Když mládež vede
Před sedmdesáti lety, od pátku 13. do neděle 15. května 1949, se v Brně uskutečnila unikátní akce. Mladí a často ještě neplnoletí učňové a učnice, studenti a studentky vzali na tři dny věci ve městě do svých rukou. Vystřídali mistry v továrnách, řídili tramvaje, v uniformách SNB pokutovali neukázněné řidiče a chodce, vydávali noviny, řečnili na schůzích. Akci Mládež vede Brno vymyslel tajemník krajského výboru KSČ Otto Šling. Mladý komunistický aparátčík – bylo mu tehdy 36 let – byl známý neotřelými metodami a dravostí; akcí chtěl ukázat, že stranická politika má podporu mladých.
Akce měla velký úspěch, přijel se na ni podívat i předseda vlády Antonín Zápotocký a široce se o ní psalo v celostátním tisku. Možná se ale stala předzvěstí Šlingova politického pádu: v říjnu 1950 byl příliš ambiciózní soudruh zatčen a o dva roky odsouzen ve vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským k smrti a popraven.
Dala by se samozřejmě vést laciná paralela mezi mládeží řídící Brno a dnešními středoškoláky, kteří pod vlivem Grety Thunbergové chtějí řídit celou zeměkouli. Ale naším cílem není rozdávat dnešním mladým fotrovské rady o tom, jak mají nejprve něco vystudovat, pak zabezpečit rodinu a teprve pak se starat o globální změnu klimatu.
Marxisté kdysi všechny konflikty dějin převáděli na třídní antagonismus. Podíváme-li se ale do dějin pozorněji, najdeme tu jeden mnohem univerzálnější zdroj konfliktů, a tím je střídání generací. V Česku v posledním století tohle funguje úplně přesně: každý důležitý politický zvrat – ony známé osmičkové roky – měl svůj generační rozměr. A to již od roku 1918: stačí se podívat, kolik let bylo členům nové republikánské politické elity na počátku Československa. Rovněž tak komunistický převrat v roce 1948 měl silnou podporu válkou zradikalizované mladé generace, která demokracii zažila jen v její úpadkové formě.
Poslední revoluční směna generací proběhla v roce 1989. Tehdejší studentští revolucionáři jsou dnes padesátníky na vrcholu sil, opevnění ve svých pozicích. A na ty zdola útočí mladí, frustrovaní tím, že se nemohou dostat ke zdrojům, a radikalizovaní představou, že současný směr běhu světa možná povede do stavu, že už na ně žádné zdroje ani nezbudou.
Učitelé většinou říkají, že současní studenti jsou pragmatičtí a přebírají hodnoty svých rodičů. Dnešní systém dokáže jistě lépe zajišťovat jejich potřeby než ten předchozí. Ale máme tu mnoho časovaných bomb, které mohou generační konflikt nečekaně odpálit: bytová krize, krize důchodového systému… Abychom se ještě nedožili situace, kdy tu někdo bude opakovat po Miroslavu Štěpánovi: „V žádné zemi, ani rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být...“
Poslední revoluční směna generací proběhla v roce 1989. Tehdejší studentští revolucionáři jsou dnes padesátníky na vrcholu sil, opevnění ve svých pozicích.