještěd střídají pohledy na rozpadající se sudetoněmecké baráčky, dvorečky s domácí drůbeží a nekonečné roury teplovodů. Tramvají číslo 11 v posledních letech cestuji zpravidla právě za operou – na přenosy z Met do kin – a zážitky zejména ze zpátečních cest posledním nočním spojem by vydaly na několikeré pokračování Tramvestie.
Tolik na vysvětlenou, že jsem do Tramvestie „nastoupila“plna očekávání, jak jízdu vnímají autoři opery. „Jeli“dlouho – oproti jízdnímu řádu, podle kterého trasa z liberecké zastávky Fügnerova na konečnou v jabloneckých Tyršových sadech trvá 27 minut, operní „tramvaj“nabírala zpoždění na 75 minut. Co fungovalo jako básnická sbírka, text na tramvaji nebo radiofonická kompozice, ve Wajsarově zhudebnění ztrácelo spád, navzdory výrazné rytmické složce, balábile stylů, zpěvu, sprechgesangu i rytmizované deklamaci a do zvuku nástrojů transformovaných tramvajových hluků.
Základní struktura kompozice je zcela mimohudebně dána, respektive ve výsledku limitována sledem zastávek, ke kterým Wajsar často velmi popisně přiřazuje různorodé zvukové citace – při projíždění kolem vratislavického kostela znějí zvony, při křižování s vlakovou tratí Vršovická polka Milana Chladila, v lese tajemná „hudba sfér“, kolem Brandlu barokní kostelní hudba. Wajsar se minimalisticky zacykluje na zvukomalebnosti slov a slabik (roury), s parafrází kontrapunktických technik se vyžívá na reklamním sloganu „Textilana obléká moderního člověka!“nebo v němčině skanduje charakteristiku vratislavické parní tkalcovny koberců „Maffersdorfer Teppichweberei, Dampfkraft, Kunstwolleproduktion “.
Na tomto půdorysu se však Wajsar nevzdal nejen příběhu, ale dokonce ani wagnerovského principu leitmotivů, protože postupně z různých útržků samomluv, slov, slabik vzdechů může posluchač sestavit portréty oněch čtyř cestujících, jejichž „identity“se v průběhu „jízdy“začnou promíchávat, až se po průjezdu lesem vracejí ke svým původním „vlastníkům“.
Film s překotnými střihy Výsledný dojem neuroticky obsedantního pasticcia ještě posílila režie Marka Bureše, který je také autorem scény, světelného designu a videa. Za čtveřici sólistů na sedačkách promítal film s překotnými střihy číslice 11, útržky slov, detailů věcí a vjemů podle zastávek (navíjení špulek k Textilaně, barevné skvrny k vratislavickému Bytexu, hrdla lahví ke Kyselce) nebo našpulených úst sólistů (při slovu roury).
Dráždivý kontrast, se kterým se Wajsarovi a Burešovi podařilo ve Vápenné videosinfoniettě přetvořit na podobném principu do poetické hudebně-filmové básně provoz něčeho tak antihudebního, jako je vápenka, se v Tramvestii – u mě – nedostavil.
Odvrácená strana trati
Všichni interpreti se přitom snažili, seč mohli. Partituru, náročnou i na přesnou synchronizaci s filmem, interpretoval dirigent Richard Hein, s komorním obsazením hráčů orchestru Státní opery. Zaslouží uznání, stejně jako všichni čtyři sólisté. Vystresovanou obrýlenou sekretářku nebo učitelku v pomačkaném šedivém kostýmku ztvárnila sopranistka Jana Horáková Levicová. Mezzosopranistka Lenka Šmídová podala výstižný miniportrét protřelé bezdomovkyně, která „furt začíná vod nuly“a zná i „odvrácenou“stranu trati i života. V tenorové roli Dušan Růžička vystihl energií nabitého chlapa v montérkách, který továrny kolem trati zná i zevnitř, a basovou roli zadumaného zatrpklého seniora přesně ztvárnil Jiří Sulženko.
Tramvestie zůstala spíše u hudební ilustrace útržků „dojmů z cesty“, než aby zasvěcovala do mystéria tajemství tramvajové trati mezi Libercem a Jabloncem. Zda si tato „tram-road-opera“najde své „cestující“, rozhodnou svým zájmem diváci. Do prázdnin jsou plánovány tři reprízy.