Americké odcházení

Vliv Spojených států v Latinské Americe slábne

Nedávný vývoj venezuelských událostí a dva ruské letouny společně s 200 vojáky v Caracasu zvýšily pozornost světové veřejnosti k dění na americkém kontinentě. Lze říci, že to poslední, čeho by se USA nadály, byla přítomnost cizích ozbrojených sil v blízkosti svých hranic. Příchod příslušníků ruské armády a ruské techniky do Venezuely přijímají ve Washingtonu jako závažnou geopolitickou výzvu, jako hrozbu pro národní bezpečnost.

Klíčem k pochopení politiky Spojených států vůči Latinské Americe až do konce studené války je její tehdejší tradiční cíl – držet stranou západní polokouli od zahraničního ovlivňování v duchu doktríny strategického odmítání mimokontinentálních vlivů, kterou USA opustily jako řídící politický rámec k danému teritoriu až v 90. letech minulého století.

V průběhu vývoje se Spojené státy vcelku oprávněně obávaly, že zmíněné hrozby mohly do Latinské Ameriky pronikat v různých podobách: ve formě monarchismu v 19. století, fašismu a částečně i komunismu v meziválečném období a konečně komunismu po druhé světové válce až do poslední dekády minulého století.

Spojené státy sledovaly v Latinské Americe samozřejmě i jiné záměry, avšak častěji byla jejich politika určována právě v souladu se zásadními cíly této doktríny. Povzbuzování a rozvíjení politické i hospodářské stability v Latinské Americe vyplývaly z předpokladu amerických politiků, že celkovým zájmům USA jakožto největší průmyslové metropoli bude nejlépe vyhověno, když u jejich jižních sousedů zavládne bezpečné, pokojné a stabilní prostředí. Navíc udržení politické stability v Latinské Americe bylo v USA považováno za předpoklad snížení možnosti mimokontinentálních hrozeb v oblasti.

Nešlo jen o antikomunismus

Četné vojenské intervence, vyvolávané někdy i obavami z možných zásahů jiných vnějších činitelů a určované snahou jim zabránit, rovněž směřovaly ke stabilizaci v příslušné latinskoamerické zemi, která byla objektem nestability či násilí.

Podrobnější analýza vyvrací argumenty, že rámec této doktríny byl ze strany USA jen zástěrkou pro obchodní zájmy a hospodářské ovládání, respektive že po druhé světové válce byl záminkou pro zjednodušující antikomunismus. Zkušenost ukazuje, že až do konce studené války bezpečnost Spojených států před zahraniční hrozbou skutečně převažovala nad jinými úvahami.

Intenzita zájmů a aktivit USA se shodovala s vnímaným stupněm zahraničního ohrožení. Jako obecně nadčasové pravidlo platí, že USA byly v Latinské Americe nejaktivnější, když je ostatní velmoci nejvíce ohrožovaly. Některé hrozby ze strany těchto států byly pro zájmy USA opravdu provokující (například sovětské jaderné zbraně na Kubě v roce 1962).

Od sympatií k omezenému zájmu Paternalistický postoj byl někdy částečně posilován negativním hodnocením latinskoamerické politické kultury. V meziamerických vztazích se v USA projevovalo určité přehlížení svébytnosti národů Latinské Ameriky. Při jejich analýze lze zjistit prodělanou změnu v tomto nazírání – od původních sympatií před získáním nezávislosti k pozdějšímu omezenému zájmu jak o politické představitele, tak o instituce.

Pro USA se svého času stal latinskoamerický svět důležitým faktorem jejich síly a mohutnosti, součástí snahy o získání světového prvenství a vytvoření svérázného „impéria“na západní polokouli. Pregnantním vyjádřením těchto ambicí byla jejich interpretace hesla „Amerika Američanům“v rámci Monroeovy doktríny. Její hlásání, či dokonce prosazování podle tehdejších představ by samozřejmě dnes bylo iluzorním anachronismem. Přesto USA stále zůstávají pro své jižní sousedy neobyčejně významným činitelem, vykonávajícím silný politický a ekonomický vliv na celý kontinent.

Při svém dlouhodobém úsilí o emancipaci se země Latinské Ameriky a později i Karibiku jako celek postupně zbavovaly svého submisivního postavení vůči Spojeným státům a staly se do značné míry jejich rovnocenným partnerem. V současné době pragmaticky a sebejistě posuzují možnosti využití svazku s USA pro své specifické cíle, jakož i potřeby řešení vlastních naléhavých problémů.

Zároveň orientace na rozvíjení intenzivních vztahů s USA přestala pro ně být v měnícím se světě z řady důvodů jedinou alternativou zahraniční spolupráce a na významu pro ně stále více nabývají další důležité globální subjekty. Spojené státy již nejsou schopné, jak tomu bylo po dlouhá desetiletí dříve, rozmachu těchto vztahů s „mimokontinentálními“velmocemi bránit.

Jako obecně nadčasové pravidlo platí, že USA byly v Latinské Americe nejaktivnější, když je ostatní velmoci nejvíce ohrožovaly. Některé hrozby ze strany těchto států byly pro zájmy USA opravdu provokující (například sovětské jaderné zbraně na Kubě v roce 1962).

Evropská unie, Rusko, Čína

V nedávném období značně zesílil význam Evropské unie, která se pro Latinskou Ameriku stala nejštědřejším donorem rozvojové pomoci, nejvíce zde nyní investuje a je významným obchodním partnerem. Po letech se vrací Rusko a zesílené aktivity projevuje dnes i Čína. Obě velmoci mají své zájmy nejenom o hospodářské vztahy (energetika, suroviny, zbrojní průmysl atd.), ale i o další oblasti.

Například Čína v letech 2000 až 2013 zvýšila obchodní obrat s Latinskou Amerikou 22násobně, což z ní činí téměř vedoucí mocnost v zahraničním obchodu celého kontinentu. Podle údajů o dvoustranném obchodě za poslední léta předstihla USA v takových zemích, jako je Brazílie, Argentina, Venezuela a Peru. Venezuele kupříkladu Čína poskytla štědré dolarové úvěry, investuje zde v ropném průmyslu, těžbě zlata a dokonce staví i byty. O svých zájmech v Latinské Americe dávají znát i Indie, Japonsko a Korejská republika.

Podíl Latinské Ameriky na vývozu i dovozu Spojených států se snížil a nedosahuje v 21. století ani 50 procent. Přesto USA dosud zůstávají relativně největším zahraničněobchodním partnerem Latinské Ameriky, stejně jako stále ještě největším investorem na tomto kontinentě. Celkový pokles vlivu Spojených států na světové dění a jejich ústup ze slávy i moci se však nutně projevuje i na rozsahu jejich styků s Latinskou Amerikou.